Kniha novozélandského spisovatele Lloyda Jonese Pan Pip se v roce 2006 dostala do finále prestižní Man Booker Prize a svému autorovi tak zajistila pozornost světové literární veřejnosti. Do té doby Jones vydal několik divadelních her a románů, mimo jiné Book of Fame, která byla rovněž kritikou příznivě oceněna. Kromě psaní se jako kurátor věnoval i výtvarnému umění. Pan Pip není Jonesovým debutem, ale znamenal zásadní průlom v jeho dosavadní spisovatelské kariéře.

Kniha se odehrává na jednom z melanéských ostrovů, který se nacházejí v ohnisku válečných konfliktů mezi jednotlivými domorodými kmeny. Události jsou zprostředkovány ústy holčičky Matildy, jež v malé vesnici žije se svou matkou. Otec rodinu před časem opustil a vydal se pracovat do Austrálie, kam za ním matka s dcerou plánují dorazit. Brzy po začátku nepokojů opustil místní školu bělošský učitel, a na jeho místo dočasně nastupuje tajemný a podivínský pan Watts, který je posledním bělochem, co ve vesnici zůstal a neuchýlil se do bezpečí australských měst. Všeobecně je přezdíván Bulva a spolu se svou ženou Grace, o které se vypráví, že se zbláznila, na sebe poutá pozornost většiny vesničanů. Výuku pojímá po svém, rozhodne se dětem předčítat na pokračování kapitoly Dickensových Nadějných vyhlídek. Kniha se postupně začne stávat součástí životů všech obyvatel a zásadně ovlivňuje vývoj událostí na ostrově.

Ač se zdá děj knihy na první pohled velmi jednoduchý, dílo se vyznačuje pozoruhodnou mnohovrstevnatostí. Na jedné straně je můžeme vnímat jako příběh malé Matildy, která svýma dětskýma očima líčí hrůzy války. Jako vypravěč působí nanejvýš nedůvěryhodně, neboť z perspektivy svého věku mnohým záležitostem dospělých nutně nerozumí či si je přetváří tak, aby zapadaly do jejího vidění světa. Tento úhel pohledu knihu zbavuje patosu. Matilda podává vypjaté momenty poměrně prostými slovy a neakcentuje jejich tragičnost. To však jejímu popisu neubírá na působivosti.

Na druhou stranu však Pan Pip představuje kompilaci všemožných postupů typických pro postmodernu. Hlavním tématem knihy je totiž především akt čtení a důraz na způsoby, jak lidé konstruují svou žitou realitu. Pan Watts nabízí dětem viktoriánskou Anglii, která pro Matildu a ostatní představuje svět, jenž je „celistvý a na rozdíl od toho našeho dával smysl“. (str. 55) Jones tak demonstruje obrovskou sílu knihy, která dokáže dětem nabídnout alternativu k jejich tíživé každodennosti. Zároveň se začínají stírat hranice mezi realitou a fikcí. Matilda i ostatní její spolužáci si začínají jednotlivé literární postavy projektovat do svých vlastních životních osudů a hledají paralely mezi sebou a Pipem či dalšími osobami v Nadějných vyhlídkách. Tak se tematizuje proces konstrukce naší reality. Lidé mají tendenci své životy přetvářet, zasazovat je do příběhů, dramatizovat je a činit je takovými, aby mohly být tématem jejich vyprávění. Zároveň hledají velký příběh, jenž by hrál vysvětlovací roli, pomohl jim v jejich životech najít zákonitosti a ustanovit hodnoty, podle kterých by mohli řídit svá rozhodnutí. Pro děti je takovým vodítkem právě Pipův příběh. Navíc Matilda může i objektivně jisté podobnosti s literárním hrdinou dovodit, neboť je stejně jako on téměř sirotek a později se jí stejně jako jemu dostane zázračného vysvobození z útrap. Toto vytváření vlastního svébytného světa na základě textů reflektuje i sám Watts, když říká, že „zatímco možná nemusíme znát celý svět, můžeme jej, jsme-li dost chytří, nově stvořit. Můžeme si ho vytvářet s pomocí věcí, které nacházíme a vidíme kolem sebe“. (str. 49)

Důležitým momentem ve vývoji příběhu a jeho hlavního tématu je okamžik, kdy se kniha panu Wattsovi ztratí. Rozhodne se tedy, že se s dětmi pokusí na jednotlivé epizody rozpomenout, a tak pana Pipa přivést zpět k životu. Žáci mají jedinečnou příležitost nechat ústy jednotlivých postav promlouvat sami sebe, vyjadřovat své touhy a obavy. Zároveň se tu objevuje další důležité postmoderní téma: není důležité, co vyprávím, ale jak to vyprávím. Už pan Watts svým osobitým podáním příběh často ovlivňoval, například tím, že nechával některá dětem neznámá slova bez vysvětlení, neboť je nepokládal za zcela nezbytná pro porozumění pasáži. Matilda a její přátelé se přirozeně nejprve rozpomínají na ty části Pipova osudu, které jsou jim nějakým způsobem blízké, a kromě této selekce ještě často akcentují jisté detaily, kterým Dickens nepřikládal v originálním textu zdaleka takovou důležitost. Mohou tedy skrze příběh vyjádřit to, na co by jinak neměly odvahu či potřebnou verbální dovednost.

Jak již bylo výše naznačeno, dalším tématem knihy je jazyk a jeho role v osvojování si vlastního světa. Když pan Watts některá slova dětem nevysvětluje, zbavuje je tím částečně možnosti jisté skutečnosti patřící do reality příběhu uchopit. Lidské vnímání skutečnosti se totiž přímo odvíjí od znaků, kterými jsou jednotlivé předměty a koncepty konvenčně označovány. Matilda na počátku vyprávění disponuje velmi limitovanou slovní zásobou. Postupně se však díky Pipovi seznamuje se spoustou nových výrazů a její pohled na život a dění okolo ní prochází značným vývojem. Podobně pak funguje postupný přerod pana Wattse. Nejprve je ostatními označován jako Bulva a je vlastně vyčleněn z ostrovní komunity. Později se však stane učitelem panem Wattsem a získává si značnou autoritu. Nikdo v něm už nevidí tajemného pomatence. Akt pojmenování tedy v konstituování reality hraje úlohu zcela zásadní.

Za zmínku pak rovněž stojí samotné prostředí, kam Jones děj zasadil. Topos ostrova je hluboce zakotven v anglofonní literární tradici, Robinsonem Crusoe počínaje a Banksovou Vosí továrnou konče. Právě robinsonovská perspektiva v Panu Pipovi evidentně rezonuje, je však značně modifikována. Obyvatelé se tu také musí postarat sami o sebe, neboť jim žádná pomoc zvenčí nepřichází. Namísto oslavy samostatnosti a vítězství lidské schopnosti přežít se zde však čtenář setkává se světem, kde se staré hodnoty hroutí, lidé jsou dezorientovaní a nevědí, co si počít. Starý svět je pryč a nový ještě nevznikl. Zásadním šokem pro domorodou tradiční kulturu je pak setkání se západním modelem života, který si je touží podmanit. Matildin tatínek neopustil pouze fyzicky ostrov, ale musel se rovněž psychicky stát bělochem, aby mohl vykonávat práci v australské firmě. Zároveň ve své ostrovní izolaci obyvatelé vesnice ztrácejí pojem o ubíhání času, ocitají se v podivném prostoru bezčasí. V této atmosféře mohou pouze děti měřit své dny pomocí Nadějných vyhlídek, které jim svým uplýváním rytmizují životy.

Pan Pip se může tedy pro každého stát zcela odlišnou knihou: pro jednoho představuje průzračný příběh malé Matildy, která líčí problematické dospívání uprostřed válek a nejistot, pro druhého pak metatextem, kde si může užívat hru reality s fikcí. Právě existence těchto rozličných způsobů čtení a Jonesova brilantní práce s oběma rovinami umožňuje knize bez problému obstát ve srovnání s velkými díly postmoderny.