V pořadí již 10. svazkem Literárního salonu, který se zaměřuje na nezavedené a nadějné mladé autory, se stala sbírka Všechny tvoje smrti Ireny Šťastné (*1978). Tato básnířka, jež publikovala své básně a povídky v řadě periodik a v několika antologiích, vydala v roce 2006 ještě pod jménem Irena Václavíková debut nazvaný Zámlky. Její nová sbírka obsahuje padesát básní rozdělených do tří oddílů (Dějství prvé, Nikde nehoří, Trávníky nemocnic), které vznikaly mezi roky 2007 až 2009.

Druhá kniha bývá pro básníka často přelomová a je důležité ji neuspěchat. Měla by buď definitivně vytyčit, anebo potvrdit směr, kterým se autor vydává. Je tomu ale opravdu tak i v případě Ireny Šťastné? Básně obsažené v její první sbírce jsou příznačné snahou o výrazovou úspornost, většinou se skládají jen z několika mála veršů. Jejich obraznost je podmanivá, autorka dokáže vzbudit pozornost originálními metaforami. Zároveň jde o poezii drsnou, blížící se svým laděním až k expresionismu, místy trochu odlehčovanou ironií či sarkasmem – tedy v souhrnu básnický projev v zásadě neženský (v tom nejlepším slova smyslu). Nejvíce si však cením sugestivních metafor a autorčiny schopnosti nalézt a zachytit v prostém okamžiku nevšední kouzlo. To na debut rozhodně není málo.

Sbírka Všechny tvoje smrti působí při prvním čtení mírně nepřístupným a odtažitým dojmem, s každým dalším ponořením se do knihy však tento pocit mizí a zůstává pouze poezie, která upoutá čtenáře svojí naléhavostí. Zmíněnou nepřístupnost spatřuji především v prvotním zdání neuspořádanosti a rozdrobenosti. Přestože je sbírka rozčleněná do tří samostatných oddílů, není snadné nalézt nějaký nosný jednotící princip, který by od sebe jednotlivé oddíly výrazněji odlišoval. Při soustředěnějším pohledu však můžeme dospět k názoru, že texty jsou přeci jen jistým způsobem uspořádány. Zpočátku převládají témata jakoby „méně závažná“ (samota, potřeba intimity, žárlivost, partnerské vztahy…), závěr knihy je pak čím dál tím více zatěžkáván motivy nemoci a očekávané a blížící se smrti blízkého člověka (To troleje hlavy drnčí o parapety / vzduch zalaminovali / a tolik chci mačkat tvoji ruku / a nevědět že v zásuvce čeká to parte, s. 56). Čím déle sbírku čtete a čím častěji o ní přemýšlíte, tím více se z ní vyděluje tísnivý, emocionálně vypjatý příběh, který v konečném důsledku propojí jednotlivé básně a vyústí do skličující bezvýchodnosti.

Příznačným rysem tvorby Ireny Šťastné je již od její první sbírky obraznost založená na jedinečných popisech krajiny či prostoru. Autorce stačí vždy jen pár slov, aby čtenáře dokázala dostatečně vtáhnout do atmosféry básně. Často je to právě popis krajiny nebo města, který otevírá cestu k nahlédnutí do nitra člověka. Zároveň je nutné podotknout, že tyto popisy se povětšinou zakládají na personifikaci nebo na lidské tělesnosti (Tu třískne vzduch. / A přihrbená noc / přeutíká / zpátky přes strniště / o dáseň dřív než / vyjdeš z jednopokojového bytu, s. 9), jindy jim vévodí neobvyklé přirovnání. Tělo je v podání Šťastné jakýmsi prostředníkem, přes kterého se do duše vtírají nepříjemné pocity bolesti a trýzně. Celková deziluze a bezvýchodnost, již lyrická hrdinka prožívá, je poté ještě umocňována tématy míjení se, osamění, strachu, nemoci, prázdnoty a myšlenkami na smrt (Porodím zítra. / Za čtyři roky se s vlídným pohledem obejdeme na ulici, s. 14; Vzduch smrděl po mlze / v oknech domů čněli / lidé bez možnosti, s. 35). Šťastná se ovšem místy nevyhne poněkud nezdařilým formulacím či obratům, které jsou příliš všední nebo svou přehnanou snahou zaujmout knize spíše ubližují (soumrak má menstruaci, s. 20).

V úvodu jsem si položil otázku, jestli je druhá sbírka Šťastné potvrzením autorčiných básnických kvalit, které do jisté míry naznačila již ve své předchozí knize. Podle mého názoru autorka prokázala, že její básnická výpověď je dostatečně svébytná a natolik přesvědčivá a intenzivní, že si jistě najde své čtenáře. Přestože jde o sbírku v mnoha ohledech vyzrálejší, než byl debut, neodpustím si jednu výtku. Osobně bych se přikláněl spíše k úspornějšímu básnickému projevu, jakým se Šťastná představila ve své první knížce. Ačkoliv si uvědomuji, že nová sbírka je mnohem více založená na drobných mikropříbězích (o lidech osamělých, míjejících se, ztrácejících jeden druhého…), a že z tohoto důvodu logicky i rozsah jednotlivých básní mírně narostl, neubráním se dojmu, že básnířka je přesvědčivější v textech méněmluvných, které působí znepokojivějším dojmem. Podle mého soudu je sbírka Všechny tvoje smrti Ireny Šťastné i přes drobné výtky zřejmě jedním z nejzdařilejších počinů Literárního salonu, a to právě již zmiňovanou naléhavostí a niterností prožitku, který je do knihy vtěsnán.