Po delší době u nás vychází významné dílo staroruské kultury, Haličsko-volyňský letopis. Pro českého čtenáře jej skvěle přeložila a výbornými poznámkami opatřila Jitka Komendová. Samotnému letopisu předchází překladatelčina předmluva, která je vynikajícím vodítkem k dílu a bez níž by se čtenář po prvních několika stránkách letopisu jistě ztratil v záplavě událostí, jmen a toponym. Předmluva velice přehledně shrnuje události, o nichž dílo pojednává (připomeňme, že jde o roky 1201–1292, tedy v podstatě celé 13. století).

Každý, kdo se podívá na mapu vytčeného regionu, jistě bude s autorkou souhlasit, že zde máme jistou geografickou „neurčitost“; jedinými „vágními orientačními body zůstávají povodí řek“, takže ke změnám hranic mnoha knížectví nacházejících se na tomto poměrně rozsáhlém území docházelo takřka denně.

Nemá smysl zde rozebírat jednotlivé etapy vývoje těchto krajů, ale stojí za to připomenout některé zvláštnosti a specifika, kterými je Haličsko-volyňský letopis jedinečný a přes přemíru jmen a názvů jej proto lze číst i jako jakousi historickou detektivku. Každý, kdo alespoň částečně přišel do styku s kulturou států bývalého SSSR, se většinou také setkal se silně národnostními koncepty jejich historiografie, která se od 90. let pokouší „z dějin středověké Rusi vyčlenit ,svou‘ část“, tedy knížectví vzniklá rozpadem Kyjevské Rusi rozdělit podle moderního národnostního klíče, kdy například „Haličské, Volyňské, Kyjevské či Černigovské knížectví začala být interpretována jako předchůdci moderní ukrajinské státnosti, analogicky k roli, jež byla připsána Polockému knížectví ve vztahu ke státnosti běloruské“.To byl bohužel krok zpět vedoucí k mnoha anachronismům a jak poznamenává Komendová, „k historiografii 19. století“. A je třeba mít neustále na paměti, že originalita dějin Haliče a Volyně „spočívá právě v tom, že se vzpírají jakýmkoli striktním geografickým, etnickým a kulturním definicím“.

Je velice zajímavé sledovat prolínání západních vlivů s tradicemi na Rusi. Tak například je v Haličsko-volyňském letopisu poprvé pro Východ doložena existence úřadu pečatnika, správce knížecí pečeti. Činnost analogického úřadu je na Západě podrobně zdokumentována, jak však fungovaly knížecí kanceláře na Východě až do 16. století, není jasné. V textu se setkáme se západními termíny jako biskop (místo ruského episkop), prebošč (probošt) či gercik (Herzog). Co se českého státu týče, letopis se věnuje bojům Romana Daniloviče s Přemyslem Otakarem II., který jej sice porazil, ale Romanův syn Daniil posléze přitáhl na Moravu ze severu a zaútočil na Opavsko, o čemž například české prameny mlčí. Podruhé se letopis zmiňuje o českých zemích v závěrečné části, kdy Lev Danilovič přijel do Čech, aby v Brně uzavřel mír s Václavem II. Právě části letopisu popisující kontakty haličsko-volyňských Rjurikovců s českým královstvím jsou unikátní, neboť vztahy českých zemí s tímto regionem se během dějin protnuly pouze na krátký čas ve 13. století. Naprosto jedinečným fenoménem v celých ruských dějinách je královský titul, který od papeže obdržel kníže Daniil roku 1253 za unii s Římem (král Rusi), jež však vydržela jen několik let.

Jak píše Jitka Komendová v předmluvě, podobných příběhů o prudkém vzestupu a pádu nějakého evropského státního útvaru najdeme v dějinách hodně, ale Haličsko-volyňské knížectví představuje osobitý příklad země na rozhraní velkých evropských regionů přijímající podněty z různých kulturních prostředí. Přestože se čtenáři bude zdát, že země nemohla přestát mongolské nájezdy (a nejen je – samotná rjurikovská knížata mezi sebou neustále bojovala a je s podivem, že si vzájemně nevyvraždila veškeré obyvatelstvo; zde bych ráda zmínila téměř vtipně popsané některé roky, k nimž autoři letopisu poznamenali třeba jen „Nebylo nic“ či „Byl klid“, což si lze vysvětlit tak, že nedošlo k žádné významnější vojenské události), které nenechaly v tomto knížectví kámen na kameni – jen ve městě Haliči a okolí byly nalezeny pozůstatky třiceti kamenných chrámů z 2. pol. 12. století (s románskými prvky). Na Haliči je možné vystopovat i zcela neruské stavby – rotundy. Také kamenné věže coby součást opevnění byly zcela novým prvkem a zřejmě jim za inspiraci sloužilo středoevropské stavitelství (běžné staroruské město se téměř ničím nelišilo od vesnice a většina staveb byla dřevěná).

Panovníci zajímali letopisce jen jako veřejní činitelé, ženské příslušnice knížecích rodů jsou zmiňovány jen výjimečně. Jedinečné je z tohoto hlediska vylíčení citů nemocného Vladimira Vasilkoviče k jeho ženě a adoptivní dceři, jaké v soudobém letopisectví nemá obdoby.

Východoslovanské letopisy jsou dle autorky specifickým „nadžánrem“, který v sobě může zahrnovat „texty nejrůznějších žánrů i původu od analistických záznamů přes historická vyprávění… až po legendy či dokonce cestopis“. Haličsko-volyňský letopis například obsahuje opis právních dokumentů: závěti Vladimira Vasilkoviče a listiny Mstislava Daniloviče nařizující dávky a povinnosti městu Beresťje. Staroruské letopisy lze těžko srovnávat se západními texty, jako jsou anály či kroniky, neboť ruské letopisy psalo vždy několik autorů a vhled na dění se v textu mohl často zásadně měnit. „Haličsko-volyňský letopis patří k nejbarvitějším, literárně nejcennějším historiografickým textům středověké Rusi,“ dočteme se v předmluvě a po přečtení samotného letopisu s tímto tvrzením musíme souhlasit. Text byl napsán církevní slovanštinou ruské redakce s lingvistickými specifiky. O autorech ani jejich zdrojích nenajdeme nikde ani zmínku, ale ještě větší záhadou je pro vědce to, komu byl letopis vlastně určen. Část odborníků se kloní k názoru, že takovéto texty byly určeny Bohu, další část poukazuje na obracení se autorů k „bratrům“, tedy buď mnichům, či elitě, jako morální ponaučení do budoucna. Jitka Komendová nabízí s odkazem na právní texty též svoji variantu: letopis měl sloužit i jako „autoritativní text, v němž bylo možné dobrat se v případě sporů či pochybností poučení o právních vztazích“, zvláště, pokud by se v budoucnu pochybovalo o událostech, jež na první pohled mají marginální význam.

Díky celkem širokému záběru autorů letopisu je text také cenným zdrojem informací o počátcích litevské státnosti, o životě nomádů ze stepí, jsou zde dokonce zmínky o zemi Tangutů v oblasti dnešního Tibetu či o záplavách na západním pobřeží Evropy. Je dobře, že máme možnost nahlédnout do historického dění v oblasti, která je dnes rozdělena mezi několik států a která tvořila jakýsi nárazník mezi Evropou a mongolskými vpády. Snad už tím, že nikdy netvořila jeden stabilní stát (Haličsko-volyňské knížectví bylo postaveno na údělném systému, kdy různé části území patřily jednotlivým rjurikovským knížatům), byla předurčena k neustálé rozdrobenosti.

Jedinou výtku na závěr: vzhledem k tomu, že se v letopise (především v první půlce) vyskytuje velké množství toponym, považuji za jisté minus knihy to, že obsahuje pouze dvě stručné mapy regionu. Myslím, že by bylo vhodné knihu doplnit o mnohem podrobnější mapu, v níž by byla vyznačena většina zmíněných míst a měst. Jinak je výborné, že knihu doprovázejí rodokmeny nejen rjurikovských knížat.