Ústřední postavou každého Bodorova příběhu je zcela nezpochybnitelně člověk, jako by však ve svém levém dolním rohu pouze sekundoval obrazu prostředí, ostrými rysy vykreslené krajiny.

Povídky, či v několika případech spíše kraťoučké črty, nás zpravidla zavádějí do míst, kde se odehrává každodenní prostý život, ať už se jedná o hory a horské samoty, železniční nádraží nebo vesnice a provinční městečka. Syrový či naopak lehce mystický popis prostředí patří k charakteristickým rysům Bodorovy tvorby, kterého si český čtenář mohl povšimnout již v Okrsku Sinistra vydaném u nás v roce 2008. Příroda je v Bodorových textech zákonem, život jeho postav na ní bývá zcela závislý a ony se ani nepokoušejí se jí jakýmkoliv způsobem vzpírat. Tato odevzdanost se dále odráží i v jakési poslušnosti, kterou tyto postavy často projevují i vůči lidské vůli či, chceme-li, zvůli. Návštěvník smetiště tak bez zaváhání odnese zpět na hromadu nalezený mikrofon magnetofonu, protože mu hlídač nedovolí vzít si domů nic, co mu nepatří (Spalovač smetí), mladá žena dobrovolně odcestuje do dřevěné boudy na samém konci světa, aby se zde bez mrknutí oka naučila spát s kolčavami, protože tak si to přeje režim (Úsek). V duchu této odevzdanosti se nese i přístup Bodorových postav ke smrti. Ta je zde zachycována jako samozřejmý a nevyhnutelný konec každého života, který zkrátka v určitou chvíli nadchází, a je přijímána stejně automaticky, jako fakt, že právě svítí slunce anebo prší. Zároveň však, stejně jako slunce, déšť a další přírodní úkazy, i smrt přináší v Bodorových prózách vteřinu ustrnutí, nádech a výdech, při kterém se svět i příběh zastaví, aby pak bez jakékoliv katarze pokračoval dál, nejčastěji k rychlému konci. Tuto skutečnost dobře vystihují závěrečné věty poslední zařazené povídky: „Zde příběh k naší nelibosti končí. Tak či tak, jisté je, že nepříliš chápeme, co se přihodilo.“

Vedle prostého života, odevzdanosti či smrti se do Bodorových příběhů často promítá i téma totality a vězení. Spíše než o autobiografické zachycení vlastních zážitků, které by se od postaršího sedmihradského autora s vlastním pohnutým osudem dalo bez výhrad očekávat, se však setkáváme s nezúčastněným popisem a minimem vyjádřených emocí. U příběhů ale přesto mrazí, ba naopak, minimalistické výrazové prostředky a autorův smysl pro detail v kombinaci s jemným černým humorem jako by výsledný dojem ještě umocňovaly.

Přestože Bodorův styl je poměrně jednotný a jeho charakteristický rukopis prochází všemi povídkami, některé z nich přesto poněkud vybočují ze zaběhaných rytmů. Příjezd na sever a další povídky z městského prostředí nabírají v kontrastu s většinou textů na rychlosti, dějovosti a zabírají větší prostor. Vlkodlaci zase na dvou stranách přinášejí svérázný surrealistický nádech, rozverná Co je třeba vědět o uhlířích ve svých krátkých popisných větách prosycených absurdním humorem rozcuká čtenářovi koutky. Všechny příběhy však propojuje důkladně, byť někdy rádoby mimochodem vystavěná a ne zcela jednoznačná pointa, kterou ocení zejména ten, kdo se hned nevrhá do čtení dalšího příběhu, ale umožní tomu předchozímu doznít, a stejně jako čaji při louhování do plna rozvinou všechny své lístky.