Básník i sochař postupují jen velmi pomalu a v jejich práci se snoubí vytrvalost s pečlivostí. Text básně vyžaduje, podobně jako hmota sochy, opakované návraty, ustavičné opracovávání a čištění, přepisování a škrtání. Výsledný tvar směřuje k pracné, propracované střídmosti, k projasnění či prosvětlení temné hmoty vytažené na světlo dne z hlubin země či řeči a vystavené našemu pohledu. Právě takovým způsobem vznikají i básně a sbírky Petra Halmaye, který po Koncových světlech (2005) vydal v loňském roce svou pátou knihu Země nikoho. Básně v ní zařazené vybral ze svých prvních tří sbírek – Strašné záře (1991), Bytosti (1994) a Hluku (1997) – přičemž některé z nich ještě upravil pomocí škrtů. Ve snaze zachránit „něco z období dětství a dospívání“ se tak obrací zpět nejen svou myslí v krajině paměti, ale i čistě fyzicky v podobě návratu k jednotlivým básním a opětovné práci na jejich textech a tématech. Stopy této práce pak nacházíme v opakujících se názvech básní (Záře, Iluze, Bytost, Letovisko), jež vytvářejí spojitosti napříč sbírkami, či v rozrušené pravidelnosti veršů, která je přesto alespoň místy přítomná („Když jdeme spolu po pláži jak zmínka, / zapadlá v trávě, ve vzpomínkách / bůhvíčích životů. // Když jdeme, ztrácíme se v svitu, / jdem, dýcháme tu banalitu – / tu, právě tu.“). Z hlubin času se tak spolu se vzpomínkami vynořují rovněž fragmenty řeči, které nám umožňují, aby tyto záblesky paměti byly uchovány nejen pro samotného básníka, ale i „pro oko případného čtenáře“.

Zdá se však, jako by slova byla pouze druhotnou materií, která nám pomáhá zachytit cosi mnohem prchavějšího: světlo. Světlo omývá věci tohoto světa a poté dopadá na sítnici lidského oka, aby zanechalo jejich stopu v naší paměti. V Halmayových básních však nejsou přítomny pouze obrazy uplynulých okamžiků. Je v nich uchováno světlo samotné. Zaznamenávají tvářnost a proměny světla, světelnou atmosféru minulého. Znovu a znovu se setkáváme s jeho rozličnými podobami: září, sluncem, úsvitem, soumrakem, lampami, lucernami, žárovkami a hvězdami. „Průhledné vemeno noci, / rozřízlé nožem hvězdy, / krvácí čirým světlem.“ Noc se svou tmou nechává vyvstat paprskům světla a zároveň nás obrací k sobě. Tak v básni s příznačným názvem „Lišaj“ čteme: „Za tmy, když vyrážíme na svůj lov / (s cizími obličeji, / s očima, ústy velkých lišajů), / když rukama, které už nejsou naše, / se dotýkáme vlastních vzpomínek, / cítíme jasně svoji noční kořist.“ Náš pohled naráží na okolní temnotu, je váben lampou, kterou jsme rozsvítili, stáčí se, proniká naším tělem, jež samo nabývá na čirosti a stává se světlem. Zcela zřetelnou podobu pak má tento proces v krátké próze „Světlo“ z knihy Hluk, která je z přítomných textů nejvíce reflexivní. „Tak se mi jeví můj vlastní život v těch hodinách, kdy rozsvěcím lampu, abych si prohlédl své tělo. V nelidském tichu zdá se skoro čiré... (...) V těch skvělých okamžicích zazření sebe sama hluboce nenávidím svoje tělo, opovrhuji částí vlastní bytosti. A nebýt toho, že miluji tyto nástroje své existence, ztratil bych se v podobných pocitech zcela.“ (Podobně již v básni „Julie Kapuletová“ z úvodní Strašné záře Halmay hovoří o útlých rukou „z těla světla“.) Zrak tedy v noci hraje roli především jako zrak vnitřní a čtenář, jenž ve světle lampy čte ještě dlouho po půlnoci, je věrným následovníkem básníka.