První, co zaujme na českém vydán knihy Lekce z lásky Alaina de Bottona, je bohužel její provedení. Vzhled odpovídá spíše literatuře pro ženy než intelektuálnímu románu na pomezí esejistiky. Po otevření překvapení pokračuje. Zvolený font pro změnu odpovídá knihám pro seniory a zrakově postižené.

Vodítkem pro odhalení, co se v knize skrývá, je předně záložka s autorovými nacionálemi a pak jméno překladatele. Viktor Janiš by zřejmě červenou knihovnu nepřekládal. Přestože tomuto žánru odpovídá i námět románu, o romantickou literaturu rozhodně nejde. Také informace o autorovi prozrazují, že nepůjde o jen tak ledajakou knihu.

Student Oxfordu v ní zvládl pojmout průběh vztahu (a zejména zamilovanosti a lásky) jinak, než se to dařilo spisovatelům před ním. Bohužel však jeho esejisticko-románové pojetí poněkud znepřehledňuje čtení. Právě kvůli němu není snadné určit, kde končí románová postava a kde začíná autorský subjekt filozofa Bottona. Ten sice přisuzuje všechny analýzy svému hrdinovi, jenž ani v nejvypjatějších emočních okamžicích neopouští křeslo pozorovatele. Celou situaci podrobně, místy až protivně podrobně, analyzuje. Právě v tomto je největší rozpor Lekcí z lásky. De Botton se vzdává pro autentičnost výpovědi vypravěče a vše nechává na ich formě a svém hrdinovi. Tím se však paradoxně autentičnost textu vytrácí.

 Na tomto místě nelze pominou Milana Kunderu, s nímž má de Botton podobné nejen téma, ale i touhu a schopnost vysvětlovat a analyzovat. Kundera se nebojí vstoupit do dění sám v roli vševědoucího autora a označit a pojmenovat to, co se na jevišti jeho příběhů děje. Odděluje tak své hrdiny od své osoby a tím jim dává možnost skutečně dýchat a jednat podle jejich uvážení.

 De Botton se naproti tomu schovává za postavu svého hrdiny a tím jej bohužel proměňuje v jakéhosi břichomluvce, který se musí zastavovat a svými ústy tlumočit nejen slova autora, ale celé plejády psychologů a filosofů (a to včetně dynamiku retardujících citací). Pomáhá si sice vertikálním dělením (každý odstavec je pro něj paragrafem další lekce o lásce), ale tím opět ubírá příběhu kontinuitu i opravdovost. Navzdory tomu opravdovost knize nechybí. Tak, jak ji lze přehlédnout při širším pohledu, nedá se de Bottonovi vhled upřít při četbě jednotlivých odstavců.

Každá část příběhu mileneckého příběhu dýchá skutečností, autor/hlavní hrdina jej však cynicky mění jen na další exemplární příklad doprovázený novými citacemi Nietzscheho, Hobbese, Orwella či Marxe. V další větě už však vypravěč (ať je jím, kdo chce) přechází do vypjatého emočního popisu, který s předchozími informacemi příliš nekoresponduje.

Jsou tedy dva plány, podle kterých lze Lekce z lásky číst. První znamená přistoupit na autorovu hru a věřit, že celou dobu mluví jen a pouze hlavní hrdina. V takovém případě jej čtenáři musí do deseti stránek začít nenávidět jako přemoudřelého floutka, který si myslí, že se o životě dozvěděl vše potřebné na vysokoškolských přednáškách z filosofie. V takovém náhledu je pak možné se zadostiučiněním pozorovat celý průběh vztahu, kdy se ukazuje, že ani všechno vzdělání světa nestačí na reálné prožitky (což vypravěč v závěru románu sám přiznává). I s takovým přístupem lze tedy dosíci čtenářského uspokojení.

Druhá možnost se nabízí čtenáři ve striktním oddělení milostného příběhu od mouder autora, jež se pak dají vnímat jako marginálie a poznámky pod čarou. Tedy odmítnout autorův záměr – i o svobodě odmítnutí se de Botton v závěru knihy prozřetelně zmiňuje – a nahradit jeho nahlížení na esejistický román náhledem knih Kunderových. V takovém případě je příběh lásky dvou mladých lidí, kteří mají dost svých problémů i bez vztahu s někým dalším, o mnoho viditelnější. Celý najednou působí subtilněji a přijmout oba hlavní protagonisty už nečiní takové obtíže.

De Botton neobjevuje nic nového, jen lépe než ostatní popisuje události, které zná s většími či menšími odlišnostmi každý člověk. Ve svých komentářích pak nabízí řešení, jež má jeho hrdinovi (i čtenáři) usnadnit pochopení toho, co se právě odehrálo. Využití veškeré lidské filosofie k osvětlení problematiky lásky je tedy zcela legitimní. Problematická je tedy forma, nikoli záměr.

Ještě jeden důležitý aspekt je v předchozím textu vynechán. De Botton knihu napsal ve svých třiadvaceti letech a je tedy jeho prvotinou. Vzhledem k jeho oxfordským studiím filosofie je pak kompilující forma ještě srozumitelnější.

Potěšující je ale v každém případě fakt, že Lekce z lásky nejsou knihou, která stojí za dočtení proto, že je napsal tak mladý autor. Lekce z lásky jsou potvrzení nás všech v našem konání. Nejsou alibistické, ale jsou – i přes veškeré filosofické odosobňování – velmi lidské.