Po obědě přišel do skleníku šilhavý úkolář.
„Máš jít do tábora, Rado. A věci, co máš ve skleníku, si vem s sebou.“
Rada ořezávala rajčata a byla celá umazaná od trávy. Udiveně se podívala na úkoláře.
„Sám nevím. Prý přišel telegram, aby tě odvezli do Magadanu, a poslali auto s eskortou. Ale neboj se, Magadan přece není Serpantinka!“
Tak tohle jí ještě chybělo! Teď, když bylo ze všeho nejlepší sedět na místě, aby si na ni nikdo ani nevzpomněl. Předvolání do Magadanu, když se v táborech zatýkalo, popravovalo a tresty se prodlužovaly, nevěstilo nic dobrého. Za dveřmi přešlapovala spousta lidí, všichni nechali práce. Vězni se na ni dívali s upřímnou lítostí v očích.
„Na shledanou, Rado!“
„Sbohem, Rado Nikolajevno!“
„Díky za chleba, machorku; dej bůh, ať to s vámi všechno dobře dopadne!“
Vyprovázeli ji, jako se vyprovází na poslední cestu. Rada se usmívala žalostným pokřiveným úsměvem, jen tak tak, že zadržovala slzy.
„Děkuju. Hodně štěstí. Děkuju.“
V táboře už to všichni věděli. Teta Pavlína přitiskla Radu na měkkou širokou hruď a rozvzlykala se. „Kampak tě jenom, holčičko moje malá, vlečou? To jim nestačí, že tě, mlaďoulinkou, zbůhdarma trápí v lágru!?“
Z kuchyně přiběhla Ňuša s bochníkem chleba, špekem a velkým kouskem nasoleného lososa.
„To ti posílá vrchní kuchař. Ať prej se aspoň naposled najíš dosyta.“
„Proč už za mě zpíváte pohřební písně? Vezou mě přece do Magadanu, a ne do Serpantinky.“
„Ách, milá moje! Všichni tu přece lžou, jako když tiskne! Tuhle jednomu muklovi řekli – seš předvolanej do Magadanu, a přitom ho vezli do Serpantinky – a bylo po něm.“
Ve skutečnosti ji prostě nenapadlo, že ji možná taky povezou do Serpantinky a že o Magadanu mluví jen tak, aby ji uklidnili.
Olchovová v pestrém plášti ležela s rukama za hlavou. Zdravotník ji dnes zprostil práce. Lenivě pronesla cukrujícím hlasem:
„A co když Radu předvolali k přezkoumání případu a pustí ji na svobodu!“
Všichni na Olchovovou družně sykli. Víme, jak se dneska přezkoumávají případy: místo pěti dají osm nebo deset, klidně i dvacet pět.
Rada smutně pohlédla na svůj prázdný kavalec. Ložní prádlo už leželo svázané v uzlu. Vždyť si vlastně nežila tak špatně: pěstovala ve skleníku rajčata, odpočítávala čas do konce trestu, občas se jí povedlo sehnat knihy a pomaloučku je číst, těšila se z dlouhých severských západů slunce nad sopkami. Cožpak jí teď vezmou tenhle překrásný život? Za co? Co udělala?
Tohle „Za co?“ procházelo jejím životem a životem jejích přátel jako refrén písně. „Za co?“ – psali a vyškrabovali na zdech cel a tranzitek, vyřezávali to do lavic i do dřevěných stolů. Všechna vyprávění vězňů o jejich případu i vyšetřování končila stejně – „Za co?“.
Přiběhla otrhaná drobounká Lidka Čimčaráček a podala jí kornout s čokoládovými bonbony.
„Tomu ,mýmu‘ je tě tak líto, tak líto. Taková mlaďounká, povídá, a co že ji posílaj na měsíc?“
Teta Pavlína pomohla Radě donést věci ke strážnici, šátkem si utřela své dobré vybledlé oči a přežehnala Radu širokým ruským křížem.
U strážní věže už frkalo auto a u něj čekali dva neznámí bezpečáci z doprovodu. Radu posadili na korbu mezi sebe. Auto se rozjelo, kolem proplula nedbale rozházená „občanská osada“, v dálce trčely haldy hlušiny a průmyslové stroje. Zatáčka, ještě jedna a zajeli za sopku. Rada vždycky chtěla vědět, co je tam za tou sopkou, ale teď ji to netěšilo. Stály tam další sopky, bezejmenné, nekonečné, jako vlny.
Jeli po úzké rozbité cestě, která se vzdalovala od hlavní trasy. Sopky a sopky, tísnily se ze všech stran. Ty vzdálené byly tmavě modré, ty blíž šedozelené a mezi nimi ležely bažiny s hnědočervenými mechovými hrbolky. Nad tím vším se rozprostíralo bělavé nebe.
Bylo horko a měla žízeň.
„Kam jedeme?“
Nosatý dozorce odsekl:
„Vezem tě tam, kam je třeba. Co je ti do toho?“
„Zajímá mě to.“
„Za-jí-má! Sedět v lágru jí připadá zajímavé. Tak mladá, a už stihla zradit sovětskou moc. Sovětská moc tě živila, učila, a tys ji za to podvedla. Šířilas kontrarevoluci?“
„Nic jsem nešířila. Neotravuj!“
Do hovoru se vmísil druhý dozorce:
„Ať se jich zeptáš, koho chceš, nikdo nic neudělal. A za co jim přišili deset nebo pět, to nevědí. Politruk říkal: u nás nikdo nesedí jen tak pro nic za nic. Kolik ti dali?“
„Do toho ti nic není!“
„Nejspíš deset, nebo i patnáct. Pěkný ptáček. Posílaj auto jenom kvůli ní.“
„A možná že dostala pětadvacet,“ prohodil nosatec.
„Možná i pětadvacet,“ ochotně souhlasil druhý dozorce.
Nejspíš se jim líbilo, že vezou ženu s tak dlouhým trestem. Bože! Na jaké tupce to narazila! A co když ji doopravdy vezou do Serpantinky? Copak na ni do poslední chvíle nikdo nepromluví normální lidskou řečí?
Večer přijeli do velké neznámé osady, auto zastavilo u dlouhé, čerstvě natřené růžové budovy oblastního oddělení. Radu přivedli do místnosti ke službě. Za odřeným psacím stolem seděl ramenatý mladík s plavou patkou a s tmavým trojúhelníkovým obočím, vypadal jako klaun. Dozorčí si se zívnutím převzal složku a nějaký papír od eskorty.
„Takže jedeme do Magadanu? Cos to v tom lágru, holka černovlasá, provedla? A kam tě mám na noc strčit? Sidorčuku,“ zavolal do otevřených dveří, „malou samotku máme obsazenou?“
„Obsazenou. Sám jste nařídil strčit tam vedoucího prodejny a zběha z rýžoviště.“
„Á-á!“ sladce si zívnul dozorčí. „Tak kam s tebou? Auto pojede až zítra. Á-á-á! Tady tě nechat nemůžu – tohle je služební místnost. Leda bych tě moh pozvat k sobě domů,“ prohlédl si Radu od hlavy k patě, „neměl bych nic proti, rád bych tě pozval.“ Oči se mu zmenšily a začaly se lesknout. „Jenže se bojím, že za to něco slíznu od velitele. Kam já tě na noc strčím?“ Podrbal se na zátylku. „Budeme tě muset odvézt do Serpantinky, tam jsou ženské cely.“ Uviděl polekané Radiny oči. „Ale neboj se. Zítra tě odvezeme do Magadanu, přespíš tam jenom jednu noc.“
Tak ji přece jen vezou do Serpantinky! Lhal ten dozorce s Magadanem, nebo ne? Nakonec, proč by měl lhát, žádné velké ciráty s vězni nedělají. Ale vždyť Ňuša vyprávěla o člověku, kterému řekli, že ho vezou do Magadanu, a přitom ho poslali do Serpantinky!
Stmívalo se, už minulo období bílých nocí, bledé hvězdy se rozsypaly po nebi. Cesta se klikatila mezi sopkami, potom auto sjelo do hlubokého údolí a zastavilo u drátěných vrat, vedle byla strážní budka. K temnému nebi se vzpínaly strážní věže. Dozorce ukázal papír, auto ještě kousek popojelo a zastavilo u vysokého plotu, který byl hustě obmotán ostnatým drátem. Tady stála druhá stráž. Radě přikázali, aby vystoupila. Prohlédla si v dálce domky s rovnými střechami, bez zádveří, podobné nákladním vagonům. Bylo nezvykle pusto a ticho.
Mladá neposedná žena s červenými náušnicemi se zjevným potěšením pohlédla na Radu i její věci. Tlamatý dozorčí, ve vatované vestě ledabyle přehozené přes ramena, si pohrával s těžkým svazkem klíčů a nařídil Radě, aby šla vepředu.
U jednoho z domků otevřel rezavý visací zámek, takové zámky dříve visely v krupařských krámech. Uvnitř to páchlo těžkým zkyslým vzduchem, na pryčnách, na nějakých hadrech, seděly dvě ženy. Okno bylo zatažené pytlovinou, pod nízkým prkenným stropem byla zamřížovaná zaprášená žárovka – tu se rozsvěcovala, tu docela hasla –, dveře za Radou se zvenčí zamkly. Ženy slezly z pryčen a Rada se podivila jejich neuvěřitelné vyzáblosti a špinavým otrhaným šatům.
„Nevzali vám na strážnici jídlo?“ chraplavě se zeptala vysoká žena s rovnými šedými vlasy po ramena, svázanými hadříkem. Ohromné temné oči se upřeně dívaly na Radu.
„Ne, ne,“ Rada začala ve spěchu rozvazovat uzlík. „Mám cukr, špek, chleba, a dokonce čokoládové bonbony.“
„Dokonce čokoládové bonbony!“ jako ozvěna zopakovala druhá žena. Byla mladší než ta první, měla na sobě umaštěné šaty s červenými proužky, s velkým výstřihem, z něhož vystupovaly klíční kosti.
Rada ve spěchu ne a ne rozvázat uzel.
„Dejte mi to,“ řekla šedivá žena a pokusila se rozvázat provázek, ale neměla na to sílu.
Radu překvapily její ruce – kosti pokryté vrásčitou šedohnědou kůží.
Nakonec Rada rozvázala uzel a vytáhla jídlo. Ženy se na ně vrhly a jedly všechno najednou: špek, bonbony, rybu, chleba a zase špek.
„Poslyšte,“ ozvala se nesměle Rada, „vy jste nejspíš dlouho hladověly, to není dobré, sníst všechno najednou.“
„Potravin je vám líto?“ V tmavých očích šedé ženy zasvítily zlé ohýnky.
„Líto mi jich není. Ale když jste dlouho hladověly, nemůžete hned tolik jíst, onemocníte.“
„Nebojíme se, že onemocníme,“ řekla druhá žena a rozplakala se. „Teď už je všechno jedno.“ Vzlykala a roztírala si slzy po tváři.
„Zase se rozfňukala,“ rozčileně poznamenala šedivá, „pořád řve a řve, jeden by se z ní zbláznil. Všechny pořádné ženské zastřelili, a tuhle fňuknu nechali, aby mi hrála na nervy. Brzy se z těch slz celá rozmočí. A proč nejíte?“
„Nechce se mi.“
„Nám se na začátku taky nechtělo. Ale už druhý měsíc jsme na ,třístovce‘¹ a horké vodě. Dobře že sem tam něco přinesou lidi, jako jste vy. Teď budeme tři, doufám, že nejste takový uřvanec jako Mara,“ ukázala očima na ženu v pruhovaných šatech.
„Zítra mě odvezou do Magadanu, jenom u vás přespím.“
„Blbost. Na jednu noc by vás sem nikdo neposílal. Jednou jste se dostala do Serpantinky, tak musíte vědět, co vás čeká. Tahle husa furt doufá v zázrak a představte si, jednou jsem přes den usnula a ona si klekla a začala se modlit k Bohu, mimochodem její muž je ve straně.“
„No a co! To je moje věc,“ vypískla Mara.
„A ještě k tomu je hysterka. Čas od času dělá scény. A vy se zbavte iluzí: odsud vede jenom jedna cesta.“
„Třeba u nás opravdu jenom přenocuje a odvezou ji do Magadanu,“ nejistě namítla Mara.
„Hlouposti! Vždycky máte hlavu plnou hloupostí!“
Ženy se najedly. Mara si přisedla k Radě, dotkla se jejích vlasů, lágrové blůzky.
„Jaká jste mladá a zdravá! Byla jsem taky skoro taková, když mě sem přivezli, že je to tak, Klavdije Ivanovno?“
Klavdija Ivanovna uklízela potraviny.
„Nikdy jste taková nebyla. Jste mnohem starší než ona. K čemu to všechno je? Máte kuřivo?“
„Nekouřím.“
„To je ale sobectví. Jedete do Serpantinky a nevezmete kuřivo. V táboře můžete sehnat všechno. Proč, když se člověk nají, má daleko větší chuť si zakouřit?“
V cele úporně bzučeli komáři, závěs z pytloviny na okně před nimi nechránil.
„Ještě si tak zakouřit,“ řekla zasněně Klavdija Ivanovna.
„Už jste tady ve dvou dlouho?“
„Osmnáct dní. Dřív nás tu sedělo devět a v sousední cele za touhle stěnou byli čtyři, teď tam není nikdo. Když mě před třemi měsíci přivezli, bylo tu šestnáct lidí, hodně jich spalo na podlaze.“
„A kde jsou?“ zeptala se Rada.
Nikdo jí neodpověděl. A teprve v tu chvíli pochopila, jak strašnou otázku položila.
Radu zarazilo ticho v zóně. V lágru to tak nikdy nebylo, až do večerky vždycky celý hučel. Jedni chodili do jídelny, jiní na zdravotku, na ošetřovnu, bylo slyšet šoupání nohou, nadávky, rozhovory. A tady vládne ticho a tyhle domky podobné dobytčákům jsou zamčené na ohromné visací zámky.
Rada se zeptala na Linu Vasiljevnu.
„Jo, byla tady. Docela milá ženská, i když až moc často plakala, zvlášť když vzpomínala na muže a na syna. Vytáhli ji od nás asi tak před měsícem. Každý, koho odvedou, prosí ty, co zůstávají, aby pozdravovali a předali všechna ta slova na rozloučenou jejich rodině, a učí zbytek vězňů nazpaměť své adresy. Rodina žije deset tisíc kilometrů daleko. A hlavně, odsud se zpátky do tábora nikdo nevrací. Zbytečné plýtvání slovy i nervy.“
Lehly si na pryčny. Žárovka stále blikala, elektřina se tady evidentně vyráběla v generátorech.
„Po nocích nespíme,“ řekla Mara, „ale vy můžete spát, přinejmenším do té doby… vás aspoň jednou zavolají ke zmocněnci.“
„Proč?“
„Aby to vypadalo, že jde o případ. Třeba nás s Klavdijí Ivanovnou obvinili z organizace povstalecké táborové skupiny. Tohle obvinění vymýšlejí nejčastěji. Do předvolání můžete klidně spát.“
Rada se převalovala z boku na bok, myslela si, že nikdy neusne, ale spánek ji přece jen přemohl. Probudila se nějakým nejasným vzdáleným šumem a tím, jak se Mara, ležící vedle ní, silně třásla. Ten třas přešel i na Radu a ona v polospánku, aniž cokoli chápala, cítila, že se děje něco strašného.
„Co to je?“ zeptala se šeptem Mary.
„Zapnuli traktory…“
V dálce skutečně řvalo několik traktorů.
„Ale co to má být?“ stále šeptala Rada.
„To přece,“ pevným hlasem odpověděla Klavdija Ivanovna, zřetelně vyslovujíc všechna slova, „to přece, když zapínají traktory – tak střílejí.“
V zóně bylo ticho jako před tím, jen v dálce byly slyšet řvoucí traktory. Za půl hodiny hluk utichl.
„Konec.“ Klavdija Ivanovna se otočila zády, možná skutečně chtěla spát, možná to jen tak dělala.
Rada si vzpomněla, jak si v jedné knize přečetla, že poprava je něco horšího než smrt. Poprava je výsměch a zneuctění člověka.
Copak ji odsud opravdu zítra neodvezou? Copak ji neodvezou do Magadanu? Do rána ležela s otevřenýma očima.
Ráno sundaly pytlovinový závěs, zamřížované okno beze skel vedlo k vysokému plotu s rezavým ostnatým drátem nahoře. Z okna bylo vidět mléčně šedivé nebe a sopku s trčícími kmeny. Mara vynesla parašu do polorozbořeného záchodu uprostřed dvora.
„A na vycházky vás nevodí?“ zeptala se Rada.
„Odsouzence k smrti na vycházky nevyvádějí. Proč máte pořád tak idiotské otázky?“ Klavdija Ivanovna se na Radu zle podívala.
Na denním světle se ženy zdály ještě děsivější: špinavé, s mastnými vlasy, vyhublé tak, až pod žlutou suchou kůží vystupovaly lebeční kosti a oči obtahovaly široké tmavě modré kruhy.
„Vždyť ona ještě nic neví, je tak mladičká,“ zastala se Rady Mara.
„To je jedno. Pořád se ptá na přiblblé věci. Jedna je hysterka, druhá husa, to mi Bůh ale nadělil společnost.“
Copak já budu taky tak hubená a děsivá jako ony? smutně si pomyslela Rada. Ne! Přijdou pro ni. Zplnomocněnec s tváří klauna přece řekl, že dnes odjede auto do Magadanu.
V poledne přinesli trochu vařící vody a malinké kousky nedopečeného chleba. To byla proslulá „třístovka“. Ale nějaké potraviny ještě zůstaly: solená ryba, chléb a cukr. Rada začala zametat podlahu, utírat prach. Nemohla už čekat, při práci jí čas ubíhal rychleji.
Ženy ležely na pryčnách a pozorovaly, jak Rada uklízí.
„Jo, my jsme dřív byly taky čistotné, ale teď už to nejde, nestačí nám na to síly. Vždyť nás nevyvedli ani jednou se umýt.“ Mara začala plakat. Nejdřív potichu, potom hlasitěji, zajíkala se pláčem a tloukla hlavou o prkna.
„Už to zase začalo.“ Klavdija Ivanovna vzala hrnek vody, vylila ho Maře za límec a pak několik hrnků na hlavu.
Dozorčí otevřel špehýrku.
„A jó, zase tadle…,“ a odešel.
Mara ztichla. Přikryly ji vatovaným kabátem a ona usnula, jen občas zavzlykala.
„Po takovýchhle nocích vždycky hysterčí. Nemá to lehké, nechala na ,pevnině‘ děcko. Ale takhle vyšilovat by nemusela.“
Rada vyčistila celu, dokonce utřela prach z mříží. Nikdo pro ni nepřicházel a nejspíš ani nikdo nepřijde. Jak dlouho se tu bude trápit – týden, měsíce?
K večeru sopky zezlátly a jeden jantarový paprsek se prodral do cely. Rada už ztratila všechnu naději.
„Vždyť jsem to říkala, do žádnýho Magadanu vás nepovezou. Zmocněncům nevěř ani slovo.“
Mara se probudila a seděla na pryčně s rukama kolem ostrých kolen.
„Ale třeba…,“ začala.
„Je to jasný jak facka,“ odsekla Klavdija Ivanovna a Radě se zdálo, že je skoro spokojená, že Rada zůstane s nimi a bude čekat na svou hodinu. „Dneska v noci budeme moct spát, potom se dá vždycky týden dva spát, než vyberou novou skupinu.“
Ale Rada té noci nespala. Copak ji odsud neodvezou? Ale proč by ji vlastně měli odvážet? V čem je lepší než ostatní? Klavdija Ivanovna byla ve straně, účastnila se občanské války, Mara je učitelka, má dítě. Copak já mám větší právo na život? Jak dlouho ještě budu muset čekat? Kdy vezmou další skupinu? Na nalezištích chybí traktory? Dva? Čtyři? A výsměšný, jakoby úplně cizí hlas jí našeptával odpověď: až tě povedou, hned se dozvíš, kolik tam mají traktorů!
Nastalo sychravé mlhavé ráno. Několikrát se rozpršelo.
A když prší, tak se taky popravuje? pomyslela si Rada, ale neodvážila se zeptat.
Ještě jim zbyl cukr a včerejší příděly chleba. Dneska všechno snědí a začne „třístovka“.
V poledne zarachotil v zámku klíč.
„Tak to vás povedou ke zmocněnci. To byla ale rychlost, já čekala na předvolání celé dva týdny.“
Zámek se zasekl a Radě se zdálo, že klíč se otáčí v jejím srdci. Nakonec se dveře otevřely a tentýž tlamatý dozorce, co ji přivedl do cely, dloubl Radu tlustým chlupatým prstem. „Ty! Spakuj si věci. Čeká na tebe auto.“
„Jaké auto?“ zeptala se Rada slabým hlasem, ještě nevěřila.
„Obyčejné, na čtyřech kolech.“
Takže přece jen jede do Magadanu! Bude žít, žít, žít!
Rada horečnatě cpala věci do pytle, potom se najednou zastavila. Ona jede, a Klavdija Ivanovna a Mara tady zůstávají. Seděly na pryčnách s nohama přitisknutýma pod sebe a pozorovaly Radu. Nic neříkaly, jen hleděly. Rada teď projde dveřmi do toho zataženého, pošmourného a překrásného světa, a ony zůstanou tady.
„Ty máš štěstí,“ chvějícím se hlasem řekla Mara, „ty určitě musíš žít, jsi taková mlaďounká. Takové štěstí!“ zopakovala se smutkem v hlase.
„Hej ty, pohni! Nebo se ti u nás zalíbilo?“ rozchechtal se dozorce.
Klavdija Ivanovna se otočila a zírala z okna.
Rada se šla rozloučit s Marou. Ta ji políbila, potom ji odstrčila a rozplakala se.
„Vem si svůj příděl chleba,“ zamumlala přes slzy Mara.
„Ne.“
Rada přistoupila ke Klavdiji Ivanovně, ta seděla otočená zády a zdálo se, jako by pozorně sledovala šedivý plot a nahoře v šesti řadách natažený ostnatý drát.
„Klavdije Ivanovno!“ Sevřelo se jí hrdlo. Jenom aby se nerozplakala! Tady plakat nesmí, plakat bude potom. „Klavdije Ivanovno!“
Ta však seděla nehybně, zpod tmavých otrhaných šatů trčely hrany lopatek, člověk by mohl spočítat všechny obratle na jejím dlouhém štíhlém krku.
Rada se zlehka dotkla ruky Klavdije Ivanovny. Ta trhla rameny, ale stejně se neotočila a dál mlčela.
„Ještě tady budeš dělat tyátr, jde se.“ Dozorce popadl Radu za ruku a vystrčil ji ze dveří, nohou za ní odkopl ranec věcí.
Mara udeřila hlavou o pryčnu a zakřičela šíleným hlasem.
Cestou strážný řekl Radě:
„Ty seš, holka, nejspíš nedělňátko, odsud odvážejí málokoho.“

1. Pojem „třístovka“ označoval snížený denní příděl stravy – 300 gramů chleba a vodu. ^zpět