Velký úspěch této knihy patřil k největším překvapením závěru loňské sezóny: thriller od neznámého švédského autora se prodral mezi desítku nejprodávanějších knih roku 2010 a stačily mu k tomu dva předvánoční měsíce.

Jistěže v tom sehrál roli fenomén Stieg Larsson, jehož bestsellerová trilogie Milénium vyšla u stejného nakladatelství a v překladu téže překladatelky: čeští čtenáři si zřejmě chtěli dopřát cosi jako prodloužení ukončené série, a když pak našli něco jiného, nevadilo jim to. Je vůbec dosti zajímavé sledovat, jak velký úspěch staví nakladatelství Host, donedávna orientované na literární vědu, poezii a původní českou prózu, se svou detektivní řadou. Jako by oslovilo ten typ sečtělejších, kteří si ovšem od náročné krásné literatury také chtějí občas odpočinout. Jen jsou jim proti srsti výrobky anglosaských fabrik, a tak raději zkouší neznámé evropské autory, za které se asi tolik nestydí.

Paradoxně zrovna v případě Hypnotizéra se jim dostalo díla, které se od oné opovrhované anglosaské pásové produkce zase tolik neliší. Začíná to již způsobem, jakým kniha vznikla: dle informace na přebalu totiž žádný člověk jménem Lars Kepler neexistuje, jde o pseudonym manželské dvojice Ahndorilových, kteří už za sebou mají několik románů a divadelních her, zejména Alexander, kterého v roce 2006 proslavil román Režisér o (tehdy ještě žijícím) Ingmaru Bergmanovi, záhy přeložený a s úspěchem vydaný i v angličtině. Hypnotizéra vydali v roce 2009 a úspěch se dostavil: překlad do více než třiceti jazyků, úspěšné prodeje, filmovou verzi už chystá světově proslulý režisér Lasse Halström ve švédské produkci. A již loni vyšla pod jménem Lars Kepler další kniha Paganinikontraktet (Smlouva s Paganinim, česky vyjde snad ještě letos).

V Hypnotizérovi Ahndoril s manželkou „chtějí do žánru vnést nové prvky inspirované filmem, nové charakterové typy a nové zápletky“. To by chtěl každý tvůrce thrilleru a málokomu se to doopravdy podaří, jednou z mála výjimek byl právě již zmíněný Larsson, který žánr určený převážně mužům zatraktivnil i ženám, byť za cenu toho, že ze své hrdinky učinil komiksovou superbojovnici. Ahndorilovi nápady mají a umějí s nimi pracovat, bohužel (stejně jako Larsson od Dívky, která si hrála s ohněm) občas zaběhnou až za hranice pravděpodobného. Většině čtenářů to zřejmě nevadí, ti, kteří jsou před fintami napínavého čtení ostražitější, však zpozorní přinejmenším ve chvíli, kdy zátahu švédské policie unikne patnáctiletý kluk: z nemocnice, kde předtím dlouho vypadal na umření.

Ale popořadě. Román má skutečně ne zcela obvyklou strukturu: docela brzy se totiž vyjasní, kdo je pachatelem úvodního krvavého zločinu (vyvražděna je téměř celá rodina). Pak se zdá, že bude následovat honička za prchajícím vrahounem, ale úvodní případ je brzy překryt jiným, který je zkonstruován mnohem důmyslněji a s tím předchozím vůbec nesouvisí, jak se nakonec ukáže; jen se s ním občas, když se to autorům hodí, prolne.

Autoři vynalézavě pracují i s motivem hypnózy: ta na první pohled zavání esoterickou veteší, ale Ahndorilovi ji představí jako doplňkovou metodu psychiatrické léčby a snaží se vše udržet v medicínské a vědecké rovině. Příběh lékaře, který s hypnózou pracoval, ale kvůli jednomu selhání byl pod tlakem nucen ji opustit, zahrne pocit viny a dobrovolný trest, pak ještě hlubší pocit viny a nakonec zadostiučinění, když všechno dobře dopadne (nepočítáme-li nějaké ty nepodstatné mrtvé). Švy mezi překrývajícími se případy a jedním dlouhým exkursem do minulosti jsou sice dosti patrné, zároveň autoři umějí nasadit akční nebo vražednou scénu, aby udrželi čtenářovu pozornost. Působivě pracují s atmosférou, daří se jim drobnosti (jako například nedorozumění kvůli půjčeným mobilním telefonům, které málem vede ke krachu manželství) i charaktery většiny postav.

Potíž románu však spočívá v témž, co shazuje úroveň mnoha obdobných thrillerů, v nichž jde o dopadení několikanásobného vraha (či vrahů): spisovatelé ze zločinců učiní nepřemožitelná monstra, která padnou až v samém závěru. Zde se pak thriller potkává se svými předchůdci, laciným lidovým čtením o Nicku Carterovi nebo Fantomasovi. V Hypnotizérovi se vraždí příliš snadno. Občas to připomíná nejoblíbenější neřesti Dana Browna a ve finále se tvůrci skoro přiblíží komicky krkolomnému akčnímu závěru jeho Pavučiny lží.

Přitom minimálně jeden motiv by mohl být mnohem zajímavější, než pronásledování dvou superpadouchů: na scéně se nakrátko objeví parta (snad skoro gang) dětí, které pod zástěrkou hry na Pokémony šikanují své okolí. A když se po jejich stopě vydává policista na penzi, nejenže mu s posměchem unikají, ale dokonce se ho sami pokusí zbavit a málem se jim to i povede. Zkoumat, čeho všeho jsou dvanáctileté děti schopné, když zjistí, že jim to prochází, to by realistickému thrilleru slušelo. Hypnotizér však hranice reality příliš často a lehce překračuje – paradoxně nikoli ve chvílích, kdy dojde na hypnózu.