Román novozélandského prozaika Lloyda Jonese Pan Pip byl pravděpodobně asi největším překvapením letošního ročníku Bookerovy ceny. Z největšího outsidera se kniha vyšvihla mezi šest finalistů a v zákulisních kuloárech a především mezi bookmakery se dlouho šeptalo, že to bude právě Pan Pip, který porazí zdánlivě favorizovaného Iana McEwana.

Jednou z nevýhod, se kterou musel román bojovat, byla osoba autora, v českém prostředí absolutně neznámého spisovatele Lloyda Jonese. V žádném případě se však nejedná o autora začínajícího (jak to prezentují některá zahraniční média); Jones má na svém kontě do dnešního dne bezmála deset knih, románů, povídkových souborů a novel, z nichž Pan Pip doznal rozhodně největšího úspěchu (vyhrál Commonwealth Prize pro oblast Jihovýchodní Asie a Jižní Pacifik, dále Novozélandskou Montana Literární cenu). Z celého světa přicházejí nadšené ohlasy na tuto „výjimečnou“ a „úchvatnou“ knihu, která se prostým jazykem a nevšední imaginací liší od mnoha jiných „přezdobených“ románů.

Román Pan Pip v sobě skrývá dvě roviny, které je v každém případě nutné chápat jako celek, protože samy o sobě by asi příliš výjimečné nebyly. První z nich je jednoduché vyprávění v ich-formě, kdy malá holčička, Matilda, popisuje své dětství. Vidí svět kolem sebe dětskýma očima, z tohoto důvodu Jones užívá i jednoduchý jazyk prostý složitých příměrů a obratů. Spolu s Matildou se ocitáme na jednom ze Šalamounových ostrovů v době, kdy je země zmítána nepokoji a válečným konfliktem. Pro čtenáře to je poněkud šokující cesta do oblasti, která pár let před začátkem třetího tisíciletí žije jako ve středověku. Kromě líčení každodenního života chudého obyvatelstva, jejich strachu z povstalců a partyzánů skrývajících se v džungli (jak se ukáže oprávněného, neboť nakonec ve vesnici dochází k masakru, během něhož zemře velmi brutálním způsobem několik lidí včetně Matildiny matky), je příběh obohacen o rovinu druhou, v mnohém velmi literární.

Při jedné z válečných potyček děti přijdou o učitele a na jeho místo nastoupí jediný běloch žijící široko daleko, podivný člověk jménem Watts, kterému děti neřeknou jinak než „Pop Eye“. Watts jako nepříliš vzdělaný člověk moc dobře ví, že toho není moc, co by mohl dětem předat. Namísto výuky jim tedy každý den přečte jednu kapitolu svého oblíbeného románu Nadějné vyhlídky Charlese Dickense. Pro děti to znamená nejen vítaný únik od každodenní reality, ale především seznámení s kulturou, kterou do té doby neznaly. Střetávají se tu dva světy, svět orální tradice, která si po dlouhá staletí vystačila sama a všechna moudra předávala z pokolení na pokolení, a kultury psané, která je v mnohém dogmatická a staví své čtenáře / posluchače před hotovou věc.

Pro některé dospělé není tato forma výuky zrovna žádoucí: odvádí děti od jejich vlastní kultury a učí je věci, které pro jejich život, alespoň dle mínění dospělých, nebudou v ničem prospěšné. Děti to však chápou jinak, vykládají si osudy hrdinů po svém, přizpůsobují si je a aplikují je na svět, který znají. Hlavně jim však každodenní čtení dává pocit bezpečí. Svět fikce pomalu přechází do reality.

Čtenář má velmi dlouho pocit, že musí stranit Wattsovi a jeho pedagogickým metodám, že orální kultura ostrovanů je „primitivní“, a že tedy není na škodu, když se děti seznámí s něčím jiným, něčím na „výši“. Tato typicky koloniální bělošská vševědomost dostává trhliny v okamžiku, kdy se Watts pokouší nad hrobem manželky přednést řeč, jíž by ji uctil. Zjišťuje, že to neumí, nemá na ni žádné písemné památky, jen to, co si sám pamatuje, stejně tak neví nic o jejím bývalém životě. Je to, jako by člověk, který nemá žádné doklady, najednou neexistoval. Tehdy přicházejí na řadu ostrované, kteří bez jediného hmatatelného dokladu dokáží tak, jak to uměli po staletí, dát dohromady obrázek toho, kým bývala Grace Wattsová. Každý z nich vysloví nějakou vzpomínku na ni, co říkala, jaká byla jako dítě, jak se smála, jaký měla hlas. Teprve tehdy začne samotnému Wattsovi docházet, že i zdánlivě primitivní kultura může být v mnohém dokonalejší než ta, v jejíž neomylnost tolik věřil.

Stejnou metodu oživení historie použije Watts v okamžiku, kdy se mu kniha ztratí. Spolu s dětmi dá znovu celý příběh dohromady, každé dítě řekne a následně zapíše část, jež mu nejvíce utkvěla v hlavě, a pak předá slovo spolužákovi. Příběh sirotka Pipa najednou dostává nový rozměr, děti do něj projektují své tužby a vkládají hrdinům do úst i věci, které nikdy neřekli. Potřetí příběh Pipa ožije v okamžiku, kdy do vesnice vtrhnou partyzáni. Watts se snaží zabránit nejhoršímu a alespoň po několik nocí je zdrží tím, že jim osudy Pipa vypráví on sám. Ale ani jeho verze není pravdivá, mísí slavný viktoriánský příběh se svými vlastními osudy, přizpůsobuje si ho podle svého.

To, jaký dopad měly Nadějné vyhlídky na Matildu, se dozvídáme až retrospektivně, když se již jako dospělá dívka vydává pátrat, kým ve skutečnosti tajemný Watts byl. Nejenže s překvapením zjišťuje, že to byl zcela obyčejný a nikterak ctnostný člověk, který opustil manželku a utekl s milenkou právě na jejich ostrov, ale že to byl především snílek a dobrodruh, který si rád vymýšlel. Matilda si uvědomuje, že i v jeho případě platí pravda o tom, že dějiny jsou vždy verzí toho, kdo je vypráví. Podobně jako Nadějné vyhlídky, které byly pro děti na ostrově přesně tím, co v nich chtěly vidět, a tím pádem se velmi lišily od příběhu, který stvořil Charles Dickens.

Jonesovo zdánlivě jednoduché vyprávění v sobě skrývá složité „poselství“. Není to jen příběh jedné kruté války, ale hlavě chytré zamyšlení nad silou psaného slova, nad nestálostí dějin a vzpomínek a nad neslučitelností západní a domorodé kultury, které se mohou v mnohém vzájemně obohatit, ale nikdy se nesmí snažit druhou násilně ovlivnit a pozměnit. Je to tedy svým způsobem i obžaloba západní civilizace, která přehlížela bohatství původních kultur a snažila se jim vnutit své staré, dávno ozkoušené metody. To, že by mohla domorodá kultura tu jejich „vyspělou“ v něčem předčit, nikoho ani nenapadlo.

Otázkou zůstává, pro koho konkrétně je román určen. Pohybuje se na rozhraní několika žánrů: od dětské knihy přes realistický román z prostředí válečného konfliktu, tradiční bildungsromán až po složitý text o imaginaci a nevěrohodnosti historie. Důležité je, že si každý čtenář může v díle najít to, co mu bude vyhovovat. Znalost Nadějných vyhlídek není potřeba, méně vzdělaný čtenář si vystačí se silným příběhem jako takovým, ten vzdělanější si pak užije chytré a důmyslně ukryté literární a kulturní aluze. Ani jeden z nich se nebude nudit (pokud se tedy prokouše přes poněkud rozvleklejší začátek).

© Markéta Musilová