Již v prvotině Nebem pod Berlínem (Cena Jiřího Ortena v roce 2002) Rudiš našel pro publikum atraktivní a snadno rozpoznatelný rukopis, a protože se „vítězné dresy nemění“, slaví s ním i nadále čtenářský úspěch. I v Potichu najdeme autorovy oblíbené dopravní prostředky, které jezdí po kolejích, odkazy na punkrockovou hudbu, maličko bizarní a groteskní postavičky a velkou porci snadno zapamatovatelných hlášek. To je jistota. Nově se objevuje potřeba románových hrdinů říct o fikčním světě, v němž žijí, i něco obecně platného (což naznačilo už téma Sudet v Grandhotelu). Tak trochu ho reflektovat a na chvilku se zamyslet nad svou rolí v něm… Bohužel.

Kompozičně je Potichu stejně dobře zvládnuté jako předchozí dva tituly. Sevřená forma s minimem digresí soustředí čtenářovu pozornost na jeden den odcházejícího léta, v němž paralelně prožívá svůj příběh pět zdánlivě odlišných postav, aby se na jeho konci osudy všech fatálně prolnuly. Tento narativní princip lze brzy prohlédnout a jeho konec vytušit, přesto autor poctivě do příběhů jednotlivých hrdinů vkládá drobné momenty, které ukotvují děj v přesně daném časoprostoru. A proto se všechny postavy mihnou na stejných místech, v televizi vidí stejnou reportáž z Iráku a některé se i nevědomky potkají.

Klipovitý charakter krátkých kapitol je už téměř poznávacím znamením autora stejně jako snaha všechny tyto mikropříběhy pointovat. To Rudiš umí a daří se mu to, o tom není pochyb, stejně jako využít náznak a zkratku. Obdobně čitelný je i v práci s jazykem a sledy krátkých strohých vět, leckdy s repetiční tendencí, konstruují Rudišovu poetiku od prvopočátku („Možná začne zase něco pořádného dělat. Možná se přihlásí zpátky do školy. Možná se zamiluje. Možná to všechno dohromady.“ str. 154). Přesto je jich užito v hojnější míře než dřív a díky této dynamizaci románem prolétneme rychlostí blesku. V aktualizování přítomnosti tato výrazová úspornost jistě slaví úspěch, leckdy dobře navozuje atmosféru, naneštěstí však redukuje látku, již zpracovává.

Vyjma Vladimíra, bývalého filharmonika, kterému ubývají duševní i fyzické síly a který se s velkou porcí patosu jednou provždy chystá osvobodit svět od hluku, se Wayne, Hana, Vanda a Petr nenalézají v žádných dramatických mezních situacích, jejich příběhy jsou vlastně banální. Všichni dospěli do stádia, kdy mají pocit, že by se v jejich životě mělo něco změnit, tak trochu tuší, že jim někde ujel vlak, a tak trochu v tomto pocitu nejistoty mají prsty různé citové pohnutky, v románu žel bohu leckdy ztotožňované s explicitně vyjádřenými milostnými úkony. Tato nejistota je nejistotou všednodennosti, aniž by však byla v románu nějakým způsobem zvýznamněna – tedy aby se na papíře stala něčím jiným než sledem neosobních schémat, aby onen pocit důležitosti a osudovosti zobrazovaného krom postav vypozoroval i čtenář.

A do toho se vkrádají mnohdy nesnesitelné reflexe fikčního světa, které jsou stejně jako charakteristiky postav prezentovány nezbytným významovým minimem. Obraz Prahy dnešních dnů se tak smrskne do několika nelichotivých adjektiv, přičemž to nejfrekventovanější je „upocená“ (slyšíme ho především z úst Hany), aniž by však měl čtenář možnost vytušit, proč tomu tak je. Proklamované světoběžnictví představuje obdobné sklouznutí po povrchu – i v tomto případě jsou města redukována víceméně jen na svoje jména a jejich jinakost je manifestována jen skrze ně.

Tím spíš může Rudiš říkat cosi víc o postavách samotných než o reáliích a zákonitostech fikčního prostoru, do nějž je děj zasazen. Autor však svým hrdinům „neměří stejným metrem“. Zřetelný ironický odstup, který si vypravěč zachovává v případě -náctileté Vandy, jež na svět nahlíží optikou generačních ikon typu myspace a ipod, už nenalezneme u Hany ve chvíli, kdy glosuje evropské metropole podle toho, kde se zrovna nosí jaká značka bot.

Ostatně užívání dobových atributů je asi nejmarkantnějším příkladem nedostatečné distance autora od vlastního textu – téměř každý spotřební předmět je tu zastoupen skrze reprezentativní značku, skrze logo, jako kdyby na světě existoval pouze a jen jeden typ daného výrobku (vyjma právě bot, tam je na výběr mezi converskami, adidskami, pumami a někde v Evropě se snad ještě nosí umbra).

Tenhle obraz světa nepřekvapí ani v pohledu Vandy, ani u Hany, ale když i Vladimír, člověk tak trochu z jiné doby, přestřihává svým „obětem“ pouze a jen bílé kabely od sluchátek (přičemž barva je zde jasným poznávacím znamením konkrétního výrobku konkrétní firmy), a to ne kvůli tomu, že by na bílá sluchátka měl spadeno, ale protože nikdo žádná jiná nenosí, má člověk chuť z vlaku projíždějícím tímto zploštělým světem vyskočit a přenechat ho jiným pasažérům. Nejlépe těm, kteří patří do cílové skupiny, jež nabývá každým dalším románem Jaroslava Rudiše čím dál tím zřetelnější podobu.