Antonio Maria Giuseppe Caetano Parini se narodil roku 1729 v Bosisiu v Lombardii, jako čtvrté dítě obchodníka s hedvábím. Poměry rodiny Parini byly dosti skromné. Giuseppe vystudoval gymnázium Arcimboldi a byl vysvěcen na kněze. Těžko říci, zda to bylo skutečně jeho přáním, nebo zda se podřídil poslední vůli své tety. Ta mu totiž odkázala sice nevelkou, ale pro Pariniho přeci jen důležitou částku, pod podmínkou, že se dá na duchovní dráhu. V každém případě se tak stalo, a jeho prvním zaměstnáním byla duchovní útěcha a sloužení mší.

Pariniho to ale táhlo k poezii. V roce 1752 vydal první sbírku básní Několik básní Ripana Eupilina (Alcune poesie di Ripano Eupilino). Ripano je zjevný anagram autorova příjmení. Lyrická poezie s náboženskou tématikou měla velmi pozitivní ohlas. Básně mu získaly určitou prestiž a přivedly ho ke kontaktům s tehdejší literární akademií Trasformati, pro niž sepsal Dialog o šlechtě (Dialogo sopra la nobiltà, 1757) a Pojednání o poezii (Discorso sopra la poesia, 1761).

Roku 1754 získal Parini místo učitele a vychovatele v rodině knížete Serbelloniho, až do roztržky v roce 1362, pak zastával touž pozici v paláci Imbonatiů. Je zřejmé, že zvyky šlechticů, které tak trefně popsal ve své básni Den, viděl právě při tomto zaměstnání. Pariniho musela všechna ta zahálka neustále udivovat a znechucovat, zvláště když sám občas musel přerušil svá studia, aby pomohl uživit svou rodinu. Při službě u šlechty napsal kromě stěžejného díla Den také ódy Venkovský život (Vita rustica), Zdravý vzduch (Salubria dell’aria) a Pokrytectví (L’impostura). Óda zůstane už napořád Pariniho nejoblíbenějším literárním útvarem. Humor těchto satirických básní se však nesetkal s pochopením některých šlechticů, církevních hodnostářů a učenců a Parini byl dokonce kvůli nim vyšetřován.

Roku 1759 zemřel Pariniho otec a Giuseppe se musel ujmout starosti o rodinu, pozůstalost a samozřejmě o svou matku. Během následujícího desetiletí se nedostatek finančních prostředků projevil nejvýrazněji. Během tohoto přechodného období se Parini pokoušel uživit novinařinou, například působil v nejproslulejším časopise té doby „Il Caffè“.

Pariniho zachránila kariéra učitele. Nejdříve si působil jako pedagog na jezuitské koleji Scuole Palatine, což však stačilo jen na holé živobytí. Zvrat nastal teprve roku 1770, kdy tento ústav milánská vláda reformovala do podoby Královské vysoké školy a Parinimu udělila výborně placené a prestižní místo profesora literatury.

Lombarský místodržící hrabě Firmian se pokoušel o reformy nejen ve školství, ale i v národním hospodářství. V Parinim měl přesvědčeného zastánce, samozřejmě kromě jiných důležitých intelektuálů oné doby. Jednou z novinek bylo založení vysoké školy zemědělské v Miláně, na jejichž aktech a pracích se Parini osobně angažoval jako redaktor. Jeho prestiž ukazuje i to, že byl oficiálně požádán, aby sepsal chvalořeč na právě zesnulou císařovnu Marii Terezii.

Roku 1769 byla Parinimu, jakožto pokrokovému intelektuálovi věrnému rakouské vládě, svěřena redakce nově vzniklého oficiálního týdeníku „Gazzetta di Milano“. Spousta práce, která s tím byla spojena, pravděpodobně pozdržela pokračování Dne. Díky tomuto pracovnímu nasazení se básník konečně dostal z největší finanční tísně, ale také mu vypovědělo službu zdraví.

Pronapoleonský režim, který vyhnal Rakušany, Pariniho zahrnul do své oficiální kultury. Parini napsal několik ód u příležitosti oslav v Napoleonově císařské rodině, za což byl také příslušně finančně ohodnocen. Připomeňme například báseň Doktorát (La laurea), napsanou pro arcivévodkyni d’Este Marii Peregrinu Amoretti, která právě dokončila studium práv. Další z Pariniho důležitých počinů, ačkoliv se to nevztahuje k jeho literární činnosti, byl důležitý pro kulturní historii Itálie. Když se chystalo otevření La Scaly, Parini byl poradcem při návrhu opony.

© Petra Průchová
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.