Ubírám se Titovou ulicí a spím. S rukama v kapsách. Vyhýbám se místům, kde se lidé z kulturní sféry shromažďují… nakladatelstvím, stolkům v hospodách, kroužkům postávajícím před výlohami samoobsluh, všem tzv. mobilním obvazištím raněných na duchovních bojištích… Den, spousta světla v Metalce, Slavii, „Černé vdově“, ve staré žluté „Evropě“, městských autobusech, v mystériu socialismu, který jsem nikdy nepochopil, vlastně jsem si vždycky upravoval podle toho, jak jsem ho vnímal ve svém nejintenzivnějším období, v dětství a v mládí. Po zdech graffiti na obranu odsouzené čtveřice , na nárožích plakáty, fotografie, na oknech zprávy Odboru… Jednou jsem zkusil sám sebe popisovat v tom městě od nároží k nároží… prázdné výklady a spousta praporů, luxusní butiky a reklamní vlaječky, vymezující jakési místní státečky, jen jsem vždycky přeskočil nějakou křižovatku… teď bych měl něco cítit, třeba jak si za otřepaný vtip opilý pod stolem v Šestce musel jít třicet dní bručet… ale ono nic. „Když jsi u moci, bráníš moc,“ vykládal mi před lety v nemocnici Golnik opilý spolupacient, bývalý zaměstnanec Státní bezpečnosti, který se po Rankovićově pádu zamkl do svého pokoje a nechtěl reagovat na volání z práce, protože jste zlikvidovali mého šéfa. „Kdo narušuje moc, toho je třeba bez milosti odstranit, není podstatné jak.“ Klobouk dolů, je třeba přiznat, že kromě tvé skutečnosti existují ještě jiné, a především: vždy je třeba ze všech sil cítit a myslet proti sobě, abys byl potom zase sám sebou. Teď všude po povrchu v hadrech a cárech plave cosi, co hluboko dole mlčky explodovalo, puklo, ale podle pozůstatků, které vidíš, nepochopíš, že je to od toho života, té tělesné hmoty lidské povahy, která v sobě nesla živou smrt a mrtvý život a vždy jitřila nitro… ty kusy, cáry, papíry na povrchu nenáležejí organickým částem toho mamuta, kterého jsi kdysi cítil pod nohama, úsměškům, přívětivostí, pěknému oblečení atd.… nedotknou se toho podstatného v duši. To nejsou dílky onoho dusivého ovzduší, které jsem už čtyřicet let vdechoval jedinou plící… tohle se teď dýchá jinou trubicí čistou jako sklo, kterou jsem dosud nikdy nevyužíval, protože nikdy nevdechovala výpary z téhle kanalizace… Nebo je to všechno jen vidina a kolébám se na jakémsi obrovském moři…¬ sem a tam… sem a tam… A tohle, co vidím ve městě… události, příhody… se dotýká mých stavů, které v sobě nosí ozvuky nemoci, a tento dokument, křehký, oslabený jako já, se dotýká nějakého dokumentu, nějakého jiného bytí, které na něj působí stejně nakažlivě… Ve své situaci mám samozřejmě ještě několik možností: nenávidět svět nebo ho mít rád… ta možnost se ve mně probudila a teď hledá potravu… dostačuje jí pohyb, výraz, oblečení a už se dere na svět sympatie nebo antipatie… Odsud se teď střílí dřevěnými kanóny, a to z místa, odkud bych to já nikdy nedělal. Řekl bych, že nebe je především intelektuálně bohaté a čisté, jen vojáci a rozvaliny pod nimi připomínají poněkud sterilní, avšak krásně opracované klády. Nic v těch rozvalinách nedýchá vůní po „tamtom“, protože by muselo zasaženo „oním časem“… udeřilo tam, kde „tamto“ není. Ale každý dělostřelec má už odpradávna na své tabulce napsán orientační bod, kam má mířit… ale nic, to je historie, od Egypta dál, od kupčení s kadidlem, od babylónských bankéřů po dnešek. Dějiny už nemají žádný smysl… není už žádné směřování vzhůru, soumrak lidstva, žádné iluze, žádné finty… Ale pohřbít něco pod jiným mýtickým jménem z ohleduplnosti a víry, že nikdy znovu nepovstane z hrobu, tedy že se jednou zase objeví pod svým pravým jménem. Čtyři desetiletí plácání u svého prkna v rozbouřeném proudu, potom pojednou nahmatat půdu pod nohama a vystoupit na pevninu – na ostrov, který ještě před minutou neexistoval a právě se vynořil, to je šalba, ty máš v hlavě jinou zemi, do níž jsi plul, tu, na níž je nejhorší z někdejší přítomnosti úplně vyloučeno a na ní znovu roste tráva z normální půdy. Ty ostré předměty, části obalu, které plavou na povrchu a narážejí do mě ze všech stran, tupě… obdivuji to dílo, probouzí ve mně sympatii a lásku, ale nevěřím mu a nedůvěřuji. Někde se skrývá chyba. A co bys chtěl ty? Nevím, kysele odpovím. Vzpomenu si totiž na ten meč, který rozsekne uzel… ale pak by umřeli všichni, před dialektikou jsme bezmocní, proto můžeme říkat jen „modré, bílé, červené“, protože jen to existuje… Ten zástup, který teď naplnil prostor, aby jej znovu učinil historickým… Jsou v něm smícháni všichni, vinní i nevinní… dobrá. Jsou tací, co se bijí do prsou jako hrdinové a oběti politických procesů, v nichž si odseděli trest jen za finanční machinace a podvody. A tady vidím tzv. literární vědce, odborníky, učence, kritiky, zpravodaje, kteří na základě vytržených citátů bezohledně likvidovali autory a knihy a teď protestují proti justici, protože bezduchou kombinací sestavili galimatyáš nových kontextů, podle nichž zavírá a odsuzuje intelektuály. A ejhle, tady je jeden, který se ještě včera a celé roky předtím smál tvým příběhům o násilných akcích samosprávy a svým smíchem jen potvrzoval nezlikvidovatelnost tohoto příšerného systému. A tady je sympatický student, který s vojenskou přesností rozděluje řady svých kolegů na náměstí a vedle studentů ztratí studenta v sobě a pak se posadí na pódium. A tady je dobrý spisovatel, který dává jako sekretář někdejší stranické buňky příkazy kolegům a vedle kolegů ztratí spisovatele v sobě a sedne si na pódium… Zkrátka masa v katastrofě a defektech, protože každý ztratí sebe a dřív, než ji pochopím v jejím chtění, opustí ten prostor, protože ji zájem odežene jinam a nikdo v ní už nezjistí, kde byla před chvílí. Uvnitř nebo venku, v té plazmě nic nepochopíš. Když se podíváš z dálky, zaujmeš nějaké legitimní, ač nejspíš nespravedlivé stanovisko, ale když jsi uvnitř, tleskáš jako na koncertě, protože tvůj soused také tleská, a při urnebeském aplauzu se pianista desetkrát ukloní. Zdůrazňuji, že mluvím o sobě, vždycky jen o sobě, o svých pocitech, kterých bych se rád zbavil, a říkám to v tom nepředmětném čase, plném znamení, symbolů, hesel, obřadů, ceremonií, formulací, gest, která neovládám. Co má člověk udělat tváří v tvář tomu zástupu? Má se skrýt? Vždyť buší na tvé dveře, nemůžeš se úplně zdržet komentáře. Někteří z mých kolegů se do toho vrhli jako rozpálení plavci do ledové vody, jedni měli až po krk nespravedlností, druzí, protože jejich hra v umění došla tak daleko od skutečnosti, že uspokojovala už jenom „zpracované, adaptované, vzdělané“ konzumenty – a teď se pustili do vod ryzího života, další z pouhého hérostratovství, aby „zachovali své jméno budoucím pokolením“ (kterým?), někteří zase pro zákonné spojení s dávno vymřelou duchovní aristokracií národa, další jelikož je přitahuje hlavně anarchie atd. atd.… co jen mám z toho, když vypočítávám, kdo všechno není příslušníkem nějaké masy? Přiznávám, že když je člověk v krizi, je účast v nějakém vyčerpávajícím hnutí plodná, sám jsem to vyzkoušel, a když jsem pár bodů získal hned na začátku, stál jsem na hlavě světa a zapomněl jsem na sebe… tedy ucítil jsem sebe v krunýři nějaké zvláštní „pronikavosti, disciplíny, pravdy“ a všechno navíc „svým osobitě divokým způsobem“ osamoceného bojovníka… Zacházím příliš daleko, vím… všechno je invalidní, události, já, tyhle zápisky… Všechno dohromady se ještě nejspíš podobá velmi vytíženému nádraží… vlaky přijíždějí, vlaky odjíždějí… saze, dým, hvízdání, šíny, signály, hodiny, vrabci, náspy, běžící cestující, kteří se mezi sebou neznají… Nedokážu se zbavit pocitu z roku 1938, kdy jsem sem poprvé s rodiči přišel, že je tohle město, slovinské hlavní město, jeden velký železniční uzel. A celá země tranzitním územím, protkaným tratěmi a telegrafními dráty a všichni obyvatelé jsou železničáři a cestující na cestách… Až za lesy a kopci v mírné pahorkatině, ve studených kamenech hor, v bílých domcích podél Mury se život zakořeněných nehybně zastavil v úsvitu. Ale taky ve městě z toho něco zůstalo… červenolící děvče s dekoltem a v mužských botách na nohou, sedlák v klobouku a v košili přes pas s deštníkem v ruce, trochu hrubé rustikální síly od pradávna… ale ošoupaný kabát na žluklém těle univerzitního profesora, který chvátá po náměstí Hvězda s malinovým úsměvem a zúženýma očima, v nichž kromě hluboké morálnosti neustále vrčí stroječek vlastní zkázy ze sebezapření… hrůza! jaká ohavnost, močit na svůj prach!… A odezvy v mladých, ty překážky z mohutných, špičatých kůlů, zatlučených do země a trčících do vzduchu… polo-evropský, polo-balkánský národ… ach, kdyby si uvědomili, jaká je v tom síla! Ale ne, je třeba se popřít. Já jsem například psal malé příběhy, protože jsem si myslel, že patřím velkému národu… velký národ potřebuje sensibilní detaily, aby v zemi zdomácněl… Číňané potřebují příběhy o broučcích, o pavoučích a mravenčích bojích, o nocích, strávených v ústraní horského kláštera, o procházkách sady olivovníků a maliníků… Zmýlil jsem se: byl to malý národ, který potřeboval velké příběhy… vštípili mu tu touhu po velkých textech – po Quo vadisech, po Dějinách, po hypertrofované sakrální architektuře i pro tržnice a veřejné záchodky, po exhibicionismu, povznesení. Řekli mu, ty jsi národ zahrádkářů, malých sedláků, pracovitých dělníků, učitelů, řemeslníků, železničářů, čeledínů, děveček atd., z toho, čím žijete každý den, se nedá udělat vůbec nic… Jestli si chcete uvědomit svou velikost, musíte etc., etc… Všechno jen pro dobro světa, nic pro lidskou náturu…

Tohle tady je naše evropské Bengálsko s různými plemeny, rasami, národnostmi, s třemi základními etnickými skupinami (Slované, Románi, Germáni), země míšenců, které spojuje jediná společná věc, kterou mají za skutečnou vlast… jazyk… opatrnost, starost, okamžitý strach o něj při cizích vpádech, nenávistná naježenost směrem ven, přísná kontrolovanost dovnitř… takový introvertní jazyk se nenajde u žádného jiného národa. Jazyk, který stvořili ti, jež jsem jako jedenáctiletý chlapec s obdivem sledoval na mědirytinách v dřevěných rámečcích na chodbě obecné školy Ledina… Sebastijan Krelj… France Prešeren… Jernej Kopitar… Fran Erjavec… Matija Kastelec… Janko Kersnik… Urban Jarnik… Martin Slomšek… páter Škrabec… Simon Jenko… Janez Svetokriški… Janez Mencinger… Adam Bohorič… Valentin Vodnik… Primož Trubar… Murn Aleksandrov atd., atd.… legitimní slovinská šlechta, aristokracie, k níž jsem chtěl patřit, protože jsem si z celého svého srdce přál stát se rytířem… Všichni ti a ještě další z té chodby v přízemí a v prvním patře školy Ledina vytvářeli v tom jazyce básně, novely, hry skutečnosti… Všichni ti a ještě další po nich přišli příliš brzy nebo příliš pozdě po zlu v dýmu a pod šínami té železniční křižovatky… Opilci, nemocní, nešťastníci… A dnes znovu v tradici téže aristokracie básníci sestavují ústavu, zákony, národní programy, státotvorné listiny atd.… A proč ne? Tady se dostávám do rozporu se svým někdejším názorem, vím, ale tak to je, copak není celý náš život podřízený dvojakosti… Podívej na sfingy, kentaury, božstva s psí hlavou z počátku našich dějin. Všichni žijeme v kulminaci dvojího života… všechno, co ti ze života zůstalo, je jiné, než sis představoval, že bude. Jen hlupáci se domnívají, že je otázka osobnosti vyřešená jednou provždy… neboť pro ně by musel autor teorie relativity dokázat tuto teorii také ve svém osobním životě, sanskrtologovi by se musely při obědě zjevovat hieroglyfy, existencialistům by jejich filozofie měla bránit hrát hokej, celník Rousseau, který ve dne lepil nálepky na kufry, by v noci nesměl malovat abstraktní obrazy, politikové by měli zakázáno hodiny a hodiny lovit ryby… Myslet a být, to je dvojí… umění, věda, obchod, výchova a ti, kdo tyhle věci uskutečňují, jsou dvě od sebe zcela oddělené věci a zůstává otázkou, jestli kdy patřily k sobě… Dva miliony lidí a čtyři miliony konceptů, národ egocentriků… se životem na pestrobarevném Balkáně, s hlavou zastrčenou mezi tři evropské hranice, jako pacient mezi aseptickými polštáři… od všeho toho napůl mrtví, napůl živí… ve svých duchovních dostizích jednou tak rychlí jako Krása, a proto průměrní, podruhé pomalejší, a proto kýčovití, jen zřídkakdy šikovnější než ona… vždycky v hlubokém stínu vlivů, které na ně padají ze všech čtyř světových stran, takže se sotva kdo vysvobodí a pozvedne hlavu… Nechci být zajatcem. Teď je Slovinec zajatcem Slovinců. Pod vládou Slovinců. Slovinci oslavovaný, bitý, opovrhovaný, vyvýšený. To se odehrává teď, právě v této chvíli… Ale tam kdysi v pološeru možná znovu ve vzájemných vztazích, horizontálních nebo vertikálních, otevřených vytváření společenství… dole, mezi čtyřma očima, jsou neúprosní… nebo bezmocní jeden vůči druhému. Největší neštěstí jsou staří vypelichaní vlci, černí a rudí, kteří každý sám zhltli polovinu toho národa a teď obdělávají své zahrádky, jako by se nic nestalo a byli ještě všichni naživu. Největší nebezpečí je takto zapomínat na formování života, na hru protisloví a souladů… probouzet idealismus, materialismus, abstraktní formulace deklamacemi ve fortissimu… ve jménu těch se udály všechny genocidy. Můžeš být idealista pod podmínkou, že budeš současně také realista. Lež existuje, ale také pravda. Je svoboda, ale také disciplína. Anarchie, ano, ale také řád. Protivit se fascinaci náboženstvími, ideologiemi, osobními přesvědčeními… s citlivostí, s nemocí, nejde-li to jinak, pak i drzým podvodem. Deformace, glorifikace ano – ale ať jsou na druhé straně také struktura a umenšování. Teď se všichni dívají jeden druhému pod prsty… jeden druhého odsuzují údernými proslovy k těžkým trestům a k smrti… mladí je vyslovují s akcentem starých, staří s akcentem mladých… nebo se jednoduše zabíjejí pohledem. „Pse,“ slyším křičet někoho vzadu v pasáži Mrakodrapu a v očích mu velkými písmeny stálo: „PES“. A tak najednou nejsou zapotřebí žádná slova, ale jen pohled. KOMUNISTA. BĚLOGVARDĚJEC. ZRÁDCE. ZABIJU TĚ. POČKÁM SI NA TEBE. Nebo v autobuse, když sedíme naproti sobě: NECH MĚ! POMOZ MI!… Duše se v očích staly slogany, které promlouvají jako zapnuté televize… Oči každého se stanou znovu jeho, až zůstane jako já sám bez „čtenářů“… tehdy se opět naplní sám sebou, údivem, duší. Vím, že takhle to není jen tady, všude je to tak, ale tady je to jedinečné, to vědí všichni. A protože je to tak, den co den se nad každým odehrává stejný film: „Kdo je někým a kdo je nic?“ (A vedle duše, která celou dobu říká „nechci“, „nemůžu“.) A tak se stane jeden Donem Quijotem a druhým šíleným poručíkem, který do něj střílí, aby se k němu přiblížil… k tělu?… ne!… k jeho místu, neboť teď obsadí úlohu Dona Quijota on a včerejší oběť bude jeho popravčím. Je cosi jako nepřerušovaná hudba, která přichází zvenčí, cosi, o čem vím, že není prázdná studna, a loví polo-slova, polo-pocity, polo-myšlenky, výkřiky… po celou dobu nezachytitelnou rukou. Ano, je to smutek, nejlepší část z nás samých, naše rasová choroba. Neodrazuje sice radost, satiru, ironii, humor na svůj účet, ale vždycky bývá někde mezi, ve své legitimní nemoci před umělým zrcadlem.