Václav Miko je člověk, který výrazně figuroval v médiích, když se postavil do čela pěti renegátských romských organizací a prohlásil: Romové, odejděte ze země! Učinil tak poté, co neromskému útočníkovi, který nespravedlivě napadl jeho otce, soudce vyměřil pouze podmínečný trest. Zástupci plzeňských, rokycanských, berounských, karlovarských a dobroměřických Romů vydali prohlášení, ve kterém oficiálně vzdali snahu o integraci a podpořili emigraci Romů ze sebezáchovných důvodů.

To bylo v roce 2006. Dnes se o Václavu Mikovi na internetu nic nedočteme. Přitom v letošním roce vydal vlastním nákladem knihu s názvem Anticikanismus v Čechách , ve které se odráží mnoho z tehdejšího rozezlení na celou českou společnost. Řada jevů, které autor na stránkách knihy znovu a znovu tepe, se nezměnila. Jinde je cítit vyčpění kauzy, kterou od té doby přebilo něco skandálnějšího, anebo jen současnějšího. Anticikanismus v Čechách je kniha subjektivní, naštvaná v duchu klasického díla Frantze Fanona Porobení tohoto světa (The Wretched of the Earth, 1961) a v lecčems omylná, současně je ale angažovaná a naplňuje neustálé volání po aktivním postoji a silných názorech vycházejících přímo z romských komunit.

Je to tu jako v JARu
Titul sám odkazuje k Mikovu přesvědčení, že rasismus v Evropě není rasismem univerzálním, odsuzujícím paušálně všechny neárijské rasy, nýbrž selektivním, zaměřeným pouze na Romy/Cikány, proto anticikanismus . Do určité míry s tím lze souhlasit, přinejmenším v zemích bývalého východního bloku, kde příliv cizinců ještě nepřebil spontánnější averzi k jinakosti přítomné zde odjakživa. Sám autor podotýká, že homogenita společnosti, za komunistů diktovaná a uměle udržovaná, se po pádu železné opony roztříštila a odhalila hluboko vžité předsudky. Co však nemohl tušit v roce 2006, kdy pravděpodobně psal větší část svého pamfletu, bylo, že přijde světová recese a s ní hysterické hledání viníků charakteristické větší tolerancí společnosti k extrémistickým projevům. Výraz anticikanismus je snad mírně přepjatý, z pozice člena komunity ale pochopitelný.

Dalším provokativním výrazem Mikovy knihy je evropský apartheid . Autor se domnívá, že míra segregace Romů už dosahuje srovnatelné míry s Jihoafrickou republikou v letech 1948 - 1990. Argumentuje, že nárůst romských ghett nemá daleko k jihoafrickým bantustanům , že jsou běžné případy nevpuštění Romů do veřejných prostor a že romské děti jsou umisťovány do zvláštních, respektive speciálních škol. Problém s tímto tvrzením, které pravděpodobně vystihuje pocity členů romských komunit, je, že na rozdíl od JAR se v České republice nejedná o segregaci institucionální. Stále jde naštěstí o akty jednotlivců (majitelé podniků, především v regionech) nebo menších skupin (obecní úřady, neonacistické bojůvky), ne však o oficiální politiku země.

Každý jednotlivý bod Mikova obvinění je bohužel napadnutelný. Například ghetta u nás vznikají spontánně z důvodu dlouhodobého společenského propadu určité části romských komunit, případně ze (zlo)vůle místní samosprávy. Nejsou to rozsáhlá samosprávná teritoria speciálně vytvořená státem a často nejsou ani etnicky výlučná – běžně v tzv. romských sídlištích žijí také Neromové, kteří se ocitli v podobně bezvýchodné situaci jako Romové.

Nevpouštění Romů do restaurací a diskoték se dělo lokálně, bylo celkem důsledně soudně stíháno a dnes už se ve své primitivní podobě snad téměř nevyskytuje. A co se týče segregování dětí „ve školách pro mentálně postižené“, jak je autor tvrdošíjně nazývá, ohavnou praxi skutečně za veřejného nezájmu zavedly základní školy, které neměly trpělivost na provedení romských školáků úskalími prvních ročníků v jinojazykovém prostředí; bohužel, dnes romské rodiny často umisťují děti do speciální školy dobrovolně, protože děti tam mají kamarády, panuje tam menší soutěživost a obecně je tam méně stresující atmosféra.

Vzdělání se Václav Miko věnuje i v jiných kapitolách. Viní český vzdělávací systém z prohlubování vzdělanostní propasti mezi etnickými Čechy a Romy prostřednictvím speciálních škol, opomíjí přitom však prvotní handicap dětí z neliterárního společenství bez tradice vzdělanosti. České školství by jistě mělo romským dětem vycházet vstříc, aby jim pomohlo překonat horší startovní pozici, místo aby je cejchovalo jako hloupé či zaostalé. Mikovy návrhy pro zlepšení interetnické komunikace ve školách jsou mj. učit o romských dějinách, ale vyvarovat se diskursu odlišnosti za každou cenu, snažit se studentům zprostředkovat pocity z pronásledování a internování prostřednictvím debat a projekcí. Toto jsou návrhy legitimní a inspirující; zvlášť důležitá se zdá poznámka o nezdůrazňování jinakosti. Jak sám autor podotýká, je směšné si představovat, že po tisíci letech diaspory je Indie romskou domovinou. Naši Romové jsou doma tady; mají české vzdělání, žijí v českém kulturním kontextu a vyznávají typicky české hodnoty, k nimž patří třeba i důraz na materiální zabezpečení. Romská střední třída je neviditelná právě proto, že je v životním stylu a žebříčku hodnot k nerozeznání od české střední třídy.

Zprávy z druhé strany
Je přímo trapné, že jedním z hlavních bodů Mikovy agendy je odstranění prasečáku v Letech u Písku, které nedávno opět – po kolikáté už? – vládou neprošlo. Přece jen se ale snad blýská na časy, Michael Kocáb se snaží zřídit nadaci, jejímž prostřednictvím by oslovil nejbohatší firmy v Česku, a vláda vyšetřila jisté finanční prostředky na zvelebení momentálního památníku, který by měl přejít pod správu památníku v Lidicích.

Pro příslušníky majority bude zajímavé, do jaké míry Miko „kope za Romy“. I když s tím třeba nebudou souhlasit, budou mu muset přiznat skutečný zájem o problémy jeho lidí. Předně na str. 37 říká, že hledat pro svou rodinu bezpečnější a ekonomicky stabilnější podmínky k životu je nejen normální, ale zodpovědné. Kolik českých rodin od revoluce odešlo žít do zahraničí? Pokud se romští rodiče domnívají, že jejich dětem hrozí cestou do školy nebezpečí, mají podle autora právo je výjimečně nechat doma. Na str. 39 celkem roztomile hlásá, aby se Romové milovali a množili, protože jen ve velkém počtu odolají asimilačním tlakům a útokům neonacistů. (Samozřejmě že je to politicky nekorektní pasáž, stejně nekorektní jako chování pravicových extrémistů.) A na str. 98 přesně v duchu tradiční romské politiky Romy žádá, aby za každou cenu nevyzrazovali citlivé informace kdejakým terénním pracovníkům, kteří provádějí sociologický průzkum, protože tento typ informací byl historicky proti Romům vždy zneužit a navíc nemá pocit, že by některá studie za dlouhou řadu let přinesla nějaké zlepšení pro jeho komunitu.

To pochopitelně naštve terénní pracovníky s dobrými úmysly a jejich výzkum tím bude ohrožen. Jediná možná cesta je však přes dlouhodobé budování důvěry a dokladování praktického využití každého výzkumu. „Pro mnohé Čechy se problém Romů stává dobrou živností či kariérním můstkem,“ konstatuje autor fakt, který není neznámý.

To souvisí i s dalším pojmem, který Miko v Anticikanismu zavádí, a to je tzv. papírová politika. Autor děkuje Neromům, kteří dlouhodobě pomáhají a vzali romskou věc za svou; říká jim „tolerantní menšina většiny“. Bez nich, podotýká, by tu nebyla pluralitní demokracie a Romové by byli doslova vydáni napospas. Na druhou stranu se však pohoršuje nad běžnou praxí posledních let, kdy se jakákoli žádost o grant od Evropské unie pohodlně skryje pod proromský projekt, který je následně perfektně zaknihován a zdokumentován, ale jehož praktické využití zřídka překročí zdi kanceláře neziskovek. Navíc jde často výhradně o „bílý“ projekt bez účasti romských spolupracovníků, tudíž scházejí lidé zevnitř, kteří by pomohli otevřeně a pravdivě komunikovat. Větší účast Romů na romských projektech, říká Miko, méně ostentativně vydaných milionů na zlepšení romsko-českého soužití, které většinou cestou zahučí v nějaké černé díře, ale státu a zodpovědným institucím slouží jako alibi.

Václav Miko ale střílí i do vlastních řad. Zatímco vyzdvihuje obětavou práci regionálních politiků (mezi něž se ovšem počítá a s mnohými je blízký přítel), označuje Romy vystřelené na vrchol udělením funkcí ve státních orgánech za „zrádce národa“. Těžko v tom nevidět vnitřní rozmíšky mezi romskými aktivisty, současně však autor, aniž by byl adresný, pojmenovává další problém a tím je odtrženost Romů zaměstnaných ve státní správě od „živé komunity“.

Bylo by toho více, o čem by se v Mikově knize dalo mluvit a také s čím polemizovat, na závěr však ještě jedna nosná myšlenka. Existuje-li Rada vlády pro záležitosti romské komunity, Dekáda romské inkluze a monitoring romských lokalit, nemělo by na druhou stranu existovat stejné množství institucí a programů na výzkum extremismu? Proč stále spojovat slovo „problém“ s přídomkem „romský“? Teď tu nepopiratelně máme neonacistický problém, a když mu nebudeme věnovat patřičnou pozornost, může z toho být třeba taky český problém pro Evropu. Označit někoho nebo něco za problém nic nestojí; žít s cejchem problému je ale dlouhodobě demoralizující a ubíjející.

Zoufalé shromáždění značného počtu slov
Nerada, ale musím napsat také pár slov o formě knížky, a pouze doufám, že to nezastíní její jinak příznivé hodnocení. Václav Miko určitě hodně sleduje média a jeho jazyk je tím výrazně zatížen. Text se hemží budoucnostmi, které nám nejsou lhostejné, společnými jmenovateli a bitím na poplach; v lepším případě je to úsměvné, v horším špatně srozumitelné („Co se mi doslova vrylo do paměti, je, že často nahrazoval výraz ,rasismus‘ obzvlášť ve spojení s Romy ANTICIKANISMUS a logickou komparací uváděl příklady.“ str.19), nemluvě o zahmyzení anakoluty a překlepy. Odtud také Zoufalé shromáždění značného počtu slov , což jsem si vypůjčila z autorovy jinak zcela legitimní lamentace nad Koncepcí romské integrace. Zvykem není ani uvádět jako motto knihy vlastní slova. („Musíš se alespoň na chvíli stát rasistou, abys rasismus pochopil. Václav Miko“)

Protože autor knihu vydal díky internetovému nakladatelství Nová Forma, které nijak nezodpovídá za obsah vydaných svazků, text neprošel žádnou redakcí. To se jeví být jako největší problém. Pan Miko je přemýšlivý člověk, zkušený regionální politik a především insider, jehož postřehy mohou mít pro zodpovědné instituce značnou hodnotu. Kdyby býval text prošel patřičnou očistou a projasněním, mohl se stát velmi vyhledávaným. V současné podobě však vyžaduje po čtenáři velkou pozornost a především trpělivost. Z toho plynou dvě věci: buď se čtenář obrní a knihu přečte i přes její formální nedostatky, nebo se Václav Miko spojí se spřízněným profesionálním redaktorem a připraví obnovené vydání. Z hlediska první půle roku 2009 by jistě bylo co dodat.