Pátá Niklova kniha může ilustrovat celou jeho dosavadní tvorbu pro děti. Na první pohled se formátem neliší od té předchozí – Záhádek, ale přináší i něco nového.

Tak například autorův živočichopis, pohrávání si s roztodivnými názvy zvířat, jejich etymologií, ale i vzhledem, se nyní ustálil na jednotném tématu lesní zvěře. Jako by se chtěl zavděčit i těm suchozemcům, kteří netouží po exotické zvířeně či vzdálených rybách v hlubinách moří.

Jělěňovití se noří do temnot lesa. Jejich tmavomodré stránky s velmi jemnými hlubotiskovými mezzotinty prazvláštních zvířat vyzývají ke snění. Petr Nikl opět vytvořil svébytný prostor prodchnutý záhadou. Nejednou se v jeho tvorbě motivy z Genesis objevují, zdá se, že si dobře uvědomuje, nakolik jeho texty otevírají nový svět, onu mezeru pro fantazii, jak to činí už název předchozí knihy.

Obrázky zvířat tentokrát vznikly dříve než text, a tak můžeme sledovat, nakolik se Nikl vyrovnal s jejich „otextováním“, ačkoliv jsou vždy v jeho výpravných knihách obě součásti na stejné úrovni.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První obsahuje texty O paroháčích, druhá vypráví o tom, Co píšou jeleni?. Obě se liší i použitými prostředky. První si s daným tématem pohrává sevřenější formou; texty Petra Nikla se zde nově rozvinou i ve vícestrofé básně. V některých z nich navíc upouští i od časté asonance velké části slov v jednotlivých verších:

„V mramorovém klidu / pod topolem spinká, / obličej bledý jak / holubinka.
Topol listím třese, / až do nebe sahá, / u paty zahřívá kozoroha.“

Takových textů ale Jělěňovití nemají mnoho.

Druhá část obsahuje krátké průpovídky, spíše nahodilé nápady na téma: co by mohli jeleni psát svými parohy. Bohužel zde se nechává až příliš ukolébat prvním nápadem, jako například: „Některý jelen se do psaní tak zamotá, / až je z toho jelen.“ Ačkoli daná pasáž svou lehkovážnost proklamuje (končí „Kdyby jeleni nic nepsali, / věděli bychom o nich prd.“), úroveň knihy spíše znehodnocuje. V předchozích knihách podobné nerýmované texty vedly až k filosofujícím překvapivým pravdám o světě, které zaujaly svou originalitou.

Přesto se domnívám, že Jělěňovití jsou dalším krokem v Niklově básnické tvorbě. Nejenže se sám hlásí v úvodu citací k Morgensternovi, jehož tvorba je pro něj trvalou inspirací, ale přiznává své knize poprvé i status poezie, když v podtitulu uvádí, že jde o „lesní lyriku“.

Po prvních dvou knihách obrazotvorných pohádek a slovně ekvilibristických Lingvistických pohádkách se poslední dvě díla posouvají čím dál více k svébytné poezii. Jělěňovití sice nepřinášejí takovou erupci nápadů jako podle mě doposud nejlepší Niklova kniha Záhádky, ale svůj tón více zjemňují.

To se dá říct rovněž o ilustracích. Kniha je prostoupena jednotnou atmosférou, kterou nejlépe vyjadřuje tmavomodrá barva. Ta přechází ze světlejších odstínů, které umožňují spatřit obrysy podivných zvířat, v tmavší, do nichž se může skrýt celá naše fantazie.

Knihu poprvé doplňuje i CD s autorem zhudebněnými texty. Módní přikládání zvukových disků ke knihám pro děti může autor i čtenář jen uvítat. Kniha je tak obohacena o další rozměr Niklova uměleckého světa. A my si můžeme sami ověřit, nakolik si se zvukem slov sám pohrává, jako by nejprve na svém jazyku a v písni zkoumal jejich zvukomalebnost.