Jak by se asi tvářil člověk, který by svou první známost s literaturou navázal prostřednictvím knihy Řeky a moře? Nejspíše by byl zděšen, nebo uchvácen, popřípadě obojí. „Jsem velící muž a nevracím se k příběhu jakéhosi zběha nebo k bídě v podpalubí. (...) Velím moři, onomu světiteli knih, které zavírám němý a osleplý. Vracím moři léta ztracená klíčem poslední vůle. Prašpatný oceán byl dán velící ruce a velký, že nesvádí ke vzpomínání na zem. Hej, rozsouzení sebevrazi, tisíc kilometrů a seskočíte se skály. Tisíc mil a nebudeš již zván vdovcem. (...) Vrátíš se tětivou do domu a širolící pozveš všechny, aby osvědčili svědectví. Všichni se vrací, jen co přezimují v chůzi. Velím z knih o zřejmém ráji, s nimiž chci vystačit do konce papírů.“

Řeky a moře jsou kniha, která dokazuje, že i na literárním poli se může (i v současnosti) vyskytnout cosi, pro co se snad nejlépe hodí slovo úkaz, cosi nebývalého, událost, která se prokazatelně udála, ale okolnosti jejího původu jsou nejasné a ona sama se brání uchopení (literárněkritickému a vlastně i čtenářskému). Chtělo by se dodat, že takové zjevení člověka posiluje ve víře, že se mezi námi skutečně pohybují lidé, jejichž duševní život je schopen zcela neobyčejných výkonů a zároveň se odehrává stranou veřejného kulturního dění, a že existuje svébytná kategorie tvůrců, o nichž se neví a nepíše a nemluví. Příklad Menclovy knihy jako by dával za pravdu těm, kdo se domnívají, že vedle popsaných, klasifikovaných a po zásluze obdivovaných děl existují stejně výrazná díla, jež však mohou zůstat nepovšimnuta, jako by ani nebyla.

Václav Eduard Mencl je s největší pravděpodobností autorem jediné knihy. Narodil se v Plzni roku 1904, zemřel v Praze (kde prožil většinu života) v roce 1987. Řeky a moře byly vydány autorovým nákladem v roce 1932, až na několik exemplářů byl celý náklad záhy po vytištění zničen – ve vyplaveném sklepě. V sedmdesátých letech se Mencl seznámil s Bohumilem Hrabalem, spřátelili se a Mencl se pustil do zpracovávání jeho bibliografie. Hrabalovu zvědavost dráždil zmínkami o řadě dalších rukopisů, které napsal či píše, jimž měla vévodit práce nesoucí všeříkající titul Na prahu věčnosti. Dlouholeté přátelství vzalo za své, když Mencl přes vytrvalé naléhání odmítal cokoli z těchto děl poskytnout k nahlédnutí. Po jeho smrti nebyly další písemnosti nalezeny.

Chceme-li pro nejnutnější ohledání knihy Řeky a moře stanovit nějaké záchytné body, musíme vystačit s málem. Není to proto, že by se jednalo o knihu skoupou na slovo, právě naopak. Kniha nese podtitul román, románu se však může podobat jen svým rozsahem. Neobsahuje postavy, nesleduje žádný souvislý děj, má sice svého vypravěče, ale o jeho totožnosti a úmyslech se můžeme pouze dohadovat – je možné prohlásit jej za plavce, námořníka, snad dokonce za kapitána, ovšem kudy a za jakým cílem, ať už zeměpisným či emocionálním, se plaví, s jistotou stanovit nelze. Zcela jisté naopak je, že po pár stránkách (či řádcích) čtenář tyto otázky ztratí ze zřetele, spád a konzistence textu je jednoduše spláchnou. Nezbývá patrně nic jiného, než prohlásit obsah knihy za báseň v próze. Spíše než o rozsáhlé, místy narativní a obtížně přístupné básni by bylo poctivější mluvit o zapsané – ne-li rovnou nadiktované – demonstraci básnického myšlení (myšlení básní), kde myšlením je rozuměno myšlení v obrazech.

Z textu čas od času vystupují jména: je jmenováno několik řek, českých i evropských, několik moří a zemí, zdaleka nejčastěji se objevují mužská jména, jimiž se vypravěč obrací ke členům své posádky. A udílí jim pokyny: „Hoši, braňte ráj, neboť se vrátíte mezi smysly.“ Oslovuje je jako kazatel: „Filipe, ber se rozčísnutou stezkou za lodí. Ujdeš strachu a oři nekonečných vrtochů a poselstva slabých mužů.“ Pobízí je a napomíná: „Mysli si sám, Jindříšku.“ A také vzpomíná na všechny, kteří se plavili a plaví: „Námořníčkové, ctí dělte rozenou vlastnost a nepřicházejte v marný pokus členit věčnost. Nevyplácí se nic, co nemá živobytí. Tak se nabízí zlato. Pobijem a popijem. Znáte se v držení provazu, jímž jsme táhli klády? Tak se procítí láska. Je živá a nevraží na chlapské sdílení úskočné nauky. Prohlédne chytré omílání.“ Věty často mění slovesný čas, některé jsou popisné, některé hymnické, mnohé imperativní, počínaje vzýváním a konče povely určenými posádce, čtenáři, samotnému moři. Jejich vzájemná souvislost je mnohdy nezjevná, o to těsněji k sobě však věty přiléhají.

O této knize nelze psát, aniž by člověk přibíral na pomoc přirovnání, mající co do činění s vodním živlem. Četba skutečně vyvolává podobné fyzické vjemy jako neustále se pohybující paluba uhýbající pod nohama. Číst je možné jen pomalu, po dávkách; druhou možností je nechat se četbou zahltit k zalknutí. Na začátku i na konci knihy se nacházíme na pevnině, na začátku i na konci je zmiňován čísi sňatek: „podivná svatba, zlořečená“. Že by zrovna tato událost odvedla vypravěče na moře? V textu se nejednou objevuje motiv mužů a chlapců na moři a žen na pevnině. Poté, co je čtenář prohnán všemi představitelnými mořskými dálkami, hloubkami a výškami, je opět zaveden na souš, kde pramení řeky. Plavba vyznačuje prostor, v němž dochází k nejrůznějším zápasům, kde se osvědčuje přátelství, kde se třeští; zároveň je to prostor zjevování a oslovování. Některá slova v něm zaznívají opakovaně (závěť, bratři, pijan, boj, Bůh, dítě, řeky, moře, milost, hostitel, ráj, čtenář, blázen, píseň...). Je to prostor plný slov. Co je to tedy plavba? Básnění? „Naši loď žádný neprohlédl.“

Mohla by to být kniha shromažďující obrazy o daleké výpravě, o dobrodružné mořeplavbě, stejně jako kniha, v níž je přezkoumáván vztah mezi mořem, jež náleží jen samo sobě, a řekami náležícími pevnině, a s ním korespondující vztah mezi lidmi plavícími se a lidmi suchozemskými. „Kde dnes kotví loď, jež vyjela před měsícem? V zajetí kruhů razím cestu a touže vlnou narazím na písčinu. Jako slovo, jež se opakuje kusem bolesti a jitří ránu nelaskavým dílem. Konec konců plavba skončí a pruhovaní chlapci svléknou kazajky. A já podrobím se věčnému zákonu popíjet u stolu v přítomnosti nesrozumitelných žalob. K tomu slouží láska papíru a tupá tužka.“

Snahy o nalezení literárních paralel, s nimiž by bylo možné tento „román“ poměřovat, nevedou daleko. V autorově životopise je tolik bílých míst, že nelze ani spolehlivě říci, jaká četba mohla v době, kdy Řeky a moře vznikly, působit na jeho pojetí literárního výrazu nebo sloužit jako inspirační zdroj. Je více než pravděpodobné, že si otázkami výrazu či inspirace při psaní nezatěžoval hlavu. Faktem zůstává, že autor měl jako obyvatel státu ležícího uprostřed kontinentu osobní zkušenost nejen s řekami, ale i s mořem, neboť se jako dítě s rodiči přeplavil přes Atlantik do Ameriky a zpět. V době zpáteční cesty bylo chlapci již osm let, tedy dost na to, aby v něm zážitek z plavby a z moře mohl zapustit kořeny. „Moře, marná jsou vespolná tažení proti tobě, neboť podpoříš boží tvrz neprostupnou hlubinou. (...) Moře, v tobě vrací se všechno a nežádáš splátky. S člověkem nemáš společnou smělost a v člověku není předpověď jeho určení. (...) Moře, bezejmenný je tvůj chod a řekou pokračuješ v rákosí v pranepatrných šelestech plující kachny. V tobě je věčnost přechodu a žádná ostrá hrana.“

Editoři doplnili knihu Řeky a moře ukázkami z dopisů, fotografiemi a dobovými i současnými komentáři Menclových přátel a jeho nepočetných čtenářů (Vladislav Merhaut, Vratislav a Jakub Effenbergerové, Karel Marysko, Bohumil Hrabal ad.). Byl to pochopitelný, ale přesto zcela zásadní krok, druhé vydání „románu“ slouží jako jediný volně dostupný zdroj informací o osobě autora a historii jeho díla. Takto se o Václavu Eduardu Menclovi bezmála před čtyřiceti lety vyslovil Vratislav Effenberger: „Takové bytosti nepotřebují zanechávat za sebou brázdu strojem vyklepané bibliografie. Jsou a zmizí s celým svým tajemstvím, které si netroufám odhadovat.“