Nezdolný optimismus a důvěra v budoucnost nejsou sdíleny všemi: po několika desetiletích kristovského socialismu a víry v blahodárný pokrok dochází zhruba v polovině 19. století k vystřízlivění. „Ne tak daleko! Ne tak vysoko! Sestupme! Zůstaňme člověkem, zůstaňme Adamem...“ žádá Victor Hugo.

Sociální optimismus bude jistěže nadále produkovat romány plné dobré vůle a naděje – viz předchozí kapitoly. Avšak zbaven chiliastické podstaty, pokrok může také nahánět strach. „Svět chřadl o to rychleji, oč více věda hýřila. Lidský dav žil lačně a hltavě, i když beze štěstí, a nevšímal si toho. Mě však zemské letopisy naučily, že cena za vyšší civilizaci je její zkáza,“ říká Poeův Monos.

Velečerně viděl budoucnost už Jean-Baptiste de Grainville na samém počátku století v románu Poslední člověk – města v troskách, neplodná příroda a poslední lidský pár, který se rozhodne nepokoušet se o zrod nového lidstva – či Mary Shelleyová ve stejnojmenném, o dvacítku let mladším románu, ve kterém intelektuální elita roku 2073 není schopna zabránit konečné záhubě.

Za pozornost stojí také satirické, swiftovsky vypointované povídky Charlese Nodiera, v nichž pokrok se stavá povinným: „Údělem člověka je pokrokovat a chca nechca pokrokovat bude, nebo, přisámbůh, mi bude muset vysvětlit, proč nepokrokuje.“

George Tucker podnikne v roce 1827 cestu na Měsíc v naději, že zde nalezne moudřejší a mírumilovnější společnost než na Zemi; avšak Měsíčňané nejsou o nic vyspělejší než my a přejímají věrně všechny pozemské nešvary – pokud tomu není naopak. Jiný varovný hlas přichází z Ruska. Vladimír Fedorovič Odojevskij vypráví v Poslední sebevraždě, jak technický pokrok a všudypřítomný průmysl zbavily lidstvo soudnosti. „Plody přírody již nemohly uspokojit potřeby přemnoženého lidstva. Pomalu, ale nevyhnutelně se blížila katastrofa.“ Západ kráčí vstříc své zkáze, ale vše ještě není ztraceno: Rusko je povoláno, aby spasilo svět a sjednotilo země pod korouhví znovunalezeného duchovna.

Titul první reálně dystopické uchronie však udělíme Světu, jaký bude Émila Souvestra, nejzjevnějšího předchůdce Zamjatina a Huxleyho.

Mladý Maurice se svou ženou jsou v kataleptickém spánku přepraveni do roku 3000. Pokrok definitivně zvítězil: v celosvětové Republice spojených zájmů, jejíž hlavní město se nachází na ostrově Borneu přejmenovaném na Ostrov rozpočtu, je vše podřízeno výrobě a výnosu. Lidé žijí v plně automatizovaných domácnostech, přepravují se ve vzdušných drožkách a okřídlených dostavnících. Mramor se vyrábí z pálené hlíny a „stovky komínů vyvrhávají chuchvalce kouře, jež vytvářejí nad kopcem jakousi chvějící se kopuli“. Manželství existuje, nikoli rodina; dítě je rodičům odebráno bezprostředně po porodu a živeno umělým mlékem, aby se předešlo škodlivým citovým vazbám. Rovnost občanů je teoreticky zaručena zákonem, ale v praxi hraje rozhodující roli majetek. Nic není zadarmo, platí se i za pozdrav číšníka v restauraci. Svobodné ženy nosí na krku medailon, na němž je uvedena výše věna. Zchudlí lidé rychle umírají hlady a vyčerpáním, neboť žebrání je zakázáno. Jako hořká odpověď simonovsko-owenovským představám o nové lidské pospolitosti vyznívá pak následující upřesnění: Ještě trochu úsilí a civilizace poskytne každému člověku úplnou izolaci, to znamená úplnou svobodu, poněvadž nikdo už nebude potřebovat pomoc svého bližního.

Osud každého je určován ve státních „třídírnách“. „Člověk je živá látka, jíž udělujeme tvar a účel.“ Každý má své místo. Velká pozornost je věnována pracující třídě: Náš pracující je pohodlně ubytován, dobře živen, dobře oděn, veden k poslušnosti a obdařen veškerým štěstím. Nejenže usměrňujeme jeho činnost, ale určujeme také jeho budoucnost.

Společnost prosperuje mimo jiné i díky rozvoji eugeniky: Důmyslným křížením jsme dospěli k rase kovářů, jejichž síla je soustředěna v pažích, k rase nosičů, u nichž jsme posílili hřbet, k rase běžců, u kterých jsme vyvinuli pouze nohy, k rase veřejných vyvolávačů, složených výlučně z úst a plic. Můžete si zde prohlédnout vzorky těchto různých druhů proletářů, které nazýváme průmyslovými kříženci.

Stane se čas od času, vzácně, že se někdo projeví lidsky (chce někomu pomoci z nouze, čte básně, sní o lásce a přátelství apod.): pro ty jsou v Republice spojených zájmů připraveny blázince.

Technický pokrok tedy nesplnil naděje, které do něho byly vkládány. Nejenže není provázen morálním rozkvětem individua, jak doufal Saint-Simon či Owen, ale není ani s to zajistit společnosti blahobyt. Industrializace vede naopak k vytvoření nové chudiny, přičemž vědecké poznatky umožní zakrátko manipulovat psychikou a biologií člověka tak, aby navždy zůstal otrokem. Pozitivismus se svou mánií pokroku naplnil jasnozřivé Rabelaisovo varování – „Věda bez svědomí je zkázou duše.“ Je popřením humanismu, neboť dříve či později vede k znelidštění člověka. Souvestrův výlet do budoucna otvírá cestu – pouhých šest let po Cabetově důvěryplné Cestě do Ikarie – antiutopiím 20. století.

Podobně vyznívá i první Vernův román, svého času zamítnutý, který vyšel se stotřicetiletým zpožděním. Paříž 20. století je příběh mladého romantického muže, milovníka latinské poezie, žijícího v dehumanizované Paříži roku 1960. Modlami moderního světa jsou pokrok, výkonost a rentabilita, kultura je zredukována na idiotské divadelní hříčky. Hrdina je zaměstnán jako scénárista v instituci nazvané Velký divadelní sklad až do chvíle, kdy dostane výpověď a bloudí městem, v němž „vše bohatne, kromě lidského ducha“. Stejně odcizená je i Paříž Pierra Vérona v románu V roce 1900 – vrcholně výkonná společnost, přelidněné město, zánik kultury –, stejně nelidský je svět po průmyslové katastrofě v Archeopolis Alfreda Bonnardota, zatímco v Konci světa Eugèna Mérinose vede nezvládnutý technický pokrok k ekologické pohromě.

Konečně v Budoucím městě, jehož děj je zasazen do roku 1998, jsou lidé označeni čísly (nosí je na klobouku) a parní stroje vyrábějí sochy, obrazy a lidové romány plné napětí a vzruchu. Autor na ukázku cituje z jednoho z nich: „Dyš 15 přichodil aš k roskládané mrtvole se posadil a pořácky si přihýbnul. Pak vypochvil z kapesy autopal a zapálil před sebe.“ Stroje nejenže píší knížky, ale také tlučou unavené dělníky a nutí je do práce.

V Anglii na dystopickou linii naváže Edward Bulwer-Lytton v Budoucí rase, kronice o životě a zvycích podzemního národa Vriljů, kteří mají několik tisíc let předstih před národy žijícími na povrchu zemském. Veškerá práce je svěřena důmyslným strojům a „automaty s lidskou postavou“ slouží v domácnostech za lokaje. Vriljové mají k dispozici mechanická křídla, praktikují magnetismus a telepatii a neznají choroby. Bez reptání se chápou nenáročných administrativních úkolů, které udílí nejvyšší správce, a opovrhují demokracií, „vládou ignorance, spočívající na principu většího počtu“. Jsou mocní a moudří, lidské vášně jsou jim neznámy. Literatura neexistuje, neboť literární produkce předpokládá podnětná témata, autorskou ješitnost a čtenářský snobismus – nic z toho není u Vriljů k mání. Všudypřítomná technika vedla ke zrušení všeho individuálního, pojmy jako dobro, radost, slast, uspokojení se slily do jediného všezahrnujícího a nicneříkajícího blaha. A v tom je právě kámen úrazu, jak záhy pochopí vypravěč: „Kdybyste vzali tisíc nejlepších a nejrozšafnějších lidí v Londýně, Paříži, Berlíně, New Yorku nebo i Bostonu, a udělili jim občanství v této blažené zemi, obávám se, že by do roka umřeli nudou, pokud by nevyvolali revoluci.“

U Souvestra vede pokrok k cynismu a diktatuře, u Verna k odlidštění a zániku kulturních hodnot, u Bulwer-Lyttona k šedi a prázdnu.