Švédský spisovatel Alexander Ahndoril (1967) pojmenoval svůj román z roku 2006 Režisér. Jinou možnost vlastně neměl, vždyť se rozhodl psát o jedné z největších filmařských legend. Jeho románovou postavou se stal Ingmar Bergman (1918 – 2007).

Děj situoval Ahndoril do roku 1963, kdy Bergman pracoval na filmu Hosté Večeře Páně, pochmurném příběhu kněze Tomase, který nezadržitelně ztrácí víru v Boha a vedle toho zarputile odmítá lásku jedné ze svých farnic. Ahndoril jako by svou knihou čtenáři dával možnost nahlédnout až „na plac“. Bergman se v románu pouští do práce na svém novém scénáři, prokousává se těžkým tématem, které se ho osobně dotýká – vždyť jeho otec je bývalý kněz a stejné povolání chtěl i pro svého syna. Režisér se snaží vznikající scénář s otcem probrat, ale Erik Bergman má k synově tvorbě silně negativní postoj. Posléze se přidávají potíže s natáčením, chybí peníze, temnému a statickému scénáři štáb nevěří a kupí se i problémy s technikou. Nicméně navzdory tomu všemu režisér film dotočí a jeho premiéra znamená úspěch, především když uznání Bergmanovi projeví právě otec.

Na zásah do Bergmanova života se Ahndoril pečlivě připravil, pročetl veškeré publikované memoáry, které vydaly osoby Bergmanovi blízké, a nemusíme dumat, zda základní kostra románu odpovídá skutečnosti. Jenže Ahndoril se v nejmenším nespokojuje s nakukováním do režisérského zákulisí. On sám je režisérem a materiál Bergmanova života využívá k vytvoření fascinující podívané manifestované textem.

Momenty natáčení se protínají s výmluvnými záblesky vzpomínek z dětství, Ahndoril vybírá známé scény z jiných Bergmanových filmů a zasazuje je do své mozaiky, jako by přesně tam bylo jejich místo. Zapojuje fantazii vybuzenou Bergmanovou provokující tvorbou a do linie všedního natáčecího dne třeba zatne několik vět, v nichž si Bergman a Max von Sydow odepnou protézy (ne, opravdu je ve skutečnosti neměli), nalijí si do nich víno a vesele si přiťuknou. Herci se Bergmanovi před očima čas od času promění ve zvířata a režiséra ten surreálný vír pocitů a vjemů shromažďovaných po celý život hrozí rozmetat na prach. Střídání perspektiv je tak intenzivní, že mnohdy nevíme, kde jsme se právě ocitli. Ale je to nepodstatné, kroužíme ve víru spolu s Bergmanem a všechna fakta kupodivu najednou dávají jasnější smysl.

Způsob, jakým Ahndoril propletl konkrétní realitu s fantazií, nemohl zůstat bez odezvy. Jak se postavit k takovému troufalému průniku do něčího soukromí? Na pikantnosti všemu dodala skutečnost, že román vyšel ještě za Bergmanova života, režisér zemřel rok poté. Bergman se k útlé knize vyjádřil několikrát, jeho první reakce byla údajně obdivná, následně ale román odsoudil. S ohledem na intimitu textu je to pochopitelné. Jenže Ahndoril nepsal reportáž do bulváru, jeho román je poctivou a láskyplnou interpretací, a není zbytí, Bergmanův život a tvorba jsou neoddělitelné. Vidíme filmového kněze Tomase, který není schopen přijmout lásku zoufale naléhající Märty, a z druhé strany plátna jako by prosvítaly nepřístupné rysy Bergmanova otce při dalším telefonátu s Ingmarem žadonícím o špetku pozornosti.

Ahndoril v roli režiséra dodává nadto svému filmu o Bergmanovi úžasnou paletu barev, vizuální stránka textu je hluboce podmanivá a spolu s poetickými metaforami vytváří to, čemu se říká krásná literatura. Není to zcela snadné čtení a je dobré nejprve shlédnout minimálně Hosty Večeře Páně, pokud ne všechny Bergmanovy filmy. Ale jakkoliv se tenhle přidrzlý a cituplný román tváří trochu nepřístupně, vezme za srdce.