Obraz dějin, jaký se uchoval v kolektivní paměti, má jen málo společného s tím, co lidé opravdu prožili. Nevědomky nakonec vždycky přizpůsobí své vzpomínky na minulost tomu, co se jim o ní říká v současnosti. Pak, jednoho dne, přijde romanopisec (opravdový romanopisec) a znovu objeví konkrétní život jedné zdánlivě známé historické epochy a všechno vypadá jinak. Tento rozpor má v sobě vždy něco šokujícího. Velkým románům odehrávajícím se během poslední evropské války (a ve dnech, které po ní následovaly) se proto zpočátku nedostalo vřelého přijetí. Mám na mysli Malapartovu Kůži nebo Tworki Marka Bienczyka. A také román Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova. Vím, nikdy jste o něm neslyšeli. Byl bych stejně nevědomý jako vy, kdyby mi jeden nizozemský přítel o tomto velkém románu neřekl a neupozornil mě na to, že francouzsky vyšel v nakladatelství Gallimard na jaře 2006. Jak je možné, že jsem o tom nic nevěděl? Odpověď je prostá: ve francouzském tisku kniha neměla žádný, ale opravdu žádný ohlas, ani řádku.

Ponořil jsem se tedy do tohoto románu, nejprve s obavami z jeho rozsahu pěti set stran, pak udiven faktem, že jsem jej přečetl jedním dechem. Poněvadž ten román je zároveň thrillerem, sledem napínavých dějů. Události (které se odehrávají za války a rok po ní) jsou popisovány velmi exaktně a suše, podrobně, ale rychle, jsou strašlivě skutečné, a přesto na hranici pravděpodobného. Tato estetika mě uchvátila, román posedlý skutečností, a současně fascinovaný nepravděpodobným a podivným. Vyplývá to z podstaty války, která je zákonitě bohatá na nečekané události, nebo je to znakem estetické intence, jež touží vyjít z obyčejnosti a dotknout se – abych připomenul slovo drahé surrealistům – zázračného („zázračné skutečnosti“, řekl by Carpentier)?

Toto spojení skutečného a fantaskního (kde nepravděpodobné není nikdy nemožné, kde skutečné není nikdy obyčejné) se opírá o hlavní postavu, Osewoudta, mladého muže, který se „narodil v sedmém měsíci“ a který „vyklouzl jednou matce do mísy současně s výkaly“. Navždy bezvousý, malý, o půl centimetru menší než vojenská míra, navštěvuje pravidelně klub juda a odmítá se zříci života mužů. V prvních dnech německé okupace se seznamuje s Dorbeckem, jiným mladým mužem, který jako by mu z oka vypadl, jen je fyzicky naprosto dokonalý („Jsi mu podobný asi jako je podobný nepovedený pudink tomu... co já vím... povedenému pudinku,“ říká Osewoudtovi jeho velmi ošklivá manželka). Zcela okouzlen svým dvojníkem se Osewoudt nechá naverbovat do odboje. Věrně vykonává rozkazy, které dostává telefonicky, poštou, přes neznámé posly nebo, velmi zřídka, od samotného Dorbecka během jejich krátkých setkání.

Tím je dána základní perspektiva: všechny děje jsou viděny očima muže, který nemůže chápat logiku a důvody toho, co je nucen dělat, který vstupuje do spojení s jemu doporučenými lidmi, aniž o nich cokoli ví. Během nekonečných vnitřních úvah se usilovně snaží porozumět tomu, co se děje, a uklidnit svůj strach, že padl do léčky. Neboť jak má rozlišit odbojáře od špiona, jak si má být jistý, že rozkaz je pravý a ne falešný? Celý jeho boj je cesta temnotou, v níž se smysl věcí zamlžuje.

A kde je všechno nejednoznačné: vraždy, které na příkaz vykonává, jsou kruté; dopouští se jich s třesoucíma rukama a s drkotajícími zuby, ale bez výčitek. Neboť nepochybuje o tom, že co mu přikazují dělat, je správné. Jeho klidné svědomí neplyne z politických nebo ideologických důvodů, ale z prostého přesvědčení: „Já jsem proti Němcům prostě proto, že to jsou naši nepřátelé, protože se odmítám vzdát nepříteli. Bojem se bráním.“ Ale krásná jednoduchost tohoto postoje nemohla nic změnit na osudové morální dvojznačnosti situací, kterými prochází, a činů, které koná.

Hermansův svět tone ve světle černé poezie. Osewoudt má v odlehlé vile zlikvidovat gestapáckého kolaboranta, ale proto musí napřed zabít dvě úplně nevinné ženy (má-li slovo „nevinný“ v Hermansově světě své místo) – jeho ženu a dívku, která přichází do vily, aby odvezla do Amsterodamu malého chlapce, kolaborantova syna. Osewoudtovi se podaří uchránit chlapce před masakrem, ale pak se o něj musí kvůli vlastní bezpečnosti postarat. Zavede ho na nádraží, zůstane s ním ve vlaku a pak v ulicích Amsterodamu; rozmazlené děcko se naparuje v bezvýznamném a nekonečném rozhovoru, jehož se Osewoudt nemůže nezúčastnit. Hle, příklad oné „černé poezie“: setkání trojí vraždy se žvatláním exhibicionistického děcka.

Blíží se americká armáda a Dorbeck přináší Osewoudtovi (který ho už nikdy neuvidí) ošetřovatelskou uniformu, aby zajistil jeho bezpečnost v posledních dnech války. V ženském přestrojení zaujme německého důstojníka, který ho začne svádět. Němec je homosexuál a Osewoudt se mu jeví jako první žádoucí žena jeho života... Ale dost už, nechci vám vyprávět celý tento tak bohatý, tak nepravděpodobně bohatý román. Řeknu už jen to hlavní: když tak očekávaná svoboda dorazí na amerických tancích do Nizozemska, ponurá atmosféra románu ještě potemní. Osvoboditelé Osewoudta zatknou. Jejich tajná policie v něm odhalí špiona. Hájí se: cožpak dlouhé týdny strávené v německém vězení nemluví v jeho prospěch? Ne, právě naopak: Němci ho tak chtěli skrýt a chránit. Připomíná obdivuhodně kruté vraždy, které spáchal. Nejsou nejlepším důkazem jeho neviny? Ne, nikdo nevěří, že se jich dopustil. Během měsíců nekonečných výslechů hledá někoho, kdo by mohl svědčit v jeho prospěch. Marně. Všichni svědci jsou mrtví. A Dorbeck? Jediný, kdo ho může zachránit. Naléhavě se na něj odvolává. Ale vyšetřovatelé to jméno ani neznají. Osewoudtova obhajoba zůstane bez důkazů. Jeho žalobci také žádné důkazy nemají, jenomže podezření vítězů, i bez důkazů, se rychle proměňují v pravdu.

Osudová morální dvojznačnost pohltila Osewoudtův život. Neboť tak to je: dokud trvá bitva, lidé zaslepení vášní tuto dvojznačnost nevidí, ale potom, když přijde doba verdiktů a trestů, otravuje život národů na dlouhé roky, jako kouř po požáru, jako nekončící dým. A Osewoudt? Jak skončil? Špatně. Osvoboditelé ho zastřelili.

Když jsem zavřel knihu, chtěl jsem vědět víc o jejím autorovi: jaká byla jeho umělecká cesta? Skrývala se za jeho „černou poezií“ slabost pro surrealismus? Měl jeho nonkonformismus politické kořeny? A jaký byl jeho vztah k vlasti? A tak dále. Mohu uvést jen několik dat: narodil se v roce 1921, v roce 1958 publikuje Temnou komoru Damoklovu, v roce 1973 opouští Nizozemsko, žije dvacet let v Paříži, odtud se přestěhuje do Belgie. Od jeho smrti v roce 1995 ho Nizozemci oslavují jako svého největšího moderního romanopisce.

Nic dalšího o něm nevím. Avšak k tomu, abych se mohl těšit z jeho románu, to nepotřebuju. Umělecká díla jsou pronásledována rozvášněnou smečkou komentářů, informací, soudů, jejichž hlomoz činí vlastní hlas románu či básně neslyšným. Zavíral jsem Hermansovu knihu s pocitem vděku za svou nevědomost; darovala mi ticho, díky němuž jsem poslouchal hlas tohoto románu ve vší jeho čistotě, v celé kráse nevysvětleného, neznámého.