Někdy má spisovatel s některou svou knihou takové štěstí, že se zalíbí čtenářům i kritice, a nadto za ni získá prestižní domácí i mezinárodní cenu. Pokud to není tak zvaný autor jedné knihy, položí si nutně otázku, co dál. Použijeme-li sportovní příměr, je totiž daleko těžší vítězství obhájit než získat poprvé.

Před tímto nesnadným úkolem stál také letos padesátiletý finský spisovatel Kari Hotakainen, když jeho v pořadí šestý román Na domácí frontě (2002), kterého se ve Finsku prodalo přes 110 tisíc výtisků, získal nejvýznamnější domácí literární cenu Finlandia i cenu Rady severských zemí za literaturu a byl poté také přeložen do mnoha nejen evropských jazyků (česky vyšel vloni na jaře). Po dvouleté přestávce pak tedy Hotakainen napsal román Chrám svatého Izáka. Také zde, podobně jako ve většině jeho děl, se řeší rodinná krize – ne ovšem manželská, ale zásadní ideový spor mezi otcem a synem. Ve srovnání s předchozím hitem je to však román vážnější a intimnější. Přesto v něm najdeme i hotakainenovskou ironii či tragikomické historky, tedy vše, na co jsme u tohoto autora zvyklí. Ale také mnoho nečekaného.

Bůh není
Podle anotace se Chrám svatého Izáka točí kolem svaté trojice témat, která ve Finsku patří mezi jistá společenská tabu. Jsou jimi stáří, víra a Rusko. Dvaasedmdesátiletý muž se po mozkové příhodě, což je mimochodem ve Finsku třetí nejčastější příčina smrti, ocitá v nemocnici. Ošetřující neurolog stav jeho hlavy přirovnává k „počítači s vyčištěnou pamětí“. Minulost a útržky vzpomínek se do ní vracejí jen pomalu a přerývaně, rekonvalescence je zkouškou trpělivosti. Nemocniční anabáze hlavního hrdiny není příjemné čtení - pacienti se stávají jen jakousi biomasou bez vlastní vůle, do níž ošetřující personál z jedné strany vpravuje léky a potravu, druhou stranou to jde ven. Na rozdíl od pasivních spolupacientů, kteří jsou se svou nedůstojnou rolí smířeni, však Hotakainenův hrdina ví, že má v tomto životě ještě cosi nedořešeného. Chce znovu navázat vztah se synem, s nímž se po pohřbu své ženy rozešel ve zlém. Jenže ten je daleko, pracuje jako zlatič na chrámu svatého Izáka v Petrohradě, kde vrcholí přípravy na oslavy třístého výročí založení města. Otci tak nezbývá než z podvědomí posbírat střípky vzpomínek, seřadit je do jakž takž smysluplného celku, znovu se postavit na nohy a s dávkovačem léků v kapse vyrazit na cestu za svým jediným potomkem. Musí přece synovi předat pečlivě shromažďovaná a na diktafon zaznamenaná „fakta“, musí mu vysvětlit, že „Bůh není. Po smrti nic nepřijde. Ke všemu dojde předtím.“ A času už mu mnoho nezbývá.

Úvahy o plynutí času a jeho vnímání prostupují knihou od začátku do konce: pacientům v nemocnici se čas vleče, lékaři na hlavního hrdinu apelují, aby nespěchal, ale nechápou, že on už čas nemá, protože za chvíli přestane existovat, syna tlačí termín oslav, ale na druhou stranu jediné, čeho v Rusku mají až až, je právě čas (náčelník milice, který hrdinu vyslýchá, dokonce rozvíjí teorii o tom, že by Rusko mohlo čas prodávat uspěchaným státům Evropské unie). Vyprávění hlavního hrdiny navíc přeskakuje mezi různými časovými rovinami, současnost se prolíná se vzpomínkami na dětství i zemřelou manželku, s jejíž smrtí se jen těžko vyrovnává. Bojuje také s bizarními snovými stavy a surrealistickými vidinami, do nichž upadá jak během pobytu v nemocnici, tak i později v Petrohradě, a ve kterých se to mimo jiné hemží současnými i minulými světovými politiky.

Přestože je Hotakainen známý svým černým humorem, popírá, že by záměrně vytvářel jen komické postavy, důležité je podle něj zachovat jejich vnitřní napětí a důvěryhodnost. V postavě otce se proto snoubí komika s tragickými tóny - je do své snahy o vyvedení syna z „bludu“ natolik ponořen, že netuší, jak směšně působí na ostatní; v jistém smyslu se řadí k „hrdinům s obsesí“ z dřívějších autorových románů.

Otázka víry je velmi intimní, osobní záležitost. Mnoho čtenářů bylo proto překvapeno, že si Kari Hotakainen po veleúspěchu předchozí knihy zvolil právě toto téma. Slovo víra ovšem může odkazovat i na hodnoty, které s křesťanstvím přímo nesouvisejí, i otcův zatvrzelý ateismus je koneckonců také druh náboženství. A právě ateismus je podle Hotakainena to nejsměšnější ze všeho: ateista jakoby oznamuje světu, že nevěří v něco, o čem neexistují jednoznačné důkazy. Jádrem sporu otce a syna je sice víra, avšak autor převrátil zažitá klišé, která hledání odpovědí na zásadní životní otázky přisuzují většinou stáří, a nechal o nich přemítat syna-čtyřicátníka. Otec, který jej vychovával v ateistickém duchu, nechápe, kde se stala chyba.   

Staré Rusko
Vztah k Rusku patří ve Finsku k velmi citlivým tématům. Pro Finy je často obtížné vůči svému východnímu sousedovi zaujmout nějaký neutrální postoj. Spisovatel, jehož literární poznávací značkou je humorná nadsázka, nezklame ani tentokrát: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází za chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba ve stoje a zreorganizuje dceřinou společnost, zatímco čeká na semaforu.“

Hotakainen má cit pro přesvědčivé dialogy, věty jsou rytmizované, a tak není divu, že je i úspěšným dramatikem a scénáristou. Zatím poslední z jeho divadelních her, která v loňském roce získala cenu za nejlepší severské drama, přímo využívá téma a některé repliky z tohoto románu. Hotakainenův jazyk je drsný, neuhlazený, často se víc najde mezi řádky. Nemalou zásluhu na svižném zážitku z četby má překladatel Vladimír Piskoř, který svého autora už dobře zná a souzní s ním.

Chrám svatého Izáka nepatří počtem stran mezi rozsáhlé romány, ale to vůbec není na škodu. Číst jej lze různě: jako cestopis do lidského nitra na pokraji smrti, jako parodii na Petrohrad nebo prostě jen jako velmi zdařilé dílo.