Kdesi v temném Rusku vězňové v kárném táboře chtějí zlikvidovat svého kolegu, ale toho zachrání Leonid Arkadin tak, že je všechny pozabíjí. Pak ovšem zabije i zachráněného a odfičí do Švýcarska, kde hlásí šéfovi úspěšně dovršenou misi. Když mu šéf svěří nový úkol, netuší, že si tím podepsal ortel smrti, záhy provedený, protože další obětí měl být skutečný Arkadinův boss...
Uf!
Na Georgetownské univerzitě ve slunném státě Washington zatím profesor lingvistiky David Webb v přátelském pohovoru s Moirou Trevorovou vzdoruje snahám být zatažen do aktivit, které se nebezpečně blíží jeho životu pod identitou Jasona Bournea, špičkového agenta, na niž se snaží zapomenout. Nejde to snadno. Už zase ho někdo sleduje. Ne, omyl, nesleduje jeho, sleduje Moiru.
Ufuf!
Ve Washingtonu se zatím rozehrává podivná hra, v níž se jedni mocní snaží vyšachovat jiné, a je zřejmé, že to dobré věci neposlouží. Dobré věci poslouží jen to, když Bourne zapomene na lingvistickou identitu a hupsne zpátky do branže, kde ho tak rádi vidíme. V Rusku funguje teroristická organizace, jež je zatím pro americkou stranu velkou neznámou. Teď se ukazuje, že plánuje útok na USA. Střih – a Bourne je v Rusku, míří neodvratně vstříc zloduchovi Arkadinovi a za ním jak hejno sršňů se ženou pronásledovatelé, relativně dobří, ale v zásadě vlastně zlí, i ti objektivně zlí, relativně však lepší než ti dobří.

Ufufuf! Chtělo by to něčím si pevně ovázat hlavu, aby se nerozskočila. Nejlépe šátkem, jaký nosívají nindžové, co je známe třeba i z knížek Erika Van Lustbadera, kterých vyšla v 90. letech hrst i u nás – v nakladatelstvích Armex, Talpress či Baronet (Kaišo, Osamělý bojovník, Černá čepel aj.). V prvním desetiletí nového milénia však i on povážlivě zvolnil tempo své volné tvorby, přesněji od okamžiku, kdy se ocitl v hledáčku organizace, jejíž jméno jako by se vylouplo přímo ze stránek Ludlumových konspiračních románů. Za shlukem písmen Myn Pyn, LLC se však neskrývají dvojí agenti ani zkorumpovaní jedinci z nejvyšších vládních struktur. Lidé z Myn Pyn, LLC nechodí ozbrojeni a netouží po světovládě. Stačí jim ovládat část knižního trhu, pár námezdních literárních otroků a jedno jméno výnosné zlaté nosnice, která si dovolila v roce 2001 skonat.

Knihy s apostrofem
Než Jason Bourne setřese všechny své pronásledovatele, na což bude potřebovat pár plných zásobníků, a než stane v přímé konfrontaci tváří v tvář arcilotru Arkadinovi, posviťme si na pozadí aktivit firmy Myn Pyn, LLC.

Je to skoro stejné, jako by se za Ludlumovo jméno připojilo ®, pouze to se lidem, nota bene literátům, nedělá, protože by pak příliš připomínali fastfood nebo Barbie. Zprvu pouze písmeny Myn Pyn, LLC, uváděnými v tiráži coby držitelé autorských práv posmrtných autorových knih, dávali spisovatelovi dědicové, kteří se za nimi skrývají, na vědomí čtenářské obci, že něco sice není v pořádku, když pár let mrtvý autor chrlí knihy větším tempem než za života, ale že se zase nic tak hrozného neděje. Jméno na obálce prodává – a to znělo nadále Robert Ludlum. Postupem času k němu přibylo bleší TM v kroužku, což je o něco vznešenější než ®, ale znamená to prakticky totéž: že jde už víc o obchodní značku než o spisovatele.

Ludlum však v letech 2001–2006 publikoval pět románů, jako by neležel na hřbitově v Inwoodu a stále vstával denně v půl páté ráno a vlastnoručně, tužkou na papír, spřádal ve světovém rozměru stejně děsivá spiknutí, jaké pro něj osobně představoval počítač. Protokol Sigma vyšel pár týdnů po jeho smrti a o něm jediném lze věřit, že jej stačil dokončit. Jansonův rozsudek, Tristanova zrada, Amblerova výstraha i Bancroftova strategie už budily pochybnosti. Ty přiměly Myn Pyn, LLC, aby Tristanem počínaje uváděla v knihách doušku, že spisovatelovi dědicové s pečlivě vybraným autorem a editorem zpracovávají poznámky k novým románům nalezené v pozůstalosti. Jméno dotyčného vyvoleného tajili. Po pěti letech už tato verze začala být neúnosná, a tak se za Ludlumovým jménem začal objevovat apostrof a pod ním, o mnoho menšími literami, jméno skutečného autora nových a nových posmrtných knih.

Lež dědicům prošla (žádný čtenář je nežaloval pro podvod, jako se stalo v případě podobných praktik dědiců Lawrence Sanderse) i proto, že další Ludlumova produkce se omezila už jen na dva základní proudy. Volnou řadu o činnosti agentury Alfa zahájil Ludlum už za života v přiznané spolupráci s Gaylem Lyndsem (Hádův faktor). Stačil přizvat ještě Philipa Shelbyho, ale vydání společného Projektu Kassandra se už nedočkal. Plánovaná literární manufaktura podle vzoru Toma Clancyho pokračovala bez něj a na tvorbě dalších příběhů agentury Alfa se přiživovali noví autoři, např. Patrick Larkin či James H. Cobb, a lze se dohadovat, že některý z té čtyřky se tajil i za úvodní posmrtnou románovou pěticí. Všichni se sice pyšní i vlastní produkcí, ale vesměs jde o druhořadé pisálky, jejichž egu zřejmě nedělalo ponížení do anonymity velký problém.

Pak přišly dva velmi úspěšné filmy o Jasonu Bourneovi: Agent bez minulosti roku 2002 a Bourneův mýtus roku 2004. A mozkový trust za Myn Pyn, LLC napadlo, že by stálo zato oživit agenta s amnézií i na stránkách knih. K tomuto úkolu už nemohli přizvat jen tak nějakého literárního šmudlu. Volba padla na Erika Van Lustbadera, který má z dosavadních ludlumovských nádeníků bezesporu největší renomé. Však si také prosadil za miniaturním TM v kroužku a apostrofem svoje jméno vysazené dosud největším typem písma.

Četba pro amneziaky
Ludlum věnoval v osmé dekádě Jasonu Bourneovi tři knihy – Bourneova identita, Bourneův mýtus a Bourneovo ultimátum –, a i když žil i v dekádě další, už se ke svému hrdinovi nevrátil. Nebyl důvod: Bourneův protivník, terorista Carlos, zvaný Šakal, byl konečně uštván a zabit, ale hlavně – cykly nebyly tolik v módě jako dnes.

Erik Van Lustbader za sotva poloviční čas stihl Bournea protáhnout už pěti knihami, z nichž Bourneův princip je na českém trhu třetí v pořadí. Počínaje Bourneovým odkazem bylo zřejmé, že nový autor v sedle ctí originál, jak se sluší na legendu, a také jistě ze smluvních ohledů. Ty mu nejspíš také nařizovaly dostát dnešnímu duchu doby. Jenže ten již nepřeje starosvětským překombinovaným příběhům se složitými zápletkami, jejichž vyprávěcí styl, hutný, valivý, se může dnes zdát těžkopádný a zastaralý . Navíc Ludlum nebyl nijak excelentní stylista. Jeho knihy se i dnes čtou jako kus poctivě odvedené, fortelné práce s obdivem k vynalézavosti a důmyslu, které do nich autor vložil.

Lustbader od první položky své vlastní série, jež ještě poměrně ctila originál, jeví silnou tendenci uhýbat od zápletky a překvapivých zvratů k lineárnímu akčnímu románu, připomínajícímu víc filmový scénář než literaturu. Výsledkem je povrchnější čtení, kde se víc kope a mlátí hranami rukou, než přemýšlí. Ostatně – lze mít novému autorovi za zlé, že si neodpustil svá milovaná bojová umění? Jeho vlastní knihy překypují i mysticismem, máme se tedy do budoucna série na co těšit. Bohužel tím však doznávají újmy i postavy v čele se samotným Bournem: vyčítal-li někdo povrchní charakterizaci už Ludlumovi, měl si počkat na Lustbadera. Fragmentárnost děje i celé nové série dotvrzuje i fakt, že Bourne oproti originálu nemá jednotného nepřítele (i když aktuální Arkadin by na něj mohl zadělat... na konci tohoto dílu skončí ve vlnách a stačí si vzpomenout, odkud se v roce 1980 vynořil Jason Bourne) a vydává se na samostatné mise; série jako by se tak drobila na nespojité jednotlivé romány, jež jen náhodou mají jednoho hlavního hrdinu.

Eric Van Lustbader je nicméně stále asi nejkompetentnější z dosavadní autorské plejády, která se chopila zesnulého trademarku. Píše ludlumovské knihy pro novou generaci, která se s originálem setkala nanejvýš prostřednictvím už tak nevěrné filmové podoby. Nebo pro čtenáře s amnézií.