Autorka je to debutující, nikoli ovšem zcela neznámá – její stejnojmenný scénář získal krátce předtím nejvyšší ocenění v druhém ročníku soutěže Nadace Barrandov & RWE. Text rozkrývá vztahy členů dvou rodin propojených osobou otce Petra. Děj se odvíjí během improvizované letní dovolené na chorvatském pobřeží, kterou je Petr nucen absolvovat ve společnosti všech svých potomků. Pouze v tomto zdánlivě krátkém a na události chudém časovém úseku se intenzivně protnou osudy všech – muže, jeho čtyř dcer, současné i bývalé manželky. Textu, zachycujícímu vlastní pobyt, předchází stručné uvedení do osudů všech postav, v závěrečném, třetím oddílu jsou jejich příběhy dopovězeny.

Autorka věnovala největší pozornost prostřední části, z hlediska reálného času nejkratší, vyplněné banálními zážitky a standardními situacemi: cesty autem, stravování, ubytování, koupání v moři a polehávání na pláži, večerní zábava, rozmíšky sester, které na sebe nejsou zvyklé, vzájemné tiché porovnávání, Petrem „roboticky“ vykonávaná role otce. Za vším vysvítá nemožnost všech přiblížit se k sobě, ať už z neschopnosti, která u dětí časem přeroste v lenost, anebo naopak z lenosti přebujelé v neschopnost, kterou se Petrovi už nikdy nepodaří překonat. Tady se totiž zakládají ložiska řady budoucích životních proher a malých osobních tragédií. Čtenáře možná více zasáhnou oba krajní oddíly textu. Působí už z principu dynamičtěji – na menším prostoru jsou tu zhuštěny daleko zásadnější životní zvraty (narození, seznámení, svatby, úmrtí, velké křivdy a důležitá rozhodnutí, stěhování...) vyplňující delší dobu.

Tři hlavní kapitoly se lámou do řady menších podkapitol, nesoucích v záhlaví jméno postavy, z jejíhož pohledu bude pro tuto chvíli příběh nahlížen či někoho, o kom je třeba cosi důležitého poznamenat, název místa či události, které podstatně ovlivní následující děj. Osudy žádné z postav nezůstanou dopovězeny. Vyprávění vyrůstající téměř kompletně ze sledu banalit a postřehů z všedního života drží pohromadě dvě věci – preciznost odvedené práce a autorčin talent. Text disponuje myšlenkovou i formální dotažeností pozoruhodnou nejen v případě debutu. Petra Soukupová se témuž nenápadnému příběhu soustavně věnuje už několik let, jeho fragmenty zpracovala už několikrát nejen ve svých školních pracích a samozřejmě se mu věnuje i ve svém oceňovaném scénáři.

Její text je zbaven všech nadbytečných součástí. Soustředí se pouze na postihnutí intimních vztahů a stavů svých hrdinů. Zcela ignoruje i dobový kontext; přiznejme si, že přečíst si dnes současnou českou prózu, jejímž dějem nehýbají nejlépe všechny historické události od druhé světové války po ose holocaust – normalizace – privatizace –, je samo o sobě osvěžujícím zážitkem.

Při nastínění vyprázdněnosti obklopující postavy příběhu si autorka vystačí s řadou přesných postřehů ze všedního života, které načrtává v ostrých, přesných tazích. Nezaujme totiž ani tak téma vyprávění, jako způsob, jímž ho autorka podává – a ten je bez diskuse strhující. Petra Soukupová je bystrá pozorovatelka s citem pro detail. Jazyk jejího vypravěče se nejvíc blíží přímé řeči – kultivovaný spisovný tok narušují hovorové i nespisovné výrazy. Je strohá, stručná a – opět nezvykle – ke všem spravedlivě krutá.

Její postavy poznáváme jako nesympatické jedince, o nichž se dozvídáme především nehezké věci – o jejich poklescích, slabostech, selháních, pádech, prohrách. Jak nízce uvažují, jak male jednají, snaží se vztahem dospět k pohodlnějšímu životu, radují se z něčí smrti, podvádějí se a nevěří si, litují se a ponižují, nejsou schopni si projevit city ani si pomoci, vlastní pohodlností a zbabělostí si ničí život, jsou neteční, malicherní, sebestřední, povrchní. To málo hezkého, co je o nich vyřčeno, zůstává utopeno v moři zásadnějších negativních postřehů a charakteristik. Svoje zpackané životy prožívají poblíž sebe, ovšem v jakémsi znepokojivém vzájemném odstupu, což opět nabourává nápor banalit a jednotlivostí, které se vrší až k absurdnosti – dopovězen je i případný osud potraceného plodu, který získává jméno, životní poslání, charakter i koníčky. Autorka se vyřčené nepokouší rozmělnit oblíbeným „laskavým humorem“ ani prostou laskavostí, humor je přítomen v podobě častých výstižných sarkastických glos.

A tak zůstává jen pocit nikam nepostupující, přetrvávající beznaděje a ošklivosti. Prvotina Petry Soukupové přinese čtenáři – při samotné aktu čtení – dotek něčeho v současné literatuře nebývalého. Musím však nakonec doznat (k vyznění mé recenze poněkud kontroverzně), že přes dojem mimořádnosti ze mě tento zážitek překvapivě rychle vyprchal.