Hrozná knižní edice pozoruhodné prózy Jeana Raspaila

Ad: Jean Raspail, Tábor svatých, 2009, bez udání jména nakladatele, v internetové anonci uvedeno, že knihu vydal Radomír Fiksa ve Žďáru nad Sázavou, majitel firmy Provádění tetování, piercingu a permanentního make-upu; cena 299,- Kč; na titulním listu jen uvedeno, že „z francouzského originálu přeložila a vysvětlivkami opatřila Marie Klečacká – Beyly“.

O Vasilovi Biľakovi se kdysi šířily fámy, že na svém výučním listě krejčího měl napsáno „nepouštět na saka“. Přísloví o ševcích, kteří se mají držet svého kopyta, je ovšem mnohem starší.

Na počátku 90. let byli čtenáři dosti často nemile překvapováni knižními publikacemi zcela amatérského provedení, knihami ubohými typograficky, přinášejícími nedostatečně korigované texty, případně velmi špatné překlady textů cizojazyčných; byl to pochopitelný rub svobody, kdy kdekdo neznalý nakladatelského, editorského, překladatelského či typografického řemesla se pouštěl do něčeho, na co nestačil. Od těchto hektických časů však právě uplynulo dvacet let, doba rovná době, během níž existovala první Československá republika, a díky bohu, většina těchto amatérů se zatím již dávno přeorientovala na činnosti jejich schopnostem více konvenující a snad i lukrativnější, což lze ostatně jen přivítat. Bohužel, výjimky potvrzující toto pravidlo se vyskytují občas dodnes, jednou z nich je právě edice překladu Raspailovy knihy Tábor svatých. V tomto případě však nejde o nějaké „rodokapsové“, „paperbackové“ vydání literárního braku, kde bychom ještě mohli takovéto nedostatky a prohřešky spíše očekávat a snad i tolerovat, ale o totálně zmršené vydání seriózní literatury, jakkoli literatury tzv. ideově kontroverzní. Ba nejde ani o práci v dobrém slova smyslu amatérskou, ale o projev naprostého neumětelství, hochštaplerství člověka, který vůbec nerozumí tomu, co dělá, co podniká. O to více skličující je celkový dojem.

Než přistoupíme k jádru věci, tedy ke kritice vlastní edice, chceme se alespoň na pár řádcích zmínit o autorovi a jeho díle a rovněž o zmíněné překladatelce. Jméno francouzského spisovatele Jeana Raspaila (nar. 1925) není u nás zcela neznámé, v roce 1987 vyšla v nakladatelství Práce jeho kniha Já, Antoine de Tounens, král patagonský, již přeložila Drahoslava Janderová. Toto dílo vyšlo v originálu poprvé v roce 1981 a přiřazuje se zřejmě dnes k tomu nejlepšímu, co bylo ve frankofonních oblastech po druhé světové válce napsáno. Na českém vydání této knihy je mj. pozoruhodné, že o jejím autorovi se zde nedozvídáme zhola nic. Proč tomu tak bylo, můžeme se dohadovat právě při konfrontaci s dílem, jímž Raspail zřejmě dosáhl největšího věhlasu, tedy románem Le Camp des Saints (1973), vydaným záhy též v angličtině a zřejmě přeloženým i do dalších jazyků. Jak se lze dočíst v internetové Wikipedii, případně též v mnoha internetově zveřejněných knižních recenzích (viz např. recenze anglického překladu Tábora svatých od S. J. Taylora), vzbudilo toto Raspailovo dosavadní chef d’œuvre značně negativní reakce, byl např. viněn z toho, že do tohoto svého díla jen „umělecky zaobalil“ své rasistické názory.

Neklademe si zde sice za úkol podat recenzi vlastní, ale alespoň v obrysech podané charakteristice diskutovaného díla se vyhnout dost dobře nemůžeme. Jde rozhodně o zajímavý pokus v literatuře tematizovat jeden z nejpalčivějších problémů lidstva 20. a ještě více 21. století, jímž je populační exploze, stále propastnější ekonomické rozdíly mezi „bohatým severem“ a „chudým jihem“, stále masovější imigrace z oblastí chudších do oblastí bohatších a s ní ovšem též v „cílových oblastech“ rostoucí tenze mezi „majoritními společnostmi“ a více či méně se přizpůsobujícími etnickými minoritami, přinášejícími s sebou často velmi odlišné kulturní a společenské zvyklosti. Raspailova fikce, psaná – bohužel – poněkud „à la thèse“, je „apokalyptická“, jde tedy o příklad moderní „antiutopie“ či „distopie“: Invazi z „chudého jihu“ nemají „bohatí seveřané“ sílu se bránit, prakticky předem vzdávají svůj sebeobranný boj, uvědomujíce si zřejmě, že nejsou morálně oprávněni použít své nejmodernější vojenské techniky ku zničení milionů hladovějících, kteří ovšem takto zaplavují jejich země, devastují je a postupně pohlcují. První vlaštovkou je v Raspailově románové vizi invaze „loďstva chudých“ z Indie na jižní břeh Francie, po níž ovšem záhy následují obdobná tažení a svět se obrací naruby.

Raspailův děsivý příběh je tak trochu kombinací Gibbonova Úpadku a pádu římské říše s Čapkovou Válkou s mloky, ale vybavíme si tu třeba i některá díla Kurta Vonneguta, jistěže Huntingtonův Střet civilizací, v českém kontextu pak možná i Invalidní sourozence Egona Bondyho, mimochodem kdysi překladatelčina dobrého přítele. Moderní literární „apokalyptika“ má vlastně dnes již své dosti bohaté dějiny a Raspailův Tábor svatých v nich zaujímá důstojné místo.

O to více je tedy třeba litovat, že tato próza byla do českého kulturního kontextu převedena v tak bídné, ubohé podobě. Avšak ještě než se pokusíme rozcupovat edici této knihy na cimprcampr, dlužíme čtenářům pár slov o překladatelce tohoto díla Marii Klečacké-Beyly: Paní Klečacká není povoláním překladatelkou, je lékařkou českého původu žijící již od poloviny 70. let ve Francii a na českou literární scénu vstoupivší svými v roce 2008 vydanými memoáry Vzpomínky malostranské (Akropolis), jichž byl pisatel těchto řádků editorem. Jsme zde MUDr. Klečackou oprávněni zveřejnit následující informaci: S nakladatelem Fiksou měla sice překladatelka uzavřenou smlouvu, avšak nakladatel Fiksa jí neumožnil udělat korektury, nezajistil kvalifikovaného redaktora překladu a s překladatelkou od dodání rukopisu díla až do vlastního vydání vlastně vůbec nekomunikoval. Místo toho, aby dodaný překlad dal kvalifikovaně opravit, přičinil do něj jen mnoho dalších překlepů a chyb, čímž jej znehodnotil definitivně. Překladatelka MUDr. Klečacká je následkem tohoto postupu ze strany nakladatele nucena zříci se zcela odpovědnosti za podobu, v níž byl její překlad nakladatelem Fiksou vydán.

Nyní tedy k vlastní edici. Upřímně řečeno, nejspíše to vypadá tak, že nakladatel dal jen oskenovat původní strojopis překladu a takto vzniklý počítačopis pak dal „zredigovat“ sekretářce svého tetovacího salónu. Druhou možností je, že strojopis tato sekretářka přepsala sama do počítače a vzápětí byl tento textový dokument použit v sazbě.

Kromě očividných typografických prohřešků, nad nimiž by však koneckonců ještě bylo možno mávnout rukou, se text vskutku jen hemží překlepy a hlavně zkomoleninami, vzniknuvšími zřejmě v důsledku šlendriánské práce nakladatele a editora v jedné osobě. Velmi často jsou též jednotlivá slova vynechávána, resp. při redaktorské „práci“ zřejmě jaksi „vypadla“. Ne vždy je přitom možno vlastním umem dobádat se pravděpodobného původního znění. Tak např. na s. 5/4 sh.: nepočetným davem => nespočetným davem; 5/17 zd.: nejčastěji požit na úkor => nejčastěji použit; 25/6 sh.: odbytné den za dnem => odbyté; 35/4 sh.: spatřili zřídka mléka => zřídla mléka; 37/18 sh.: Bude muset platit => Bude se muset platit; 39/14 sh.: než zničil i on => než zmizel i on; 40/6 sh.: aby pak vymizel => aby pach vymizel; 42/4 sh.: po rozdupání jeho davem => po rozdupání jeho těla davem; 43/3 zd.: právě jim požehnal => právě jste jim požehnal; 45/10 sh.: U popravčích katů => U popravčích kůlů; 48/11 sh.: všichni kovaní Tráci => všichni kovaní tvrďáci; 55/3 zd.: svatou rusou pannou => svatou rudou pannou; nebudou živit imigrantkou flotilu => imigrantskou flotilu; 40/12 sh.: „To je sporná otázka!“ Pomyslel si... => „To je ta správná otázka!“ pomyslel si... [redaktor v případech komentářů k přímým řečem často zřejmě svévolně zaváděl velké písmeno po vykřičnících a otaznících, případně v takovýchto místech rušil čárky a zaváděl tečky, aby mu pak již kýžené velké písmeno jaksi „samo naskočilo“!!!]; 60/20 sh.: půvabného slova chvíli vysloveného => před chvílí vysloveného; 63/11 sh.: číhají po jiných blízké větvi => po jiné blízké větvi; 64/19 sh.: všichni kmoši => všichni kámoši; 68/9 sh.: ztracených příletoví => ztracených příležitostí; 69/15 zd.: vám zazpívají písničku => vám zazpívají stejnou písničku; 71/11 zd.: upozornit na střežení faktů => na sřetězení faktů; 74/13 sh.: Panemet Circenses => Panem et circenses; 79/5 sh.: zatím co se pána definičně zbavila => pána definitivně zbavila; 80/3 sh.: žijí jako nábobkové => jako nabobové; 80/6 zd.: pochopila, že násilí pracuje pro ni a že děsí veřejné mínění => že ... pracuje proti ní...

Mohli bychom v tomto výčtu pokračovat ještě velmi dlouho (takovýchto míst je podle překladatelčina sdělení v celém svazku několik set!), ale bylo by to záhy jen nudné a kromě toho je jistě již z citovaných ukázek zřejmé, že vlastně jde o naprosto neredigovaný text, jejž „dal dohromady“ pologramotný člověk bez jakéhokoli vzdělání. Výsledkem je knižní zmetek, s nímž možno učinit jediné – hodit ho do koše a doufat, že jednou Raspailův román vyjde v podobě zcela jiné.

• • •

Jestliže jsme takto sepsuli „práci“ nakladatele, resp. „redaktora“, nesmíme ovšem zamlčet ani druhý závažný nedostatek diskutovaného díla, totiž skutečnost, že sám původní, zřejmě bez překlepů nakladateli dodaný překlad zdaleka nedosahuje standardu, jaký je u nás požadován alespoň seriózními nakladateli. Je známou skutečností, že ani perfektní znalost výchozího jazyka není zárukou kvalitního překladu do jazyka cílového. MUDr. Klečackou jistě částečně omlouvá fakt, že se překladem profesionálně nezabývá, avšak bylo opět povinností nakladatele podrobit její překlad vskutku důkladné odborné jazykové revizi. Nemůžeme se zde pouštět do detailnější kritiky tohoto překladu nejen pro nedostatek místa, ale především proto, že francouzský originál není v žádné veřejné knihovně v ČR dostupný (jediný u nás evidovaný výtisk, deponovaný v knihovně pražského Francouzského institutu, byl odtud před časem odcizen), ale chceme alespoň poukázat na ony nejzávažnější překladatelské chyby. V překladu je velké množství doslovismů, nečeských vazeb zbytečně knižních konstrukcí, dnes běžně považovaných za archaické (např. vysoká frekvence přechodníků, což přece je záležitost dnes již i v literárním jazyce zcela mrtvá), mnoho jmenných, participiálních vazeb v místech, kde by bylo nasnadě očekávat vedlejší věty s finitními slovesnými tvary, takže styl díla je takto neadekvátně unifikován a často bohužel připomíná až topornost „školních kompozicí“ psaných L. P. 1930, jak bývaly terčem ironie Jaroslava Žáka. Bezděčně pak některé pasáže vyznívají i poněkud komicky, což autorův záměr skoro jistě nebyl. V textu se však vyskytují i některé věcné omyly, důsledek nepochopení originálu, resp. spíše jeho dezinterpretace.

Stačí pohlédnout na úvodní stránku knihy, kde se nachází „Předmluva pro třetí vydání“, česky ovšem lépe: „Předmluva ke třetímu vydání“. Hned v prvním odstavci se dočítáme: „...popisuje mírumilovnou invazi Francie, posléze Západu třetím světem“; smysl je ovšem ten, že se tu „popisuje mírumilovná invaze obyvatel Třetího světa do Francie a posléze na celý Západ“. Na téže straně se nachází typicky doslovná pasivní konstrukce: „Tato odvolávka nepřišla do pera mě [sic!]. Byla napsána Thierry Maulnierem právě á propos Tábora Svatých.“ Snad: „Tento postřeh není můj. Přišel s ním Thierry Maulnier, ale inspirovala jej k němu právě má kniha Tábor svatých.“

• • •

S. 6, chybné přivlastňovací zájmeno, to¬¬porný slovosled: „Vždy[ť] jsem tvrdil, že navzdory jejímu námětu Tábor Svatých není kniha smutná...“ Tedy správněji: „Vždy jsem tvrdil, že Tábor svatých není navzdory svému námětu kniha smutná...“ 
S. 6, syntax, lexika: „Obklíčení uprostřed sedmi miliard lidí pouze sedm set miliónů bělochů, z nichž necelá třetina nikterak svěžích a silně zestárlých, čelí v naší malé Evropě avantgardě kolem čtyř set miliónů Maghrebinců a musulmanů, z nichž polovině je pod dvacet let, na protilehlých březích Středozemí a přecházejících zbytek světa!“ Snad srozumitelnější takto: „Sedm set miliónů bělochů, z nichž téměř třetina již patří ke starším a vyčerpaným generacím, se v naší malé Evropě nachází v obklíčení sedmi miliard lidí, jejichž pouhým předvojem je čtyři sta miliónů Severoafričanů a muslimů, kterým z poloviny není ani dvacet let; ti žijí na protilehlém břehu Středomoří a postupují dále do světa!“
S. 10, přechodníková konstrukce posouvající časové určení: „(...) nebo také protože nikdo na palubě už nepovažoval za nutné o cokoli se starat, exodus byv skončen u bran nového ráje.“ => „(...) nebo také proto, že nikdo na palubě už nepovažoval za nutné o cokoli se starat, když jejich exodus měl skončit u bran nového ráje.“
S. 11, slovosled: „Křižáci kdysi v předvečer závěrečného útoku obcházeli zpívajíce Jeruzalém.“ => „(...) obcházeli Jeruzalém za zpěvu.“
S. 13, „Možná také před podobnou podívanou trpěl, ale vidět jej, trpěl určitě bez útrpnosti.“ => „Možná také podobnou podívanou trpěl, ale bylo patrné, že trpí bez útrpnosti.“
S. 17, pofrancouzštěné reálie a jména mechanicky převedené do češtiny; francouzská syntax: „Nicméně myslím, že s Actiusem bych vesele zabíjel Huny. A s Charlesem Martelem, špikovat arabská těla, to by mne bylo silně nadchlo stejně jako s Godefroidem de Bouillon a Baudoinem malomocným. Pod hradbami Byzance, mrtev po boku Constantina Dragasese, u Boha!, co Turků bych byl povraždil, než bych přišel na řadu já! (...) Jen co jsem vzkříšen, hle už krájím Slavony ve společnosti Teutonských. Na svém bílém plášti nosím kříž a opouštím Rhodos se zakrváceným mečem v ruce s malým vzorným vojskem pána Villiers de l’Isle-Adam. Námořník dona Juana Rakouského, mstím se u Lepanta.“ => „Myslím však, že bych s Aëtiem vesele zabíjel Huny, byl bych nadšen možností prošpikovávat těla Arabů po boku Karla Martella, Gottfrieda z Bouillonu či Balduina Malomocného. Pod hradbami Cařihradu bych padl společně s Konstantinem Dragasésem, ale bože můj, co Turků bych předtím skolil! (...) A hned jak bych zase ožil, už bych sekal do Slovanů ve společnosti Německých rytířů. V bílém plášti se znamením kříže a se zkrvaveným mečem v ruce bych odplouval ze Rhodu ve statečném šiku pana Villierse de L‘Isle-Adam, abych se pak Turkům pomstil u Lepanta pod velením dona Juana de Austría.“
S. 21, „To bylo, jednou navíc vše. Ve společnosti obvykle vydané na pospas slovnímu deliriu, tento lakonismus učinil dojem.“ => „To bylo pro tentokrát vše. Na společnost obvykle vydanou na pospas slovním průjmům tato lakonická stručnost dosti zapůsobila.“
S. 23, „A new – yorská ghetta tomu také nevěří. Ani ta[k] v Chicagu ani v Los Angeles... Stali se z nich berani v jejich klecích pro šelmy.“ => „Ani v newyorských ghettech tomu nevěří. Ani v ghettech v Chicagu či v Los Angeles. Jsou jako ovce, které se ocitly v klecích šelem.“
S. 25, „Pokrok, krok ke spáse, i když sikh nevyhnutelně zkřížil svoji pušku před konzulovými dveřmi.“ => „Ještě krok, a budou spaseni, i když teď sikh před dveřmi konzulátu nesmlouvavě napřáhl pušku.“
S. 28, „(...) myslím, že adopci v malém, naději, z níž žilo tolik těchto ubohých lidí, se substituovala naděje mnohem nepravděpodobnější, úplně šílená, ještě dosti vágní naděje adopce v celku (...)“ => „(...) myslím, že jednotlivé adopce, naděje na ně, v níž žilo tolik těchto ubožáků, daly vzniknout naději mnohem méně opodstatněné a vlastně úplně šílené, totiž naději na adopci celku (...).“

Uf! Kniha má 246 stránek! Jak dlouho bychom mohli takto pokračovat... 

• • •

K samostatnému pojednání vyzývají překladatelčiny „Poznámky“, tj. vysvětlivky, nacházející se na konci textu (celkem 163 číslovaných odkazů; některé ovšem kupodivu nejsou v textu k nalezení): ty totiž českému čtenáři mohou něco napovědět nejen o tom, jak je překladatelka, žijící již mnoho let trvale ve Francii, vzdálena české realitě, ale také vlastně místy i bezděčně odkrývají její motivaci. Za zařazení takovéhoto „poznámkového aparátu“ in extenso je ovšem opět plně zodpovědný jen a jen vydavatel. Zcela zbytečné je objasňování jevů, pojmů či historických dat běžně zjistitelných v naučných slovnících, případně na internetu.

Je zde však i několik vysvětlivek, které bohužel mnoho „nevysvětlují“, jen poukazují na překladatelčin apriorní postoj k textu, případně jsou zcela chybné. Tak výraz pigs je objasněn slovy: „doslovně prasata, přeneseně revoluční mládež“; z kontextu je však zřejmé, že autor mínil právě ty, kdo onu „revoluční mládež“ v 60. letech mlátili hlava nehlava, totiž policajty – tak je totiž právě pro jejich častou brutalitu revoltující studenti v USA začali přezdívat; dnes se pak za pigs v americkém úzu často označují i různí „neocons“, tj. ultrapravicoví papaláši.
Výraz squatteři je zase vysvětlen následovně: „sociální spodina nezákonně okupující domy nebo byty.“ Zde je jistě jakýkoli další komentář zbytečný...
Villiers de L’Isle-Adam, křestním jménem Auguste, byl sice francouzský spisovatel a básník 19. století, jak je ve vysvětlivce 4) uvedeno, ale ze souvislostí v textu vyplývá, že Raspail měl na mysli jeho neméně slavného předka stejného příjmení a přídomku, křestním jménem Philippe (1464–1534), posledního velmistra johanitů na Rhodu, zakladatele nového sídla tohoto řádu na Maltě.