V množství titulů, které u nás poslední dobou vyšly o islámu, jsou naštěstí i některé vysloveně politicky nekorektní. Kromě publikace Islám bez závoje je většina z nich psána odpadlíky od islámu. Po knize Skutečný nepřítel : proč jsem se nestal teroristou, jejíž autor od islámu konvertoval k poměrně fundamentalistické formě křesťanství, a knize Proč nejsem muslim od Ibn Warraqa tak nyní vyšel vlastní životopis Ayaan Hirsí Alí, dnes nizozemské občanky somálského původu, která se v roce 2005 ocitla na seznamu sta nejvlivnějších osobností světa.

Warraq a Hirsí Alí se své muslimské víry zřekli, protože ji považují za zpátečnickou a neslučitelnou s demokracií, úspěchů islámské civilizace bylo podle nich dosaženo díky dědictví starších předislámských civilizací navzdory učení Koránu. Zatímco Warraqova kniha je poutavým teoretickým pojednáním, Rebelka je strhujícím svědectvím o vnitřní síle, se kterou se její autorka dokázala vzepřít nejen předem dohodnutému sňatku, ale celému hodnotovému systému, ve kterém vyrostla (jak sama píše, „trvá přitom hodně dlouho, než ty mříže ve smyšlené kleci kolem sebe rozlámeme“). Nic na tom nemění to, že její postoje jsou velmi zaujaté a zcela jistě „neobjektivní“ (realitu evropského rodinného života si příliš idealizuje, a naopak své bolestivé zkušenosti s islámem příliš generalizuje).

Její odsudky somálské komunity v Nizozemí jsou velmi příkré: Somálci prý nadále žijí se svým pocitem nadřazenosti nad všemi nemuslimy, většinou odmítají vyvinout jakoukoli snahu o integraci a svoji neschopnost osvojit si základní civilizační návyky spojené s životem v evropském státě svádějí na holandský rasismus; učit se používat holandský teploměr pokládají za zbytečné, protože „somálské teploměry jsou mnohem lepší“. Důkazem holandského rasismu jsou pro autorčinu somálskou kamarádku v Nizozemí i zvědavé či soucitné pohledy kolemjdoucích, jejichž příčinou ale podle Hirsí Alí ve skutečnosti byly modřiny způsobené jejím manželem. V rámci obranného mechanismu si to však ona žena nikdy nepřizná, vinu podle Hirsí Alí somálská komunita hledá vždy jen ve většinové společnosti.

Autorka sama se integrovat dokázala, vystudovala vysokou školu a stala se poslankyní.

Díky způsobu, jakým líčí kulturní šok prožitý v Evropě, kniha působí místy až humoristicky, třeba když nemůže pochopit, jak mohou v Nizozemí odhadnout, že autobus přijede přesně v 14:37, nebo když se rozhodne poprvé vyjít na veřejnost bez šátku a očekává, že to vyvolá všeobecný chaos. Místo toho se ale nestalo vůbec nic: „zahradníci dál zastřihávali živé ploty, nikdo nedostal mrtvici“. Tragický podtón ale v knize převládá, vždyť kvůli svým postojům musí Hirsí Alí žít pod stálou policejní ochranou (kterou jí ale Nizozemí odmítá dál poskytovat) a její přítel a spolupracovník, režisér Theo van Gogh, byl muslimským radikálem zavražděn.

Pokud vím, Hirsí Alí sice nepřirovnává Korán k Mein Kampfu jako nizozemský politik Wilders, ale některé její výroky nezůstávají za vyjádřením tohoto nyní i u nás známého kritika islámu v ničem pozadu: Mohameda označila za pedofila a tyrana a po atentátech 11. září se příkře stavěla proti většině západních arabistů, kteří podle ní stále jen opakovali, jak islám zachránil Aristotela a nulu, podle Hirsí Alí to ale byly pohádky, které se soudobým islámem, jak ho poznala, neměly nic společného. Stejně jako třeba S. Rushdie po atentátech prohlašovala, že šlo o čistou víru, ne o frustraci, chudobu nebo Izrael.

S životním osudem Hirsí Alí se pojí několik paradoxů. Paradox první: utíkala do země, kde chtěla být v bezpečí před hrozbou militantních vyznavačů islámu, ale kvůli svému veřejnému působení nikdy v životě nebyla v takovém stálém ohrožení jako dnes. Paradox druhý: jako známá nizozemská osobnost a později poslankyně se zasazovala za zpřísnění imigračních zákonů, ale sama pak byla málem ze země vyhoštěna, protože kvůli uvedení chybných údajů po jejím vstupu do Nizozemí jí hrozilo odebrání nizozemského občanství (za těmito snahami stála ministryně Rita Verdonková, o které přitom autorka píše, že byla její přítelkyní). Paradox třetí: ač se odcizila nejen islámu, ale zřejmě všem náboženstvím a prohlašuje se za ateistku, jak říká ostatně i název anglického originálu recenzované knihy (Infidel - „nevěřící“), tuto autobiografii vydal American Enterprise Institute, pro který nyní pracuje. Tato neokonzervativně zaměřená organizace ale celkově zdůrazňuje naopak přínos náboženství, zvláště křesťanství, pro vznik a fungování demokratické společnosti.

Jestliže podle Warraqa v 18. a 19. století mnozí západní autoři vyzdvihovali islám a jeho tolerantnost dávali do kontrastu s křesťanstvím, zdá se, že dnes jsme svědky opačného jevu. Asi není náhodou, že podnět k přeložení knihy Proč nejsem muslim u nás vyšel také z konzervativních kruhů (které původně Warraqa mylně považovaly za křesťanského konvertitu, i když on kritizuje i křesťanství). Kritika islámu tak má v tomto kontextu sloužit pro podporu křesťanství.

Ovšem Spojené státy autorka podle mne právem označuje za vůdce svobodného světa a významnou (ne nutně negativní) roli, kterou tam náboženství hraje, jistě nemůže nevidět. A navzdory všem odsudkům ani autorčin verdikt nad islámem není definitivní, vyzývá ale k tomu, aby muslimové svoji víru adaptovali vzhledem k modernímu světu, aby ji kriticky zkoumali a aby přemýšleli o tom, nakolik jsou útlak a víra vzájemně propojené. A k úvahám na toto téma, které se ovšem netýká jen muslimů, její kniha nabízí hodně podnětů.