Saúdská Arábie je mladý stát, který zdědil bohatou historii. V horách u západního pobřeží Rudého moře leží Hidžáz, kolébka islámu se svými dvěma nejposvátnějšími městy, Mekkou a Medínou. Geografickým srdcem země se táhne vyprahlý Nadžd, původní domov beduínských kmenů a klanů. Na východě, u Perského zálivu, pak najdeme početná ropná pole, díky nimž se Saúdská Arábie stala od šedesátých let minulého století synonymem ropného bohatství. Náboženství, kmenový systém a obrovské bohatství – tyto tři prvky utvářely dějiny země. A také její literatury.

Naprosto klíčovou roli sehrál (a stále hraje) první zmiňovaný prvek – náboženství. Vládnoucí dynastie Saúdů (Āl Sa’ūd) totiž přijala fundamentalistickou wahhábovskou ideologii. A wahhábovský konzervatismus se od svého vzniku v 18. století staví striktně proti jakémukoliv uměleckému projevu, který odporuje jeho doktríně, jež vyžaduje přísný monoteismus, hlásá návrat do období raného islámu a volá po obnovení společenské praxe na základě doslovného znění Koránu a sunny.

Takový přístup logicky výrazně zužuje prostor pro všechny moderní autory, kteří se chtějí věnovat jiným než náboženským a oficiálně sankcionovaným tématům. Po dlouhá desetiletí se dokonce v Saúdské Arábii ani nedalo mluvit o nějaké literární scéně a spisovatelé by se dali spočítat na prstech obou rukou.

Ve většině monografií, jež se věnují moderní arabské literatuře, nenajdeme o saúdskoarabské tvorbě ani zmínku. Moderní saúdskoarabská tvorba co do kvantity nemůže ani zdaleka rovnat zemím jako Egypt či Libanon – od počátku dvacátého století do roku 1995 v zemi vyšla jen zhruba stovka románů.

Autorem toho úplně prvního s názvem Dvojčata byl v roce 1935 Abd al-Qaddús al-Ansárí. Profesor literatury, který stejně jako většina ostatních významných autorů působil také jako novinář, založil kulturní časopis al-Manhal (Pramen). Dalším z řady významných spisovatelů-novinářů byl Ghálib Hamza Abú l-Faradž (1931–2006), vydavatel prvních anglicky psaných novin v Saúdské Arábii a autor románů Léta s ním
(1987) a Cesta do Sarajeva, který platí za zakladatele moderní saúdské povídky.

Jedním z nejvýznamnějších autorů je bezesporu Abd ar-Rahmán Muníf (1933–2004), jenž je ovšem často v monografiích věnovaných moderní arabské literatuře řazen mezi irácké autory (jeho otec byl Saúdský Arab, matka Iráčanka). Abd ar-Rahmán Muníf začal s literární tvorbou až ve čtyřiceti letech a ve svých knihách reflektoval sociální, politickou a ekonomickou situaci v moderní arabské společnosti. Knihy považoval za efektivní nástroj změny. Jeho hlavním terčem byla sociální nespravedlnost. Ve svých patnácti románech kritizuje především kontrast mezi hrstkou extrémně zámožných jedinců, kteří zbohatli na ropném průmyslu, a chudými, utlačovanými masami v pouštních zemích Blízkého východu. Nepřekvapí, že bylo jeho dílo v několika arabských zemích včetně Saúdské Arábie zakázáno. Už v jeho prvotině Stromy a zavraždění Marzúqa (1973) je evidentní specifický rys jeho tvorby – velice niterný, citlivý vztah k přírodě. Jeho nejrozsáhlejším dílem je pětisvazkový román Města soli (1984–89), jež zachycuje arabský svět v období po objevení ropných nalezišť. Symbolická freska přináší vzkaz o tom, že „Arabové jsou oběťmi svých vládců a cizinců“. Toto je také ústřední téma jeho snad nejlépe hodnoceného románu, Na východ od Středozemního moře (1975), v němž Abd ar-Rahmán Muníf líčí chmurnou a tíživou atmosféru policejního teroru v nejmenovaném arabském státě. Autor popisuje osud politického vězně, jenž je s podlomeným zdravím po polovině trestu propuštěn, odjíždí do Francie, kde se rozhodne sepsat své otřesné zážitky z vězení (autor mohl využít vlastních zkušeností). Poté, co se dozví, že policie zatkla manžela jeho sestry a hodlá jej držet, dokud se dobrovolně nepřihlásí, se rozhodne pro návrat. Je zatčen a po třech týdnech jej sestra nalezne oslepeného a umírajícího na svém prahu. Abd ar-Rahmán Muníf důrazně vystupoval proti oběma válkám v Perském zálivu a krátce před smrtí pracoval na románu o Iráku.

Svými protiislamistickými a proreformními názory se proslavil právník, diplomat, básník a prozaik Ghází al-Qusajbí (1940–2010). Ve svých básních se často strefoval do arabských vůdců:

Naše slova jsou mrtvá / jako svědomí tyranů. // Sníme o světě bez řetězů, / jenž povstane z našich ochromených per.

Bojoval za práva saúdskoarabských žen, snažil se neúspěšně prosadit velmi symbolické právo žen řídit auto. Přestože ve svých knihách útočí na islamisty, ukončil jeho kariéru diplomata až skandál v roce 2002, kdy v jedné ze svých básní oslavoval palestinskou sebevražednou atentátnici. V básních dával přednost klasickému předislámskému stylu po vzoru Labída a Imru al-Qajse. Není bez zajímavosti, že jeho dílo bylo už v době jeho působení ve státních službách v Saúdské Arábii zakázané. Zákaz zrušil ministr informací měsíc před autorovou smrtí. Za jeho nejznámější dílo je považovaný román Svobodný byt (1994), v němž popisuje život skupiny káhirských studentů v politicky turbulentních šedesátých letech. Název i obsah je vykládán jako skrytý útok na nedostatek svobod v Saúdské Arábii.

Za velmi kontroverzního spisovatele je považovaný novinář a politický analytik Turkí al-Hamad (* 1953), jenž se ve své trilogii Přízraky v opuštěné uličce zabývá tématy sexuality, protivládního politického hnutí, racionalismu a náboženské svobody na pozadí událostí z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. První díl trilogie, Adama, je zakázaný v Saúdské Arábii, Bahrajnu a Kuvajtu.

Mezi vysoce ceněné autorky patří Radžá’ Alím (* 1970), jež vyniká mezi ostatními saúdskoarabskými autory svými stylem, v němž spojuje moderní styl s tradičními tématy. Čerpá z dějin, symbolů, legend a mýtů Hidžázu. Za své dílo obdržela několik prestižních mezinárodních cen.

Českému čtenáři je z děl saúdskoarabských autorů kromě výboru Moderní arabské povídky, jež vydalo v letošním roce nakladatelství Dar ibn Rušd, dostupný také slovenský překlad Abd ar-Rahmána Munífa Živá púšť od Ladislava Drozdíka (nakl. Pravda, 1989). V českém překladu (pořízeném bohužel přes anglický překlad arabského originálu) si také lze přečíst román spisovatelky Radžá’as-Sáni’a Děvčata z Rijádu (Metafora, 2008).