Andrej Kurkov patří k nejpřekládanějším rusky píšícím ukrajinským autorům. Je sice etnický Rus, ale žije střídavě ve Velké Británii a v Kyjevě. Jeho knihy patří mezi špičku současné ukrajinské tvorby, přestože jsou psány rusky a pro potřeby čistě ukrajinskojazyčných čtenářů se překládají do ukrajinštiny.

Tučňák a smrt (v orig. Smerť postoronnego) je jedním z Kurkovových prvních románů, vyšel roku 1996. Jde o příběh čtyřicátníka Viktora, jehož opustila žena, nemá práci, žije velmi osaměle, ale protože to není necitelný člověk, opatří si tučňáka Míšu z kyjevské ZOO, která rozdává zvířata zájemcům, neboť na jejich obživu nemá prostředky. Míša je stejný melancholik jako Viktor, který čas od času napíše nějakou povídku, až je nakonec pro své spisovatelské schopnosti přijat do významného deníku. Má psát tzv. křížky, nekrology na ještě žijící lidi vysokého postavení z nejrůznějších oblastí politiky a byznysu. Viktor nikdy nepátral po hlubším smyslu života a stejně tak jej zpočátku nechává klidným i to, že lidé, kterým připravil nekrology, začínají postupně umírat, a to nejrůznějšími násilnými skony. Takto přijde Viktor k malé dívence Soně, jejíž otec je též zapojen do kriminálních kruhů, jako ovšem všichni v 90. letech, kdo si chtěli získat a udržet postavení, případně se ještě více obohatit. Peníze se mu začínají hrnout nejen z nekrologů, ale i za péči o Soňu. Ani tučňák nezůstává pozadu, je zván jako ozdoba na pohřby právě těch osob, na něž Viktor píše nekrology, a vydělává dokonce víc než jeho pán. Viktor najde bývalého zaměstnance ZOO, který se o tučňáky staral, a dozví se, že ideální by bylo vrátit tučňáka zpět do Antarktidy. Předem zaplatí za jeho převoz, ale situace se vyvrbí tak, že Míša nastydne a je nutné mu transplantovat srdce. Musí se nalézt malé dítě, jehož srdce by se hodilo pro tučňáka…

Kniha není veselé čtení na dovolenou, ale sonda do nejen ukrajinské společnosti 90. let, i když mnohé praktiky politiků a „podnikatelů“, o nichž se autor zmiňuje jakoby mimochodem, platí dodnes. Z celého příběhu na čtenáře dýchá všudypřítomná deprese, zima, opuštěnost, samota a neveselé vyhlídky do budoucna. Hrdinu, přestože je melancholik a člověk, který se o své okolí v podstatě nezajímá, vtáhne do svého soukolí drsná a neúprosná realita, před níž se snaží utéci s vysvětlením, že on s tím nemůže nic dělat. Když si najme neteř svého jediného „přítele“, aby se starala o Soňu, začne si v duchu hrát na rodinu. Má dojem, že ke štěstí stačí peníze, iluze jakési rodinné spořádanosti. Nevypadají snad jako rodina, když jdou všichni tři na zmrzlinu?! Ale zároveň na něj doléhá krutost nesmlouvavé džungle společnosti, z níž ten, kdo se nezapojí, vypadne a ztratí i to málo, co snad může mít. Morálka je považována za sprosté slovo nebo je prostě ignorována, jako téměř vše, co se nehodí.

Kurkov má dar popisovat události, lidi i reálie s mrazivou lehkostí, která působí svojí téměř šílenou nenormalitou mnohem realističtěji, než kdyby událost popisoval přesně do detailů. Někdy stačí jen maličký náznak a ocitáme se v kafkovském světě, z něhož není úniku a v němž není možné žít a nezbláznit se.

Je rozhodně velice záslužné, že máme možnost se s Kurkovovou tvorbou setkat v češtině, ale zároveň je velká škoda, že kniha evidentně neprošla odpovědnou redakcí, přestože je redakce v tiráži uvedena. V knize je velké množství chyb, jak překlepů, tak stylistických, bohužel narazíme i na mnohé gramatické lapsy (např. Měli by tu být pastelky – s. 99 ). Je otázkou, jak z rusky psané knihy převádět názvy ulic, jmen či toponym, když se jedná o ukrajinské reálie. Přestože ruština dodnes platí za druhý jazyk na Ukrajině a mnozí Ukrajinci ukrajinsky ani neumějí, osobně bych volila názvy kyjevských ulic Saksahanského a ne Saksaganského, Sahajdačného a ne Sagajdačného, Podil nebo počeštěně Podolí místo Podol coby název části Kyjeva (s. 129, 145, 153), nebo výraz kupony (s. 157, 171) by stálo za to doplnit poznámkou, že se nejedná o jakékoli kupony, ale o peníze, kterým se lidově říkalo kupony, oficiálně karbovance. Často chybí uvozovky u přímé řeči a řádky jsou posunuty – celkově kniha dělá dojem, že ji redaktor snad ani neviděl.