Tvář stárnoucího středověku: výbor článků a studií
Mezník, Jaroslav: Tvář stárnoucího středověku

Tvář stárnoucího středověku: výbor článků a studií

Otevírám dnes knihu, která svým zaměřením a pojetím patří do zlatých šedesátých let minulého století. Jaroslav Mezník, historik s čistým štítem, člověk, jenž je téměř prototypem smířlivosti vůči normalizačním komunistům, totiž svými výzkumy patřil do doby, v níž česká a moravská historiografie běžely v čelní skupině maratónského peletonu dějezpytců. Díky tání roku 1956 se dostal do Historického ústavu, jenž byl v daný okamžik ještě plně prosycen dogmatismem.

Otevírám dnes knihu, která svým zaměřením a pojetím patří do zlatých šedesátých let minulého století. Jaroslav Mezník, historik s čistým štítem, člověk, jenž je téměř prototypem smířlivosti vůči normalizačním komunistům, totiž svými výzkumy patřil do doby, v níž česká a moravská historiografie běžely v čelní skupině maratónského peletonu dějezpytců. Díky tání roku 1956 se dostal do Historického ústavu, jenž byl v daný okamžik ještě plně prosycen dogmatismem. Objevil, či spíše po Bedřichu Mendlovi znovuobjevil téma, jemuž koryfejové marxistické medievistiky, omámení vírou ve všeobecnou krizi středověku, jež tak nápadně připomínala soudobé přesvědčení o všeobecné krizi kapitalismu, nevěnovali pozornost. Města pro ně byla konzervativním, ba přímo reakčním světem, tak proč je vlastně zkoumat. Jaroslav Mezník jim ale otevřel oči. A nutno říci, že ho nechali svobodně bádat i přesto, že jim svými studiemi o řemeslnických bouřích a o proměnách pražského a brněnského patriciátu představy o všeobecné krizi zbořil. Soubor studií Tvář stárnoucího středověku, jehož vydání se Jaroslav Mezník bohužel již nedožil, je složen ze tří ne zcela svébytných částí (Čechy a Morava za vlády Lucemburků; Město a měšťané pozdního středověku; Hospodářské proměny pozdního středověku). Jednoznačně jim však dominují právě texty o sociálních dějinách měst pozdního středověku. Podíváme-li se na Mezníkovy analýzy a srovnáme-li je s pracemi Mendlovými, je na první pohled vidět, jak Mezníka silně ovlivnil strukturalismus, aniž si to sám plně uvědomoval. Ostatně pro Mezníka je charakteristické jakési intuitivní objevování a užívání metod, jež v danou chvíli ještě neměly ani své jméno. Platí to především o prosopografii, jež pro něho nebyla pouhým sbíráním a sepisováním jmen, jak se dodnes u nás mnohdy činí, nýbrž cestou, jak odhalit kolektivní chování městských elit či politické zvraty, o nichž prameny expresis verbis mlčí. Mrzí mne, že jsem v šedesátých letech nežil a že jsem neměl možnost s Mezníkem polemizovat, neboť po jeho uvěznění bádání o dějinách měst uvízlo na mělčině a dodnes nebylo s to vyplout na volné moře. Soubor Mezníkových studií, za nimiž (a nad nimiž) stojí dvě velké monografie, o Praze předhusitské a Moravě lucemburské, ale vypovídá i o něčem jiném: o proměnách myšlení historika, jemuž je znemožněno vědecky pracovat, jenž se však nemůže od historie odtrhnout. Onu sveřepou touhu zůstat součástí historického poznávání dokumentují popisně pojaté texty o proměnách držby majetků na Moravě ve 14. a 15. století, jež pro Mezníka představovaly možnost jak nastřádaný čas proměnit v analytický výzkum, jenž je možné dělat i bez soustavného sledování vývoje a inspirací moderní medievistiky (škoda jen, že Mezníkovi pokračovatelé dovedli jeho majetkové sondy po roce 1990 ad absurdum a nebyli s to si uvědomit, kde jsou jejich limity). Druhá proměna se po mém soudu zrcadlí v Mezníkově příklonu k autentickému moravanství (samozřejmě bez nacionálního zaslepení), založenému na vědomí zemského patriotismu a na hledání velkých dějinných figur, jež tvořily moravské dějiny. Ty dvě velké figury si Mezník našel v Janu Jindřichovi a poté v Joštovi, kteří v jeho lucemburské monografii i v analytických studiích dostali lidské obrysy, zasazené do kontur velkých politických dějin. A ještě na jednu skutečnost je třeba upozornit. Na proměnu popisného analytika v esejistu, neboť především Mezníkovy texty uveřejněné v historických samizdatech jsou nejen myšlenkově konzistentními, ale zároveň i jazykově nápaditými eseji (Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století; Jeroným Šrol. Úvahy o osudech jednoho husity), jež dokazují, že někdy je třeba vykročit z bariér suché vědy a nechat myšlenkám volně letět a dýchat.

„Vždyť přece létat je tak snadné,“ napsal kdysi Ivan Vyskočil. Pro historiky to platí dvojnásob, avšak pozor, občas je naopak vhodné stát oběma nohama na zemi. Příkladem knihy, jež tenduje k létání i pozemskosti, je již více než padesátiletá, dnes již klasická práce Jurgise Baltrušaitise Fantastický středověk. Již její samotný podtitul, Antické a exotické prvky v gotickém umění, dává tušit, že se tento lotyšský medievista, žijící však po válce ve Francii a ve Spojených státech, pustil na tenoučký led. Pokusil se detailním a dokumentárním způsobem prokázat, že středověké fantastično, jež tak iritovalo puritány typu Bernarda z Clairvaux a jež neméně fascinovalo moderně uvažující historiky umění, je ve skutečnosti zcela nestředověké, neboť je vědomě přejímáno jak z umění antického, tak z umění islámského, čínského i buddhistického. Baltrušaitis jde po motivech a hledá zjevné i skryté paralely. Pokouší se bořit jeden mýtus za druhým, včetně tanců smrti, způsobů zobrazování čertů a ďáblů či originality francouzské módy, jež tolik ležela v žaludku DalimiloviPetru Žitavskému. Jeho snaha je však někdy poněkud marná, neboť tam, kde vidí nápodobu, jde ve skutečnosti o svébytné objevování téhož.

To naopak veškerého fantastična zbavené jsou skvostně graficky provedené a velmi krevnaté Spomienky Heleny Kottannerovej, jež tvoří šestý svazek volné ediční řady Pramene malého, avšak o to významnějšího budmerického nakladatelství Rak. Helena Kottannerová byla dvorní dámou uherské královny Alžběty, matky Ladislava Pohrobka, jež do dějin vstoupila jako energická žena, která pro svého maličkého syna hájila a de facto uhájila dvě královské koruny. Dvorní dámy ve středověku většinou své vzpomínky nepsaly. Ne že by psát neuměly, v 15. století tomu bylo již spíše naopak, ale o některých věcech bylo radno mlčet. Události přelomu let 1439—1440 však byly v Uhrách natolik bouřlivé, že někdy kolem roku 1450 sáhla k peru a svižnou němčinou popsala události dáma, jejímž hrdinským kouskem bylo v noci z 20. na 21. února „ukradení“ uherské koruny zašité v polštáři magnátům shromážděným na vyšegrádském hradu přímo před nosem. Právě tento odvážný čin Alžbětě umožnil nechat dvanáctitýdenního Ladislava korunovat pravými, svatoštěpánskými klenoty ve starobylém korunovačním městě uherských králů, ve Stoličném Bělehradu. Při korunovaci ostatně Kottanerová držela Ladislava v náručí. A nutno dodat, že celý obřad, během něhož byl příští král nejen pomazán, ale i biřmován a pasován na rytíře, popsala se vší důstojností. Jak ale známo, nebyla právoplatná korunovace Ladislavovi nic platná, neboť nakonec dopadl stejně špatně jako pár let před tím český král Václav, který jako malé dítě během křtu v Norimberku pomočil křtitelnici. Na rozdíl od Vladislava měl ale Václav tu smůlu, že o jeho vládě, dětské i dospělé, žádná dvorní dáma žádné dvorní vzpomínky nenapsala. Protože pokud by řekla byť jen polovinu pravdy, to by teprve bylo kratochvilné čtivo, dalece přesahující jedinečné vzpomínky Heleny Kottannerové.

Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk: antické a exotické prvky v gotickém umění, Jitro, Praha 2008.

Helena Kottannerová: Spomienky Heleny Kottannerovej, Vydavateľstvo RAK, Bratislava 2008.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Jaroslav Mezník, uspořádali Tomáš Borovský et al.: Tvář stárnoucího středověku. Výbor článků a studií, Matice moravská, Brno, 2008.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse