Roku 2007 se u nás knihou Dějiny čtení poprvé představil spisovatel, překladatel a editor Alberto Manguel, narozený v Buenos Aires a žijící od té doby v mnoha zemích světa. Autor se v knize zabýval i tématy, která jsou obšírněji pojednána jinými autory i v češtině (metafory čtení, alegorické čtení, problém překladu), ale i tak je tu několik kapitol s tématy, která (pokud vím) v češtině zatím nebyla zpracována. Alespoň pro mne byla nová například kapitola o dlouhé historii autorského čtení, které zdaleka není novodobým fenoménem; pozoruhodné detaily obsahuje i kapitola o krádežích knih (věděli jste, že roku 1752 bylo stanoveno, že zloději knih mají být exkomunikováni?), kapitola o historii brýlí nebo o veřejném předčítání (v 19. století byly prý provedeny pokusy o zavedení předčítání v továrnách během pracovního procesu). Autor knihu pojal jako řadu esejí, ve kterých se téma četby a úvahy nad mnohokrát v beletrii i teorii probíranými tématy jako „nakonec se kniha a čtenář stávají jedním“ nebo „význam textu se rozšiřuje čtenářovými schopnostmi“ propojují s jeho osobními zážitky, z nich jsou přitažlivé především jeho vzpomínky na J. L. Borgese, kterému dělal osobního předčítače. Každá z kapitol je navíc propojena s jedním konkrétním spisovatelem, překladatelem (či alespoň proslaveným knižním zlodějem), detaily z jejich života se autor snažil knihu oživit, stejně jako občasnými odskoky k přírodním vědám (neurologie čtení) nebo značně diskutabilními pokusy o hledání subverzivnosti ve středověkých obrazech Panny Marie držící knihu, které autor interpretuje jako „poslední výrok z trůnu sesazené bohyně“ a jako „snahu o obnovení intelektuální moci“. Dějiny čtení tedy nejsou klasickými dějinami čtení, které bych já nejvíce uvítal, ale jsou psány pro mnohé čtivě a zábavně, což dokazuje mezinárodní úspěch této knihy.

Následující rok vyšlo opět v Hostu Manguelovo Čtení obrazů: o čem přemýšlíme, když se díváme na umění?, v loňském roce pak v témže nakladatelství Knihovna v noci, která tematicky víceméně navazuje na Dějiny čtení. Autor hned v úvodu deklaruje, že „nechtěl napsat další dějiny knihoven“, i když s některými významnými postavami těchto dějin se v knize setkáme, jakož i s mnoha pozoruhodnými faktografickými údaji. Méně než v knize o čtení tentokrát autor operuje se svými osobními životními zážitky (což jsem ocenil), a o to více se zaměřuje nato, jak je téma knihoven tematizováno v krásné literatuře (jako ochutnávku ocitujme, jakou knihovnu si představoval Pinocchio: „plnou kandovaného ovoce, dortů, perníčků a oplatek se šlehačkou“). Pro každou kapitolu autor zvolil klíčový symbol, který má charakterizovat vždy jiné pojetí knihovny. Začíná knihovnou jako mýtem, jež je z velké části věnována starověké Alexandrijské knihovně, pokračuje knihovnou jako řádem a knihovnou jako prostorem (o ukládání knih a dat). Jako člověk spřízněný s Borgesem, který rád psal o katalozích v čínských knihovnách, se o nich rozepisuje i Manguel: nejstarší katalogy „se řídily hierarchií nastolenou vírou ve svrchovanou vládu bohů, pod jejichž všezahrnující klenbou stojí podřízená země. Potom, ve shodě s klesající důležitostí, následují lidské bytosti, zvířata, rostliny, a jako poslední nerosty. Jiné čínské katalogy mají původ v jiných hierarchiích, konkrétně třeba v té byrokratické: začínají císařem a sestupují přes nejrůznější úřední stavy a instituce dolů k prostým občanům“.

Kapitola Knihovna jako stín pojednává o tom, že knihovna je i obrazem toho, čím nejsme nebo nemůžeme či nesmíme být, a ve velké míře se týká cenzury. Autor uvádí mimo jiné z hlediska nezúčastněného pozorovatele až zábavné příklady zakazování knih, vzhledem ke svému původu logicky čerpá z minulosti latinské Ameriky. Tamní vojenské režimy podle něj z knihoven vyřazovaly knihy nejen komunistů, ale třeba i Dostojevského nebo Tolstého, protože to byli Rusové, a Dona Quijota Pinochet zakázal, protože v něm našel podněty k občanské neposlušnosti.¹

Následují kapitoly o knihovně jako tvaru (architektura knihoven), šanci a dílně. Kapitola o knihovně jako mysli pojednává převážně o proslulé knihovně Abyho Warburga, o níž napsal filozof Ernst Cassirer, že to „není prostá sbírka knih, ale katalog problémů. Zde dějiny umění, dějiny náboženství a mýtů, jazykovědy a kultury nebyly jen tak uloženy vedle sebe, ale navzájem propojeny“.

V kapitole Knihovna jako ostrov autor útočí na internet s tím, že „rozmělňuje poučený názor hromadou hloupých žvástů, neúčinných rad, nepřesných faktů a banálních informací, které poutají pozornost díky známým značkám a zmanipulovaným statistikám“. I když registruje, že jsou přes internet přístupné naskenované knihy, odbývá to tím, že jsou prý „neskenované chvatně a zůstala v nich spousta typografických chyb“. I když přiznává, že „web je nástrojem“ a „není možné ho vinit z našeho povrchního zájmu o svět“, prakticky tak ale činí, i když krátce předtím sám připouští, že „knihovny nikdy nebyly a nejsou užívány všemi. V Mezopotámii stejně jak v Řecku, Buenos Aires nebo v Torontu existovali a existují vedle sebe čtenáři a nečtenáři – a nečtenáři vždycky tvořili většinu“. Pesimisticky a podle mne příliš skepticky konstatuje, že se „díváme na zánik své vlastní minulosti“, a vinny jsou elektronické technologie, jež přinášejí bezpapírovou společnost, která je však podle Manguela „společností bez dějin“.

Kapitola Knihovna jako přežití konstatuje, že „po celé dějiny představuje knihovna vítěze symbol moci, pramen oficiální verze, ale verze, která nás znepokojuje, je jiná, je to verze v knihovně popela“, autor se v ní věnuje mimo jiné tajným knihovnám v koncentračních táborech, v nichž se paradoxně někdy nacházely a půjčovaly i ty knihy, které byly v knihovnách nacistického Německa zakázané a nedostupné. V kapitole o knihovně jako zapomnění se Manguel přiznává, že zdaleka nečetl každou knihu ze své knihovny (i když každou z nich otevřel), a na svoji jakousi obranu cituje Samuela Johnsona, který někdy nechával knihy nerozřezané a četl jen ty stránky, u kterých to šlo, což komentoval slovy „Nepředpokládám, že to, co je na těch uzavřených stránkách, je horší než to, co je na těch otevřených“. V kapitole Knihovna jako identita se autor zamýšlí nad tím, jak soukromá knihovna odráží identitu svého individuálního majitele, či veřejná identitu daného společenství („soubor titulů, které prakticky i symbolicky slouží jako naše kolektivní definice“).

Jestliže v Dějinách čtení byly jednotlivé kapitoly propojeny s jedním konkrétním spisovatelem, pak v Knihovně v noci je často rytmus a dynamika Manguelových úvah spoluurčován dvojicí protikladů. Hned v první kapitole to je opozice Babylonské věže – podle legend kdokoli i dnes prochází místy, kde stávala, zapomene všechno, co zná – a alexandrijské knihovny jako naopak místa, „které mělo zaznamenat všechno, minulost i budoucnost“. I když je tento způsob účinný, někdy se autor nevyhne mírnému myšlenkovému znásilňování, to když třeba tvrdí, že „Babylonská věž stála jako důkaz naší víry v jednotu vesmíru, Alexandrijská knihovna povstala proto, aby dokázala opak, totiž že svět je ohromující různost“ – věž ovšem ani v biblické legendě nebyla dokončena a příběh vznikl a vypráví se právě jako vysvětlení (etiologický mýtus) nejednotnosti lidstva a neschopnosti jednotlivých národů navzájem se domluvit.

Další výrazný protiklad nacházíme v kapitole o knihovně jako domově: zatímco hrabě Dracula z knihy B. Stokera důvěřuje jen své knihovně a opovržlivě vyjmenovává národnosti, které mu nejsou vlastní, Frankenstein se oproti tomu snaží najít svůj obraz v každé knize, na kterou narazí, avšak nikdy se mu na těchto „cizích“ stránkách nepodaří rozpoznat jeho vlastní příběh. Do fiktivního dialogu s těmito postavami u Manguela vstupuje filozof Seneca, který dávno před tím, než byli Dracula a Frankenstein vymyšleni (v Drakulově případě znovustvořeni), tvrdil, že máme moc zvolit si své vlastní předky: „Existují rodiny ušlechtilých duchů… Vyber si, do které chceš být přijat. Nezískáš adopcí jen jméno, ale i majetek, který nebudeš muset lakotně a nepřejícně hlídat, bude tím větší, s čím větším počtem lidí se o něj podělíš“.

Manguel knihovny spojuje celkem s patnácti různými symboly, ale výčet bychom mohli dále rozšiřovat: v kosmopolitní, všezahrnující knihovně totiž pro něj „spočívá naše naděje na snesitelnou budoucnost“, s knihovnami autor spojuje až jakousi soukromou mystickou víru v odčinění všech metafyzických vin: „Je-li běh času nekonečný, jak naznačují tajemné souvislosti mezi mými knihami, v nichž se po staletí opakují tatáž témata, pak každý zločin, každá zrada dojde své odplaty. Jakmile příběh skončí, přímo za prahem mé knihovny bude muset každý mučitel prosit svou oběť o odpuštění, aby se tak uzavřel neodvratný kruh času“. Toto vyznání čtenář najde v závěru knihy, jejíž úvod naopak vyznívá značně bezútěšně: „Málokdo může pochybovat o tom, že hlavním rysem našeho vesmíru je to, že postrádá smysl. A přesto plni jakéhosi podivného optimismu nepřestáváme sbírat všemožné útržky informací, které můžeme shromažďovat na svitcích, v knihách, na počítačových čipech, a tento materiál, ať už ve virtuální nebo jakékoli jiné podobě, se dojemně snaží dodat světu zdání smyslu a řádu, přestože moc dobře víme, že naše usilování je smutně odsouzeno k nezdaru“. Knihovny jsou tedy pro Alberta Manguela nejen útěchou, ale i nadějí a vírou (a docela jistě láskou).

1. Obdobné české příklady viz kniha Soustružníci lidských duší ^zpět