Do cesty se mu však postaví postupně tři šelmy. Jsou to pardál, lev a vlčice, alegorie hříchů, které svádějí člověka z cesty ke spáse. Pardál představuje smyslnost, lev pýchu a vlčice, která je ze všech nejnebezpečnější, chamtivost. Dante před ní musí ustoupit zpátky do tmavého lesa, v tu chvíli se mu však zjeví Vergilius, kterého prosí o pomoc. Vergilius se nabídne, že ho vyvede z lesa až k osvětlenému pahorku, tj. chce vyvést Danta z temnoty hříchu zpět ke světlu spásy. Aby se vyhnuli vlčici, která jim brání v nejkratší cestě, musí sestoupit do pekla a projít očistcem. Rájem prý bude Danta provázet někdo, kdo je toho více hoden (jméno však Vergilius neprozradí).

Aby zahnal Dantův strach z podsvětí, vypráví mu Vergilius o třech ženách z nebe, které si všimly jeho bloudění. Panna Maria upozornila svatou Lucii, která se obrátila na Beatrici. Ta poté požádala Vergilia o pomoc. Ženy představují tři milosti z nebe, a to milost varující (Panna Maria), milost osvětlující (sv. Lucie) a milost působící (Beatrice).

Dante popisuje peklo jako hlubokou kuželovitou propast, kterou při pádu vytvořil anděl Lucifer, za vzpouru proti Bohu vyvržený z ráje. Zemská půda se ze strachu před ním rozestoupila a vytvořila prohlubeň, která sahá až do středu Země, tedy nejvzdálenějšího místa od Boha. Následkem toho, vytlačením hmoty, vyvstala na opačné polokouli uprostřed oceánu osamělá vysoká hora, která se stala sídlem očistce. Bůh tak jediným gestem vytvořil místo, kde se shromažďuje zlo světa, peklo, a místo, kde má člověk možnost očistit se od hříchu, očistec.

Dante nebyl prvním středověkým autorem, který o pekle pojednal. Inspiraci mu mohla poskytnout nejen naučná díla, ale i kázání v kostele, neboť církev přesvědčovala spíše zápachem síry než vůní kadidla. Samotný papež Řehoř Veliký hlásal, že se do pekla vstupuje sopečnými krátery a ty že chrlí lávu, aby udělaly v pekle místo pro přibývající počet hříšníků.

Dantovi se však podařilo vykreslit peklo mnohem přesvědčivěji a systematičtěji. Nápis na pekelné bráně: „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí!“ (III, 9) předznamenává onu nekonečnou statickou přítomnost, čekající na hříšníky, kterým je odepřena časová trojrozměrnost. Odsouzením do jediného rozměru jsou neustále stravováni svým hříchem a z tohoto stavu není úniku. Hříšníci dlí v nekonečné temnotě, ze které je nevysvobodí svítání. V pekle se totiž nestřídají dny a noci jako v očistci, ale vládne zde věčná tma. Peklo zcela vylučuje lásku. Nikdo v něm nemůže milovat. A čím více Dante sestupuje dolů, tím více se nemůže mění v nechce. Předpokládá se zde vědomí viny a pozemská kauzalita, např. „ukradl, je tedy zloděj“, zde ustupuje, aby ukázala pravou podstatu individua: „je zloděj, a tedy krade“.

Pekelný svět má precizní architektonickou strukturu, plod Dantovy nekonečné fantazie a vynalézavosti, nad kterou se čtenář může nezřídka usmát. Bůh je zde nepřítomný, jeho moc se však projevuje v řádu a ve spravedlnosti, které celé peklo ovládají. Je rozděleno do devíti kruhů, které se směrem dolů zmenšují. Na samotném kraji přebývají zbabělci, kteří se ze strachu sice nedopustili ničeho zlého, ale ani se nezasloužili o nic dobrého. Jsou zproštěni trestu, ale i jakékoli blaženosti. Zasluhují jen pohrdání. V prvním kruhu se nachází limbus, někdy označován též jako předpeklí, rovněž místo bez trestu. Shromažďují se tam nepokřtěné děti a lidé dobří, kteří neměli možnost poznat Boha. Proto zde přebývají i takové osobnosti jako Homér, Ovidius, Caesar, Platón či Aristotelés. Čtenáře však pravděpodobně ještě více překvapí přítomnost velkých postav ze Starého Zákona, například Mojžíše a Abraháma. Ani ti nemohli být spaseni, protože zemřeli před vzkříšením Ježíše Krista. Je však nutné podotknout, že podle křesťanského učení je možné z limbu vyjít a vstoupit do nebe. Do dalších osmi kruhů zasadil Dante hříšníky podle závažnosti jejich provinění. Vycházel přitom z klasifikace hříchů podle Aristotelovy Etiky a z učení největšího představitele scholastické filozofie, Tomáše Akvinského.

Člověk byl stvořen Bohem, který celou svou bytostí zosobňuje lásku. A proti lásce je možné hřešit dvěma způsoby, a to přemírou nebo falešností. V prvním případě se jedná například o obžerství (přehnaná láska k jídlu), v druhém případě o hněv, kdy člověk překrucuje dobro, kterým byl obdařen při stvoření. Rozhodující vliv má nakonec lidská vůle, protože jen pokud se člověk dopustí hříchu dobrovolně a vědomě, dochází k jeho skutečnému dokonání. A Dante v tomto spatřuje hlavní rozdíl mezi peklem a očistcem. V očistci dochází k očištění hříšných sklonů, myšlenek a hříchů, kterých jedinec litoval a ze kterých se vyznal. V pekle si odpykávají trest ti, kteří vědomě zhřešili, ale ničeho nelitovali.

S ohledem na dva základní typy provinění a postoj lidské vůle, dělí Dante hříchy do dvou velkých skupin: na hříchy z nestřídmosti nebo také nemírnosti a hříchy ze zlomyslnosti, které ještě rozlišuje na násilí, kdy člověk vědomě popírá dobro, a podvod, kdy naopak využívá svého intelektu ke lsti a klamu. Takové jednání je podle Danta obzvláště trestuhodné.

Umístění hříšníků do jednotlivých kruhů odpovídá jasné hierarchii, kdy méně závažné hříchy jsou trestány ve vrchních kruzích, a naopak těžší hříchy v kruzích dolních. Se závažností hříchů se stupňují také tresty. Mezi hříchy a tresty existuje buď vztah analogický, kdy se trest podobá spáchanému hříchu (například smilníci jsou smýkáni silným vichrem v neustálém víru, stejně jako byli dříve smýkáni tělesnou touhou a vášní), anebo vztah protikladný, kdy je trest v protikladu k hříchu (věštci mají v pekle hlavu obrácenou dozadu: za života chtěli vidět až příliš do budoucnosti, teď však vidí pouze za sebe).

Skutečné peklo začíná druhým kruhem. U jeho vchodu stojí Mínós (v řecké mytologii syn Dia a jeho milenky Európy), který soudí duše a stanovuje tresty. Zde jsou umístěni smilníci. Ve třetím kruhu přebývají v blátě a pod neustávajícím špinavým deštěm ti, kteří zhřešili obžerstvím. Hlídá je trojhlavý pes Kerberos. Ve čtvrtém kruhu nalezneme lakomce a marnotratníky, kteří proti sobě neustále valí těžké balvany. Když se potkají, začnou se vzájemně urážet a vyčítají si smrtelný hřích toho druhého. Velikost kamenů symbolizuje množství majetku, který za života nashromáždili nebo promrhali. V pátém kruhu se topí v močálu zvaném Styx duše ovládané hněvem a zlostí. Dohlíží na ně Flegias, který Danta a Vergilia převeze přes močál na druhý břeh.

V šestém kruhu za vysokými hradbami města Dis trpí v plamenech kacíři společně s těmi, kteří nevěřili na nesmrtelnost lidské duše (epikurejci).

V sedmém kruhu, kde si odpykávají trest násilníci, je cítit ohavný puch stoupající z nejhlubšího pekla. Přebývají ve třech okružích, podle toho, proti komu a čemu se prohřešili násilím. V prvním okruží jsou v řece vroucí krve umístěni násilníci, kteří se prohřešili na životě a statcích bližního. Krvavá řeka jim připomíná krev, kterou sami prolili. Jsou střeženi kentaury, kterým velí Chirón. Pokud se někdo snaží vylézt z vařící řeky, kentaurův šíp ho srazí zpět. Danta s Vergiliem však na zádech přenesou přes řeku. Druhé okruží se nachází v tmavém lese, kde jsou ve stromech a keřích uvězněni sebevrazi, tedy ti, kdo se prohřešili proti sobě samým. Keře ožírají Harpyje (mytické bytosti s tělem dravého ptáka a ženskou hlavou). V posledním okruží pykají duše těch, jež se provinili proti Bohu, přírodě a práci (rouhači, sodomité a lichváři). Všichni jsou smáčeni neustávajícím ohnivým deštěm.

Osmý kruh Dante popisuje jako pláň sklánějící se ke středu. Je rozdělená na deset žlabů, které překlenují skály jako mosty. Uprostřed stojí obrovská studna, která tvoří poslední kruh pekla. Za svůj hřích v jednotlivých žlabech trpí podvodníci, svůdci žen, pochlebovači, kuplíři, svatokupci (Dante sem umístil například i papeže Mikuláše III.), ale také astrologové, pokrytci a zloději. Střeží je ďáblové a hadi. Když had někoho uštkne, shoří na popel, ale vzápětí opět vstane v dřívější podobě. Dante sem umístil mnoho ze svých florentských protivníků a na své pouti s nimi promlouvá.

V posledním kruhu, který je rozdělen do čtyř okruží, se na dně studny rozkládá zamrzlé jezero. Za své hříchy zde trpí duše těch, kteří zradili (např. Kain) a političtí zrádcové. Poslední okruží na samém pekelném dně se jmenuje Jidaška (Giudecca). Zde jsou celí zamrzlí ti, kteří se prohřešili proti dobrodincům. Uprostřed stojí po pás zamrzlý Lucifer, kteří ve svých tří tlamách drtí Jidáše, který zradil Krista, a Bruta s Cassiem, kteří zradili Caesara (předchůdce středověkých císařů, nejvyšších pozemských vládců).

V Pekle mají velmi důležitou roli i jazykové prostředky, které Dante při psaní zvolil, aby i do jazyka vtáhnul atmosféru pekla. Díky nim se zařadil mezi nejexperimentálnější básníky všech dob. Jeho jazyk postrádá téměř jakýkoli vztah k předešlé literární tradici. Dante v této kantice (více než v těch následujících dvou) míchá mnoho stylistických rovin od těch nejnižších (expresivních, někdy i vulgárních) až k tragicky vznešeným a vytříbeným. Jazykový rejstřík není nijak omezen, básníkovy obraty jsou velmi konkrétní a realistické. Pokud Dante potřeboval, nebál se vypůjčit určitý výraz z jakéhokoli jazykového prostředí. Mnohokrát se uchýlil i k vytvoření neologismů.

Dante v Komedii nefiguruje pouze jako její stvořitel, tedy autor, ale i jako protagonista. Tato funkce je navýsost důležitá, přestože se primárně nejedná o dílo autobiografické. Zatímco v očistci a ráji básník sdílí osud s jednotlivými dušemi, v pekle působí spíše jako pozorovatel. Jen málokdy projevuje soucit s odsouzenými. Všechny strašlivé věci a utrpení zatracených duší pečlivě zaznamenává, aby svým vyprávěním zprostředkoval čtenářům důsledky hříchu a přivedl je tím na pravou cestu.

Ukázky pocházejí z překladu: Božská komedie, přel. O. F. Babler, Odeon, Praha 1988.