Tato očekávání ještě zvýšilo téma knihy (snad spíše novely než románu), jímž je umírání a které navíc vychází z Balabánovy osobní zkušenosti se smrtí vlastního otce. Balabán přitom není ve zpracovávání tohoto tématu sám, umírání svého otce zcela nedávno, v obou případech úplně jinak a v obou velmi zdařile, pojednali jiní dva respektovaní autoři, Ivan Matoušek v knize Oslava a Emil Hakl v povídkovém triptychu Pravidla směšného chování. Zatímco Matoušek střídá hned tři roviny (lapidární, analyticko-meditativní a fantaskní) a Hakl je maximálně civilní, Balabán zcela v duchu svého převažujícího stylu volí vyprávění rozjímavé (nezaměňovat s dojímavým), které občas proloží nějakým převážně tragickým lidským příběhem.

Knihu už přivítaly mnohé recenze, některé ji dokonce označily za zenit autorovy tvorby. Na takové hodnocení je možná ještě brzy, zvláště, když se k Balabánovi nyní přistupuje s nutnou pietou. Pravděpodobně jde o nejnaléhavější Balabánův text: je na něm nejvíce patrné, jak citlivě tento spisovatel vnímal těžkosti lidského života, jak bolestně si je uvědomoval a jak intenzivně pociťoval nutnost o nich psát. Zeptej se táty se neschovává za žádnou metaforu, žádný smyšlený příběh: inspirace vlastní rodinou je zřejmá a postavy tu při vzpomínkách na minulost jitří všechny staré rány, nejlépe ty nejbolavější. Tři dospělí sourozenci, nejstarší Hans, mladší (autobiografický) Emil a nejmladší Kateřina tu spoluprožívají otcovo umírání a kromě rozpomínání se na své mezní zážitky (může jimi být čarovná scéna z dětství i trýznivá hádka s dospělým nezdárným synem) jejich stav rozrušují ještě pomatené, ale přesto zarputile zlobné dopisy otcova bývalého věrného přítele, které otce, povoláním lékaře, obviňují z toho, že v době normalizace podlehl nátlaku mocných a při léčbě (přesněji při určování druhu léčby) se neřídil těmi správnými zásadami. Což jeho děti zprvu zaskočí; předtím totiž otce pro jeho pevnost v postojích, danou i evangelickou vírou, obdivovaly a milovaly a své chování stále poměřují jeho autoritou. Zjišťování, jak to doopravdy bylo a jaké byly okolnosti tohoto selhání, je hybnou silou textu, který vrcholí fantasmagorickou, groteskní i hrůzyplnou snovou vizí podivuhodného soudu.

Mezitím se v hovorech nebo úvahách pokládají vážné otázky po smyslu lidské existence a občas se objevují i náznaky odpovědí. Balabán – a v tom spočívá část jeho velikosti – vážné věci nikterak nezlehčuje, čtenářský zážitek neusnadňuje humornými vložkami. Tím se jeho texty výrazně liší od současné umělecké tvorby, která raději relativizuje, ironizuje a v obavě před kazatelstvím či kýčem motivy jako smrt a umírání, křivdy či životní zklamání všelijak obchází či obaluje lesklým staniolem, kterému lze říkat černý humor, magický realismus nebo postmoderna. Kýč u Balabána nenajdeme nikdy, kazatelství vždy trochu ano. Ale Balabán je tím druhem kazatele, který je schopen zaujmout i notorické české agnostiky: vyznává spíše dialog než monolog a připouští pochybnosti, a to i na své straně. Ne každému bude tato stránka Balabánovy tvorby vyhovovat, ale oddělit ji nejde.

Balabán sám se od ní nejvíc oprostil ve své nejčastěji oceňované knize, sbírce povídek Možná, že odcházíme. I v ní zachycuje těžko snesitelnou tíhu bytí, ale využívá k tomu spíše civilních všednodenních obrazů, scén či lidských osudů. V Zeptej se táty najdeme tři takové, vesměs tragické: dvakrát se jedná o učitele (jednou vysokoškolského, jednou na gymnáziu), kteří své povolání pojali jako poslání a v éře normalizace a postkomunismu na to doplatili (ztrátou tohoto povolání, ztrátou rodiny a nakonec i ztrátou víry v sebe sama), třetím je osud onoho zlobného pisatele, který se příliš vžil do role posledního spravedlivého.

Zeptej se táty je kniha dosti chmurná, čtenářsky takzvaně málo atraktivní. Balabánovi čtenáři ale vědí, že jemu o „čtivost“ nikdy nešlo. Důležitější byla autorská i lidská poctivost, prožitek, jímž ručil za svůj text, a vnitřní síla, která mu dodávala přesvědčivost. Nic z toho v jeho poslední knize nechybí.