Děda slíbil, že u mě bude sedět, dokud neusnu. Asi jsem si na chvíli zdříml, protože když jsem otevřel oči, děda u mě už nebyl. Nejdřív jsem se lekl, že i on mě opustil. Ale pak jsem zaslechl nějaké hlasy a uklidnil se. Byl jsem zvědavý, o čem děda s babičkou mluví.
Tiše jsem pootevřel dveře do kuchyně – nikde nikdo. Bavili se na verandě.
„Zítra jim zavolám, ať si ho odvezou. Došla mi trpělivost!“
Nepoznal jsem, komu ten hlas patří.
„Uklidni se.“
To řekl děda.
Někdo se hlasitě vysmrkal.
„Aby o mně lidi takhle kvákali!“ pronesl neznámý hlas a zavyl. „Abych byla ve stáří pro smích! Za co mě tak trestat?! Vkládám do něj celou svou duši… Co je to za bezcitné dítě! Zlikvidoval mi nervy…“
Je slyšet vzlykání. Opět se někdo vysmrkal.
„Vzpamatuj se, Zino. Dej si validol. Přinesu ti ho.“
Pomalu začínám chápat (a stejně tomu nemohu uvěřit), že to moje babička Zina Fedotivna mluví tím neznámým hlasem. Dochází mi, že si stěžuje na mě. A konečně mi docvakne, že bába pláče.
Beru za kliku. Stanu na prahu. Ale děda mě zadrží. Vystrčí mě z verandy do kuchyně.
„Nechoď sem,“ zavírá za sebou dveře.
Vzepřu se:
„Chci vidět, jak bába brečí.“
Jsem z toho celý pryč. Dovedl bych uvěřit, že dobrodružství, která prožívají pohádkoví hrdinové, se mi mohou v životě přihodit. Ale uvěřit, že bába umí plakat – to ani náhodou. Kdybych to sám neviděl. Nevěřím vlastním očím. Pokud jsou babiččiny slzy opravdické, pak není vůbec jisté, že zítra vyjde slunce. Bábin pláč podrývá základy mých znalostí o tomto světě.
Určitě se mi to jen zdá, myslím si a dovoluji dědovi, aby mě odvedl do postele.
Všechno je jako dřív: ležím na posteli pod dekou, děda sedí vedle mě, jak slíbil. Asi jsem na chvíli usnul. To je dobře, že je to jen sen.
Než zavřu oči, zeptám se dědy:
„Dědo, babička mě nemá ráda?“
„A ty ji máš rád?“
Slovo těžší než sen. Slovo vplývá do spánku a já za ním klesám až na samé dno.

…

Kam s čipem

Místnost je plná tmy. Ale ne zcela. Věci lze rozeznat, ale vypadají nějak divně. Slezl jsem z postele a doběhl ke dveřím, které vedou do sousedního pokoje, kde spí děda s babičkou. Zatímco jsem bosky cupkal po podlaze, mučila mě myšlenka, že dveře nepůjdou otevřít. Kdoví proč jsem byl přesvědčený (strach mě celého rozežíral), že dveře jsou zamčené. A dokonce ani myšlenka na autora, který musí být někde poblíž, mě nepovzbudila. Těm autorům moc nevěřím – jsou to lidi nespolehliví a nezodpovědní. Řekněme, že doufám, že mi můj autor pomůže z průšvihu, a on místo toho, aby popsal mou dětskou hrůzu, sedí v baru a nalévá se kořalkou nebo kouká po holkách.
Dveře sotva slyšitelně vrzly.
„Zino Fedotivno!“ zavolal jsem od prahu. „Zino Fedotivno!“
Bába se neozvala. Nesměle jsem se přiblížil k posteli.
„Zino Fedotivno!“
„Proč jsi vstal?“
Babička vůbec nemá ospalý hlas. Ale nějak cizí. Jako by to nebyla moje babička. Nebo já její vnuk. Ať už kvůli tomu hlasu nebo kvůli ledové podlaze mi začínají mrznout nohy. Třeba bábu opravdu vyměnili a děda si toho nevšiml. Tahle myšlenka mi nahání chlad pod pyžamo.
„Zdálo se mi o hrozné sově,“ mám kňouravý hlas, na bábině místě by mě to dojalo. „Chtěla mi drápy rozervat břicho a vytáhnout střeva. Sotva jsem se stihl probudit.“
„Hlouposti,“ Zina Fedotivna je apatická. „Zavři dveře. Nechci s tebou mluvit.“
„Vy se na mě zlobíte?“
„Zlobím,“ bábin hlas se zachvěl, ožívá. „Odříkám se tě. Protože mě nemáš rád. Jsi zlobivý, ulhaný a ošklivý kluk…“
Ke všem třem bodům jsem měl připomínky, které jsem byl připraven hájit. Ale ne teď. Teď jsem byl ochoten se nazvat i kočičím bobkem (vzpomněl jsem si na Irku ve snu), jen aby vedle mě byla nějaká lidská bytost.
Chci bábě slíbit, že už budu hodný, ale říkám něco úplně jiného:
„Když se mě zřeknete, lidé vás odsoudí.“
Bába se rozzlobila. Odhodila deku, zvedla se na posteli a až vykřikla:
„Mám ty lidi někde! A tebe taky!“
Neuvěříte mi, ale až jsem poskočil radostí. Konečně jsem viděl svou vlastní bábu. Dodalo mi to sebevědomí.
„Učitelky tohle říkat nesmí,“ vytknu jí.
„Vypadni odsud, jsem řekla!“ hřmí bába a postel pod ní se otřásá.
Přešlapuju z nohy na nohu. Myslím si, že kdyby se mi bába zdála, pak by to byla ideální noční můra. Lepší než se sovou. Ve tmě bába připomíná filmové vesmírné monstrum.
Konečně se v ní probouzí něco podobného lítosti nade mnou:
„Ještě prochladneš a nastydneš se.“
„Neprochladnu,“ ujišťuji ji a pak říkám tak, jako bych žádal o svolení: „Chvíli tu u vás postojím.“
„Není proč tu stát.“
Dělám, že neslyším. Přihazuji do našeho rozhovoru jiné téma:
„Zino Fedotivno, kam jste dala dědu?“
„Zavolali ho na statek.“
„A nelžete mi?“
„Nejsem taková lhářka jako ty.“
„A já si už myslel, že vás vyměnili. Nebo že do vás strčili mimozemšťana,“ vysvětluji babičce svůj strach. „Myslel jsem si, že jste dědu odpravila a schovala v ledničce, a mně chcete do hlavy namontovat čip.“
„Ty jsi ale žvanil! Máš tak ukecaný jazyk,“ říká bába tónem, jako by konečně našla důvod k tomu, být na vnuka hrdá. „Do prdele by ti měli ten čip nacpat.“
Poslední věta svědčí o tom, že mi bába odpustila.
„Můžu si lehnout k vám?“ dávám najevo, že ani já se už na babičku nezlobím.
Ale v duchu si říkám, že by se lednice měla tak jako tak zkontrolovat.