Literární časopisy v Rusku zaujímaly přibližně od druhé poloviny 19. století až do rozpadu Sovětského svazu velmi výsadní postavení. Díky obrovské rozloze země a neméně také díky soustředěnosti téměř veškerého kulturně-společenského dění ve dvou hlavních městech, Petrohradu a Moskvě, představovaly pro provincii jeden z mála zdrojů důvěryhodné informace o aktuálním literárním procesu. Časopisy, které s měsíční nebo čtvrtletní periodicitou publikují současnou poezii, prózu, eseje a někdy také kritiku, jsou již tradičně označovány jako „tlusté žurnály“. Toto slovní spojení čtenářům již dávno neasociuje pouze rozsah časopisu, který se pohybuje mezi dvěma až pěti sty stranami, ale především možnost pravidelného seznamování se s literárními novinkami domácí i zahraniční provenience. Od uvolněných šedesátých let začaly „tlusté žurnály“ plnit také funkci osobitých neformálních společenských hnutí. Četba časopisů Novyj mir nebo Junosť v šedesátých letech, v osmdesátých letech pak časopisů Okťabr nebo Družba narodov čtenáře alespoň pasivně zapojovala do tehdejších politických událostí – například v Novém miru se v roce 1962 poprvé objevila novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, na konci osmdesátých let v něm na pokračování vycházel Doktor Živago Borise Pasternaka, čímž se výčet ve společnosti rezonujících publikací rozhodně nevyčerpává. V devadesátých letech se ovšem statisícové a často i milionové náklady „tlustých žurnálů“ najednou propadly na několik málo tisícovek, na kterých živoří dodnes – snad také proto, že „za sovětských časů naši občané většinou vlastně nežili, ale o životě četli, přemýšleli a mluvili. Zatímco dnes žijí doopravdy.“ Alespoň tak si skutečnost, že hlad po intelektuálním majetku byl znenadání vystřídán hladem po luxusních kožiších, limuzínách a drahých restauracích, vysvětluje Sergej Kostyrko – spoluzakladatel internetového projektu Žurnalnyj zal (Čítárna časopisů: http://magazines.russ.ru/). Čítárna svůj provoz zahájila na jaře roku 1996 a původně tehdy ještě skromnému (co do počtu i co do nároků) internetovému publiku nabízela výběr z několika hlavních ruských „tlustých žurnálů“, které přežily bouřlivý počátek devadesátých let. V současnosti jsou v čítárně zastoupeny asi tři desítky literárních a literárněvědných časopisů v úplné verzi. Cílem čítárny je jednak šíření a propagace „tlustých žurnálů“ v době, kdy ruská pošta zajišťující předplatné spíše nefunguje a kdy se ani v moskevských trafikách nedá sehnat téměř nic jiného než bulvár ve vší své rozmanitosti, a jednak také snaha představit „tlustý žurnál“ jako estetický fenomén ruské kultury. Čítárna je v podstatě elitním klubem, do kterého mohou být noví členové přijati pouze, osloví-li je sama čítárna. Nicméně tato uzavřenost neznamená, že by se zde prezentovali pouze mastodonti s dávno zašlou slávou. Mezi zakládajícími členy čítárny byly i časopisy, které vznikly teprve na začátku devadesátých let a které v mnohém převzaly vedoucí roli v kulturně-společenské sféře volající po nové definici. V tomto ohledu nejzásadnějším dodnes zůstává časopis Novoje litěraturnoje obozrenije (Nový literární přehled), vydávaný od roku 1992 stejnojmenným nakladatelstvím Iriny Prochorovové s cílem zbořit hranice mezi zahraniční a domácí rusistikou a osvojit si západní teoretickou zkušenost a propojit ji s vlastní. NLO není klasickým „tlustým žurnálem“, neboť hlavní důraz neklade na krásnou literaturu, ale především na její interpretaci v současném celosvětovém myšlenkovém kontextu. Je to první nezávislý ruský filologický časopis, jak stojí v anotaci k němu. Nebo tak byl spíše zamýšlen, protože za sedmnáct let své existence doslova obsáhl celý interdisciplinární kosmos (mimochodem NLO je v ruštině také zkratkou pro neidentifikovatelné létající objekty – UFO). Nicméně literatura jako předmět vědeckého zájmu nejen akademické obce zůstává centrálním tématem tohoto časopisu. Politické, historické a kulturně-společenské oblasti se pak ve snaze přiblížit aktuální témata týkající se stejně tak Moskvy jako i ruské provincie a v nemenší míře i okolního světa věnuje další časopis z produkce NLO – Něprikosnovennyj zapas (Nedotknutelná zásoba). Spektrum témat předložených nejen odborné čtenářské obci ve více než sedmdesáti číslech časopisu je velmi široké – od stalinismu přes evropské události osmašedesátého roku po současnou situaci ruských provinčních měst.

Posledním časopisem, který vydává nakladatelství NLO, je časopis Teorija mody: oděžda, tělo, kultura (Teorie módy: oblečení, tělo, kultura), který se v kontextu přehršle komerčních módních časopisů snaží módu interpretovat v akademickém klíči. Časopisecká produkce nakladatelství NLO, formující budoucí ruskou intelektuální elitu, která bude za daných okolností nejspíše nucena zakotvit kdesi za hranicemi této obrovské země, navazuje na tradici klasických „tlustých žurnálů“ především důrazem na účast ve společenském dění, tentokrát ovšem na účast aktivní.

Bližší „tlustým žurnálům“ co týče náplně je pak časopis Snob, který v roce 2008 spoluzaložil bratr Iriny Prochorovové Michail Prochorov. Snob se definuje jako časopis pro lidi, kteří žijí v různých zemích, patří k různým kulturám, mluví různými jazyky, ale myslí rusky. Mezi pravidelné přispěvatele patří například spisovatelé Vladimir Sorokin, Ludmila Petruševská nebo Boris Strugacký. Časopis Snob je měsíčník, dvakrát ročně vycházejí speciální literární čísla – poslední prosincové nese název Vše o mém otci a zahrnuje více než dvacet povídek o otcích psaných exkluzivně pro toto vydání předními ruskými spisovateli jako Jurij Mamlejev, Viktor Jerofejev, Alexandr Kabakov, Zachar Prilepin a další. A je zřejmé, že časopis s takovým jménem musí být založen právě na exkluzivitě a elitárnosti, které ovšem chápe povýtce pozitivně. Jak jinak také čtenářům předkládat literaturu, která narozdíl od dob boomu klasických „tlustých žurnálů“ přestala být něčím výjimečným a přitažlivým.