Do bytu bez klepání vejde hlasatelka se stohem poletujících papírů, do rukávů si zastrkuje čouhající cedulky z oblečení. Svého společníka si příliš nevšímá, usedne do křesla a nohy zaplete do půvabného copánku. Začíná číst z papíru, jako by zároveň ­myslela na jiná, důležitější témata. Herec může mluvit sám za sebe, může si také vypomoci nějakým časopisem, neohra­baně číst z nastrčeného papíru anebo pustit kazetu z magnetofonu a předstírat, že to mluví on.

HLASATELKA: V proslulém a diskutovaném filmu Kůň, který jezdil koňmo jste ztvárnil roli Jaška. Spíš nám ale prozraďte, jak to děláte, že vypadáte tak dobře?

HEREC: Každý den piju litr opravdové, pravidelné tekuté vody a také jím ovoce a zeleninu z přírodního ovoce a zeleniny. Snažím se nejíst sladké, fast foody a cigarety, protože obsahují 1100 kalorií. Pravidelně sportuji. Vytrhávám si chloupky z nosu a z uší. Moje žena se mi dokonce směje a tvrdí, že jsem buznička. Samozřejmě, že proti gejům nic nemá, jenom se vysmívá jejich jisté sympatické, velekomické a nechutné zženštilosti.

HLASATELKA: Aha. (Rovná si poznámky, cosi si podtrhává a prohlíží. Čte z nich s jistou těžkostí a ve spěchu.) Váš hrdina také prochází vnitřní proměnou. Na pozadí prabídné Polsko v době změn a řádění kapitalismu, naše skromné „teď a tady“, naše skromné „tam a rozhodně ne dříve než v 2 045“, naše skromné „a na Západě už ano, a tady ještě ne“, naše skromné „jak já nenávidím ty Kačery“, naše skromné „a já hups do peřinky s prasátky a chr‑pšíííí, chr‑pšíííí“. Proč jste si vybral herectví? Co máte?

HEREC: Mám jedno obyčejné auto na ježdění autem a jedno terénní na ježdění v terénu, taky mám byt a ženu, se kterou nás oba spojila velká láska ke mně, mám dcerku a chci s ní trávit co nejvíc času, ale bohužel trochu piju, a v tu chvíli si dám koks, po kterém jsem ospalý a podrážděný, že si musím šlehat čím dál víc a víc, až se se mnou ve finále vůbec nedá mluvit a bez kokeše ani ránu, a tak si dávám před hraním, po hraní, před zkouškou a představením, po představení, dokonce i na rozhovor jsem si musel nasypat lajničku vodsud dotamtud, aby se ve mně probudil ten osvobozující pocit bytí mnou skrze mě a dění se skrze věci, které se dějí; nic necítím, se svou ženou nespím a dcerunka je mi volná, už jsem prodal obě auta i byt, ale dostal jsem se z těch sraček a teď chlastám vodku, abych se trochu uklidnil a večer hups do své peřinky s prasátky a chr‑pšíííí, chr‑pšíííí. Je ze mě děsnej spáč.

HLASATELKA: Jako dítě jste byl pravděpodobně malého vzrůstu a to se nezměnilo ani s věkem, čím jste byl starší. A nakonec poslední otázka. Jak vypadá váš normální, obyčejný den?

HEREC: Byla to velmi těžká role, mnoho záběrů jsme natáčeli v samotném Polsku, spali jsme v tamních hotelích, nejednou dokonce bez šampónu, mýdla či vlastního ručníku na nohy, proto teď potřebuju poklidné, prázdné ticho, odpočinek, meditaci, nové terénní auto, také mám v plánu jet do Peru pojezdit na čtyřkolce po kolébce naší civilazace, pak ještě týden o vodce, týden na koksu, pár dní na detoxu, psychoterapie, tři dni u Hellingera jako vložka, mám v plánu si konečně přečíst všechny tituly a příjmení autora knih toho slavného Hokelbeta, a pak už hups do své peřinky s pra­sátky a chr – a tak dál. Je ze mě děsnej spáč. Taky mám rád dobré víno, rád ho piju, rád ho čurám, rád večer posedím u smoothjazzové kompilace posledně přidané do vývaru Knorr… (Herec hovoří a otevírá jakýsi šuplík ve skříni, kde se honosí láhve vína, začíná je vyndávat a stavět na stůl.)

HLASATELKA: Nevzpomínám si…

HEREC: To je takový velmi známý vývar. Víno, víno, víno to je modlitba, vůbec si nedokážete představit, jak pracný, komplikovaný, mistrný, ba přímo mantrický proces je jeho příprava. Každá taková láhev v mém sklípku je celá malebná historie a synfonie složitých procesů, procedur, receptur, intenzivní lidské práce, trpělivosti, znalostí pravidel a času, času, času, jenom si to představte, pokud tedy máte dostatek fantazie.
Oba dva opustí svá křesla a zvolí pozici, jakou většinou zaujímají osoby u předpovědi počasí.

HEREC: Čína. Malý Feng‑Shui pracuje u pásu, u výroby hroznového vína, jeho pracovní číslo ve velké továrně evropského ovoce je milion sedm set šedesát tisíc sto osmdesát dva, což dává numerologickou šestku a znamená to…
Vkládá pecky do dužiny a tu obléká do slupky, dvaatřicet hodin denně s nasazením života, na který stejně nemá pauzu, ba dokonce šanci. Nefláká se – na jeho místo čeká patnáct milionů jiných čtyřletých dětí, stejných jako on sám. Pospíchá a vydává ze sebe všechno – nechce, aby si vedoucí všiml jeho únavy, v takovém případě by ho mohl převelet k méně inspirativní práci koulení kuliček na ostružiny nebo nasazování víček na kompoty. Večer se vrátí do své chaloupky z klacíků, sní čínskou polévku s korejskou příchutí a hup do své hromady zlevněných čínských podprsenek a spodek, chra‑pšš, chra‑pšš.

HLASATELKA: Ve stejnou dobu stará Indka jménem Delhi ­kmitá v počmáraných hadříkách nasáklých kadidlem, které si koupila za babku v indickém obchodě. K snídani si dnes dá jen trochu curry v prášku. Rychle zamkne na větev svoji lepenicovou chalupu z automobilových pneumatik a spěchá přebírat zrnka písku, pouze ta nejkulatější a nejsymetričtější se hodí na lahvové sklo.

HEREC: Dále máme na řadě Poláky, kteří emigrují za prací. Jan z Tlušče, doktor filozofie, lepí a barví načerno hroudy hlíny, už v Polsku to byl kutil. Marie, nezaměstnaná tkadlena z Lodže, mu s tím aktivně pomáhá, zaplétá mezi ně imitace žížal, umělé larvy brouků a mistrně upletené kořínky po ­vzoru skutečných kořínků. Poté spěchá do své druhé práce – po hodinách pracuje u vytrhávání zoubků a malování malinkých žilek na lístky, ale není divu, odjakživa měla umělecký talent, vystudovala grafiku na AVU. Pečlivě shromažďuje drobné, těžce vydělané peníze jí umožní koupit si zpáteční letenku do Polska plus letištní poplatky.
Ruští političtí vězni ve stejnou dobu čistí vzduch od výfukových plynů, děti v Uzbekistánu vybírají nejkrásnější sluneční paprsky…

HLASATELKA: A pak šup, šup, čáry máry, vínko naležato, do kartonů, do skříněk, do tirů, k tomu všemu několik ne právě krásných žen z Bulharska cestou uloví do svých bandasek pár zahraničních kondomů, a nebo taky ne, plus prodavačka z Teska, která jednu z láhví rozbije, a aby ji splatila, vezme si úvěr bez kauce, žirantů a souhlasu manžela, a protože ho nemůže splatit, pověsí se na pásku od kabelky, fotoreportáž zoufalého činu, který spáchala, uveřejní Superexpres; jak se čiperným fotografům podařilo zachytit sám moment sebevraždy, to už navždy zůstane mimo sféru zájmu čtenářů pobouřených tragédií, přesto je však přesvědčí, aby po 16.30 nevycházeli z domu.
Z ničeho nic se objeví Halina s Boženou, nevracejí se ani ze sklepa, ani z toalety, rychle zaujmou svá předchozí místa: Božena na křesle s rukama složenýma na břiše, Halina s plachtou Superexpresu u sporáku.

HALINA (čte Superexpres): Pověsila se na pásku od kabelky! A předtím ji zabili, znásilnili, zabalili do koberce a upletli jí copánky z jeho střapců, neměli žádné slitování!

BOŽENA: Co to povídáš??

HALINA: Jsou tu fotky! Usekli jí hlavu a hráli s ní fotbal jejíma nohama! Já už po 16.30 nevyjdu z domu, je to nebezpečné, ostatně, i tak z práce odcházím až po 23.

BOŽENA: Já taky nevycházím z domu po 16.30 ani po jiné hodině, protože jsem tlustá jako prase a nebudu se ostatním plést v jejich úhlu pohledu, je to jejich úhel pohledu a oni mají plné právo pozvracet se z jiných důvodů.
Halina a Božena urychleně odcházejí anebo mizí ze scény nejasným způsobem. Křesla znovu obsadí Herec a Hlasatelka. Výměna je velmi rychlá. Herec si přisedá ke stolku. S opravdovým potěšením shromažďuje láhve a mazlí se s etiketami. Leští pohárky, prohlíží si je proti světlu, nalévá víno.

HEREC: Nyní sama vidíte, že to neskonale drahé víno je skutečně hodno své ceny a vaše moč to dneska ve Visle osolí moči jiných lidí. Prosím, ochutnejte… No, jak?

HLASATELKA (ochutnává, čichá, pomlaskává, obrací tekutinu ve skleničce): Hm… Tedy. Pěkný pohárek.

HEREC: No právě. To já jsem je vypil. A tady je moje sbírka korků. To já je vypil. To já je vypil. To jsem vypil. To jsem vypil. To jsem vypil. Já je vypil! JÁ JE VYPIL! To já. Tohle taky já. A tohle taky. Akorát tohle ne, to moje žena vysosala v euforii, když pochopila, že je sama sebou.

HLASATELKA: No, tak to si můžete být asi jistý, že až opět nastane druhá světová válka, vaše korky to jistojistě osolí plamenům během požáru.
Ve dveřích stojí Malá metalická dívenka a půvabně houpe svými copánky.

MALÁ METALICKÁ DÍVENKA: Ťuk, ťuk!

HLASATELKA: Kdo je?

MALÁ METALICKÁ DÍVENKA: To jsem zase já, druhá světová válka, nesu vám trochu plamenů. To jsme my, plameny, hm, VY jste to vážně všechno vypil? To jsou ale hezoučké korečky, můžeme je olíznout?

HEREC: Vůbec se vám nedivím, občas to taky sám dělám.

HLASATELKA: Ve společnosti jsou problémy. Váš hrdina po­chází z narušené rodiny, jeho otec pije… Děkuju za rozhovor. Na shledanou. Přeju vám mnoho úspěchů.

Česky vyjde v překladu Báry Gregorové v antologii současného polského dramatu nakladatelství Na Konári