Radioservis ve spolupráci s Českým rozhlasem vydal v listopadu minulého roku ve své edici Osudy vzpomínkovou knihu herce, zpěváka, skladatele a překladatele Rudolfa Pellara (1923). Paměti mají lakonický titul vypůjčený z Kainarovy básně: Nejdřív se musíte narodit… Půvabné vzpomínky asi na stovce stran cirka béšestkového formátu doplňují fotografie z osobního archivu a výběrový soupis Pellarovy herecké, autorské i překladatelské tvorby.

Memoáry jsou sympatický formát. Dovolují autorovi nevzpomenout si, anebo naopak samotný proces vzpomínání tematizovat („Vidíte, to se mi teď zničehonic vybavilo. To jsou vzpomínky, které člověku vyskočí v hlavě, jenom když někomu něco vypravuje…“, s. 13). Vzpomínkami na rané dětství například silně prostupuje místopis Jihlavska i dějinné prvky – především dvojjazyčnost, kterou zpřítomňuje i jazyk reminiscencí: jak se koupalo ve „vaškuchli“, jak chutnal dost dobrý „mélšpajs“, jak se chodívalo na „švimšuj“ čili Schwimmschule a kdo byly „pajerky“.

Vzpomínky plynou chronologicky, jak dává tušit už samotný titul, a události tak mají přirozený spád. Mezi jednotlivými minipříběhy prosakuje „velká“ historie – právě dějiny přivedly Rudolfa Pellara k divadlu a později i k překládání. Po maturitě totiž nemohl nastoupit vysokoškolské studium, protože univerzity byly po 17. listopadu 1939 zavřené, a tak se přihlásil na brněnskou konzervatoř, kde vystudoval herectví. U divadla se pak seznámil se svou budoucí ženou Lubou. Začínal v jihlavském Horáckém divadle, a přes Opavu pak vedla jeho cesta do Prahy – do Libně, do Karlína a do Městských divadel pražských.

Souběžně s herectvím se Rudolf Pellar společně se svou ženou věnoval také překladům americké prozaické a dramatické literatury – za všechny připomeňme alespoň Salingerův román Kdo chytá v žitě, který vyšel v roce 1960, a po něm následovaly překlady děl Ernesta Hemingwaye, Artura Millera, Williama Faulknera, Tennessee Williamse, Johna Updikea, Philipa Rotha či Ephraima Kishona.

Útlá kniha vzpomínek nás zavede i do překladatelské kuchyně Pellarových: „Luba dělala vodu“ („Luba vždycky nejdřív napsala – jen tak bez slovníku, z jedné vody načisto – první verzi překladu“, s. 53) a společně pak text dolaďovali a nahlas si ho předčítali („protože když se to nahlas špatně čte, bývá to i špatně napsané“, s. 54). Oproti dnešku nebylo koncem padesátých let snadné dostat se v Praze do kontaktu s živou angličtinou. A když se příležitost naskytla, uměla se jí Luba Pellarová náležitě chopit – jednou se prý bez obalu zeptala jedné Američanky: „Řekla byste před svým manželem ‚fuck you‘?“

Smlčet nelze ani fenomén normalizačních let – publikační zákazy a pokrývání. Rudolf Pellar nesměl vystupovat v televizi ani v rozhlase a zakázány byly také překlady Pellarových. Některé vyšly bez uvedení překladatele v tiráži, jiné takzvaně pokryté, např. jménem Jana Zábrany. Za fakta však silněji hovoří svědectví: „Samozřejmě, trošku nás mrzelo, když vyšel náš překlad pod cizím jménem. Ale zase tak moc jsme toho nelitovali, protože pro nás byla vždycky ze všeho nejdůležitější samotná práce.“ (s. 84) Vzpomínková knížka Rudolfa Pellara je zabydlená spoustou jmen, laskavého humoru a vlídné shovívavosti.