Vydáním románu Topoly berlínské v překladu Kateřiny Krištůfkové uvádí Kniha Zlín na český trh nového norského spisovatele. Anne B. Ragdeová (*1957) je v souladu s popisem ediční řady Track, do níž česká verze knihy náleží, současnou autorkou, v Norsku hojně čtenou, v zahraničí ovšem nepříliš známou. Zmiňovaný titul byl nicméně přeložen do více než 15 jazyků včetně angličtiny, což už samo o sobě lze považovat za výrazný úspěch. Ragdeová začínala svou spisovatelskou kariéru knížkami pro děti, za něž obdržela několik cen, postupně ale přešla spíše k beletrii pro dospělé. Topoly berlínské se na pultech norských knihkupectví objevily poprvé v roce 2004 a byly příznivě přijaty čtenáři a na rozdíl od některých jiných děl této autorky i literární kritikou. Po tomto prvním díle trilogie o rodině Neshovových později následovala dvě pokračování: Eremittkrepsene (Raci poustevníčci, 2005) a Ligge i grønne enger (Odpočívat na travnatých nivách, 2007).

Na začátku bezesporu čtivého románu se nedlouho po druhé světové válce ocitáme na norském venkově, v loděnici, v níž si dali schůzku milenci. Po pár stranách se děj přesouvá do současnosti a postupně čtenáře seznamuje se třemi bratry. Každý z nich žije vlastní život, navzájem se nestýkají a nevědí o sobě mnoho podstatných věcí z minulosti ani přítomnosti. Nejstarší Tor bydlí na rodinném statku s otcem a matkou. Chová prasata a péče o ně mu nahrazuje kontakt s lidmi. Na matce, silné a rozhodné ženě, která má pro svého manžela jen pohrdání, velmi visí. Když matku raní mrtvice a musí do nemocnice, Tora to vyvede z rovnováhy. Pomáhá mu přítomnost jeho nemanželské dcery Torunn, jež svou babičku nikdy předtím neviděla. Torův bratr Margido žije v Trondheimu, kde provozuje pohřební službu. Je to celý jeho svět; podobně jako Tor takřka nemá osobní život. Benjamínek rodiny Erlend žije spokojeně se svým partnerem v Kodani. Jeho homosexualita byla celé rodině trnem v oku, a tak se raději z Norska odstěhoval. Umírající matka svede své syny o vánočních svátcích dohromady. Členové rodiny jsou po letech nuceni spolu komunikovat a na povrch vyplývají netušená rodinná tajemství...

Příběh celou dobu jasně směřuje k pointě, patřičně šokující. Příjemně civilní vztahy mezi postavami, jejich neradostné osudy a vypravěčův nadhled v líčení humorných situací se postupně mění v přepjatost připomínající jihoamerické telenovely. Knihu zakončuje poněkud zbytečný epilog vracející se do let poválečných. Přitom pointa, kterou čtenář chtě nechtě celou dobu tuší, je v románu pro čtenářský zážitek víceméně vedlejší. Autorka si viditelně dala záležet na vykreslení venkovského prostředí, kde se nachází rodinný statek. Detailně přibližuje život na statku, zejména péči o zvířata. Velký prostor je věnován jednotlivým postavám, jež charakterizuje nejen přímo, ale také nepřímo, skrze zaměstnání, zájmy, chování v krizových situacích či komunikaci s lidmi. Styl vyprávění, kdy se pohled stěhuje od postavy k postavě, umožňuje hlubší proniknutí do příběhu a do duší jeho hrdinů (či spíše antihrdinů). Každý má trochu jiné vzpomínky, každý vidí stejné věci trochu jinak.

Dílo Ragdeové bývá v Norsku často kritizováno za prvky „spotřební literatury“ – kýčovitost, polopatičnost, prázdnost symbolů, omšelost metafor, snahu šokovat, chybějící originalitu. Ač se Topoly berlínské řadí k jejím nejlepším dílům, i v tomto románu můžeme zmiňované nedostatky najít. Zejména zde užívané symboly nejsou symboly v pravém slova smyslu – jsou totiž čtenáři podány takovým způsobem, že se symboličnost a hlubší vyznění vytrácí. K vydařenějším metaforám patří díky své neotřelosti berlínské topoly, objevující se v názvu knihy. Němci nechali tyto stromy za války vysadit v kraji, kde se děj knihy odehrává. Rostou tam dodnes, mají silné a spletité kořeny, stejně jako rodina Neshovova. Mnoho „symbolů“ se v románu vztahuje k očekávání, že se stane něco neblahého, postavy si najednou všímají věcí, kterým by jinak nepřikládaly žádný zvláštní význam. Erlend se například cítí špatně ještě předtím, než mu jeho bratr zavolá a poví mu o matčině infarktu: „Druhý den ráno se Erlend vzbudil kolem páté. Tělo měl těžké, jako by na něm spočívalo něco zlého, na co si ještě nevzpomíná.“ (s. 69)

Podobných odkazů na věci, co se ještě nestaly, je v knize požehnaně. Nejvýraznějším je skleněná figurka jednorožce, které se kvůli Erlendově neopatrnosti ulomí roh. Jedná se o navlas stejný symbol, který ve svém dramatu Skleněný zvěřinec použil Tennessee Williams. Ragdeová tu ne právě vhodně přebírá symbol jiného autora, aniž by k němu přidala něco vlastního. Román tak i proto zůstává sice čtivým příběhem o mezilidských vztazích, jehož největšími klady jsou líčení prostředí a životnost postav, ale víc už toho nabízí jen poskrovnu.