Kniha Biče svědomí vznikla v roce 1978 spoluprací Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera. Skupinové psaní patřilo v prostředí československé surrealistické skupiny k tradičně pěstovaným disciplínám a zejména Vratislav Effenberger se soustavně podílel na tvorbě víceautorských textů. Novela Biče svědomí může být pro čtenáře dvojnásob přitažlivá proto, že se jedná o dílo, jež svou látku čerpá z žánru oddechové, sentimentální milostné prózy, a tuto čtenářsky vděčnou látku navíc společně tvarují autorka s autorem. Text se ovšem zdaleka nevyčerpává hrou s obvyklými stavebními prvky a přísadami červené knihovny (hrdinka pochybující o svém manželství, živočišný milenec, autoritativní manžel, četné sokyně, překážky atp.). To vše nechybí ani v Bičích svědomí, tyto žánrové prvky však představují jen ostrůvky v přívalu obrazů, jejichž povaha je tak mnohotvárná a různorodá, jak si jen lze představit u tvůrců, pro něž je rozpoutávání a vydražďování imaginace (nezanedbatelnou) tvůrčí metodou.

Smysl pro pouťový folklor, který Eva Švankmajerová uplatňovala ve svých výtvarných pracích, získal v textu obdobu v autorčině přejímání výrazových prostředků meziválečné četby pro paní a dívky. Věty jsou mnohomluvné, plné vzletu a přirovnání a s patrným zalíbením je plní archaizující úvahy o obtížích a radostech milostného života, manželského soužití či o vedení domácnosti, nechybí ani výrazy "Běda!" a "neřku-li". Čtenář může nabýt dojmu, že tam, kde se jazyk stává lakoničtějším a oprošťuje se od výraziva červené knihovny, přistupuje ke slovu Vratislav Effenberger. Tak jednoduché to nejspíše nebude. Jazyk knihy se mění stejně často, jako se láme a od postavy k postavě přebíhá její děj.

Protagonistkou knihy je Ema, žena již nemladá (jak to o sobě hrdinka sama prohlašuje), kterou zmáhá soužití se zatrpklým a neprůbojným manželem Jáchymem stejně jako pletky s Pavlem, protřelým milencem s údajně neobvyklými erotickými požadavky. Přes všechnu snahu uspořádat si uspokojivěji svůj život se na ni valí pohromy v nejrůznějších podobách – guláš, který předloží manželovi, má podle jeho slov chuť rozemletých hoven, nábytek v jejich bytě rotuje, sápou se na ni neznámé osoby, její tělo mění tvar, je nucena účastnit se soudních přelíčení, v nichž střídavě vystupuje v roli žalobkyně i obžalované – v posledně jmenovaném případě se ukazuje, že jako obžalovací spis slouží její vlastní deník.

Rámec milostného příběhu se stává hřištěm, na kterém se spolu setkávají (a utkávají) dvě dobře rozcvičené a náruživé autorské obrazotvornosti, vzájemně se pobízející k splétání obrazů přecházejících od civilních výjevů (zhusta působících jako karikatury scén z rodinných televizních seriálů normalizační éry) k monumentálním scenériím jakoby vystřižených z horečnatého snu. Hra, které se autoři oddávají, nespočívá však jen v neúnavném zahrávání si s vlastnoručně stvořenými postavami, je spíše průzkumem stavu vědomí, v němž se ocitá dítě při divoké honičce nebo účastník bakchanálií, když je zábava v plném proudu.

Text proudí nezadržitelně dál a zdálo by se, že by tak mohl bez výrazné námahy proudit do nekonečna (jistě ne náhodou se v něm často objevují obrazy nekonečných tunelů, schodišť, čekáren a nemocničních chodeb), nebo přinejmenším potud, dokud s ním čtenáři udrží dech... Je na každém z nich, bude-li v tom spatřovat nejsilnější pobídku ke čtení, nebo se naopak této bezbřehosti zalekne.