Jaroslava Kovandu zná někdo pravděpodobně jako výtvarníka, někdo zase jako básníka a také se může stát, že jej někdo třeba nezná vůbec. Pokud jste se zatím s dílem Jaroslava Kovandy nesetkali, nabízí se nyní jedinečná příležitost k seznámení prostřednictvím jeho zatím posledního literárního opusu Gumový betlém.

Kniha je koncipována jako kronika velice rozvětvené a vztahově propletené rodiny Filovy a zaznamenává dění mezi léty 1901 až 2010. Události zpětně rekonstruuje vypravěč Jaroslav (narozen na „Škaredó středu 26. února 1941“) na přelomu 20. a 21. století a čtenáře s nimi seznamuje až v momentě, kdy má veškeré podklady sesbírané a seřazené ve složce. Tématem knihy tedy není pátrání po událostech, jak to známe například ze Selského baroka Jiřího Hájíčka, nýbrž sám průběh událostí. Kronika však nepředkládá historii řazenou chronologicky, ale spíše tematicky. V centru zájmu nestojí oddělené příběhy jednotlivců, ale příbuzenstva jako celku. V rámci kapitol představuje vypravěč jednotlivé rodinné příslušníky (Alois, řezník, z druhého manželství Josefa Fily druhý syn), stejně jako rozmanité události (Dovolená mých rodičů na Podkarpatské Rusi – léto 1938, Jak to vypadalo u Holcmanů, zabijačka, atp.), čímž vzniká ucelený obraz života rodiny.

Líčení začíná u vypravěčova dědečka Josefa Fily, patriarchy, zakladatele rodu a otce čtrnácti dětí (které měl se dvěma ženami) a jeho bratra Jana, jenž roku 1901 přesídlil s rodinou do USA (Janův příběh je kondenzovaně zmíněn pouze na začátku a konci knihy a může sloužit ke komparaci způsobů života na obou kontinentech). Jaroslav se zabývá zejména událostmi ve vísce Archlebov, v níž se valná většina děje odehrává. Společně s Filovými a jejich příbuznými prožijeme obě světové války (aniž bychom se nějak významně vzdálili od dědiny), komunistický puč, znovuosidlování pohraničí, nahlédneme do mechanismu fungování Baťových závodů a Baťova města (jinými slovy nahlížíme velké události „zdola“). Staneme se také svědky událostí, jež bezprostředně náleží k životu – veselky, pohřbu, zabijačky, plození dětí... Samostatnou linii tvoří vložený příběh německého děvčátka, které po válce zůstane v Československu, jelikož je adoptováno českými rodiči.

Příběhy jednotlivých postav nejsou vyprávěny kontinuálně, ale vyznačují se epizodičností a seriálovostí. Jsou podávány tak, jak byly žity, všechny najednou. Skáčeme od postavy k postavě, z místa na místo, postavy se objevují a zase mizí, hovoří jedna přes druhou „jak jim zobák narost“ a jsou vůbec zcela neorganizované. Čtenář se velice dobře baví, ale občas si může připadat trochu ztracený, jako by se ocitl na večírku, kde se všichni dlouho znají, jen on nezná nikoho. Všichni se mu sice představí, ale on se v takovém množství jmen vůbec nemůže zorientovat.

Samotný akt čtení vyžaduje větší soustředění nejen kvůli velkému množství postav, ale také kvůli formální stránce. Gumový betlém se na první pohled tváří jako próza, ale podíváme-li se na jeho stavbu podrobněji, zjistíme, že vykazuje jisté rysy známé spíše z poezie. Adjektiva stojí často v postpozici (mýdla mazlavého, kakaa rozpustného), objevují se rýmy uvnitř vět (čtenáři dokonce zaznamenají i rýmové echo), perifráze („[...] a jenom dvou kluků stvořených v českých duchnách.“), odstavce nekončí tečkou, nýbrž čárkou evokující strofy. Vypravěč sám sebe nazývá básníkem, jednotlivé kapitoly básněmi a celek pak rytmizovanou prózou.

Velmi pečlivá je práce s jazykem. Jaroslavovy promluvy se vyznačují spisovností, zatímco postavy mluví dialekty („Když jsme totiž z Kyjova vyjížďali, potkali jsme akorát zástup téch rukojmích, co se právě zřejmě od zubařa, odkáď ináč, do Svatobořic vracal,“ s. 239). Zaznívají časté germanismy (špígl, mébl, šlank...) a téměř absentuje uvozovkami vyznačená přímá řeč. Vzniká tak živelný text, jenž zahrnuje čtenáře proudem řeči a ani na chvíli nenudí. Jaroslav občas o svých tvrzeních pochybuje, zpětně je opravuje a komentuje způsob vznikání textu. Kovandův fikční svět je hustě zabydlen postavami s nejrůznějšími problémy i „úchylkami“, které zde nebudeme prozrazovat, aby se čtenář při recepci necítil ochuzen o moment překvapení nebo moment „pobavení“. Čtenáři se také dostane lehkého výkladu dialektologického (rozbor jazyka archlebovských), trochy lidové moudrosti (Kdo udělá dobré víno, špatný člověk být nemůže.) a značné porce romantiky (Krásný pohled, měsíc nad tím sádlem...).

Gumový betlém vyžaduje od čtenáře pečlivější a pozornější čtení než obvyklá „příběhová“ próza. Hledáte-li knihu vhodnou pro ukrácení cesty v MHD, Gumový betlém nejspíš nebude ta správná volba. Jistě se ale vyplatí potřebný čas a úsilí dílu věnovat. Kdo do textu vstoupí, neprohloupí a jeho další cesta možná povede rovnou k autorově poezii, kde se může setkat s některými zmiňovanými událostmi i postavami z Gumového betléma.