Mladý lvovský autor Petro Jacenko (1978) již vydal dva romány (Johurtovyj boh, 2002, Povernenňa prydurkiv, 2004) a novelu Derevo bodchi (2006). Pracuje jako redaktor literárního portálu www.text-context.org.ua.

Jeho čtvrtý titul sice nese hrdý název Lvovská sága, ale o žádnou ságu se nejedná. Autor se opravdu ságu pokusil napsat, ale vůbec se mu to nepodařilo. V knize se tu a tam vyskytnou krátké části, které by snad mohly být součástí velkého „lvovského opusu“, nicméně Jacenko tento žánr nezvládl a z knihy zůstalo jen torzo příběhu jedné dosti podivné rodiny. Začátek se zdá být historicko-dobrodružnou literaturou pro mládež z počátku 20. století; dcera lvovského mafiánského bosse Lile se zamiluje do člena rodiny lvovských katů Mada. Ten jejího otce zabije a zmizí. Lile se dostává do kláštera. Přílišné a nudné podrobnosti z doby jejího přebývání v klášteře mají pro další příběh marginální význam, stejně jako většina vedlejších postav, jejich příhod a událostí. Jacenko zřejmě chtěl příběh Lile, Mada a jejich potomků, kteří se na čas dostali až do Ameriky a poté se vrátili do Sovětského svazu, zobrazit na pozadí politických událostí a propojit s jakýmsi geniem loci Lvova, jeho zajímavou historií. Z románu je sice znát, že o to autor velice usiloval, neboť se téměř ve všech příbězích (a těch je v knize tolik, že čtenář záhy zapomíná, o čem četl na několika předchozích stránkách) násilím vždy vrací ke Lvovu; rozhodně ho ale nezobrazil tak, jak by si býval přál. Lvov se pro Jacenkovy postavy stává pouze kulisou. Jeho specifický charakter zcela zaniká a nemá na dění či postavy žádný vliv, přestože aktéři příběhu stále opakují, jak se do Lvova chtějí vrátit nebo v něm zůstat, a přitom nedovedou ani sama sebe přesvědčit, proč vlastně.

Některé postavy a události jsou jakoby mytické, snové, ale zároveň těžko uvěřitelné. Jiné se zdají být skutečnými obyvateli Lvova, ale jejich jednání pak zcela nečekaně sklouzne do neuvěřitelné primitivnosti či totální zmatenosti a čtenář je přestane brát vážně. Krkolomné popisy událostí i charakterů postav jsou nepřesvědčivé a někdy až trapné. Jako by šlo o prvotinu dospívajícího mladíka snícího o překonávání překážek, velké lásce a toužícího po dobrodružství, přičemž nevyspělost jeho umění psát z příběhu nakonec udělá hloupou frašku. Konec, jak bohužel bývá zvykem i u mnohem zkušenějších a starších ukrajinských autorů, vyznívá do ztracena. Čtenář nabývá dojmu, že se na něm autor dopustil podvodu, protože k toužebné katarzi, jež by měla aspoň náznakově doplnit minimálně pomyslný vrchol jakéhokoli díla, nedojde a autor si vypomůže jakýmsi druhem deus ex machina a nechá Lvov odplavit podzemní říčkou Poltvou přeplněnou shnilým ovocem.

Jacenko se pustil do díla, na něž evidentně nestačí, a je škoda, že nějakou silnou lvovskou ságu nenapíše aspoň trochu zkušený autor. Lvov jako město by si to zasloužil. Autory by mělo zavazovat už jen to, že v něm na maličkém prostoru žilo hned několik národů, hovořilo se v něm několika jazyky, že stál po jistou dobu na křižovatce Východu a Západu, že se za Rakouska-Uherska stal nejvýchodnějším „západním“ městem, že už jen jeho architektura si zaslouží důkladnější zpracování na beletristické úrovni… Většina literátorů z Haliče sice nostalgicky vzpomíná na legendární Lvov žijící již jen na starých fotografiích, ale zpracovat toto téma tak, aby se čtenáři zachtělo okamžitě se na místo rozjet, se zatím nikomu nepovedlo. Pokud nepočítáme Jurije Vynnyčuka, kterému se jako jedinému zatím daří adekvátně a zajímavě lvovský genius loci zakomponovávat do svých próz.