Česká překladatelka, spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová se vydáním své knihy Fin Mika Waltari natrvalo zapisuje do finské literární historie tím, že píše vůbec první biografii tohoto spisovatele. Přesto není tak zarážející, že k tomuto chvályhodnému počinu dochází v naší zemi a nikoliv ve Waltariho mateřském Finsku, kde byl v období své největší tvůrčí slávy i později přijímán s rozpaky – dílem kvůli nefinskosti námětů, dílem z hlediska toho, že jeho próza byla nahlížena jako próza komerční, a dílem proto, že neměl blízko k levicovým kruhům. V Česku Waltari patří naopak mezi deset nejoblíbenějších autorů, a to z důvodů, které byly mnohokrát probrány jinde, bohužel však ne všichni z jeho čtenářů tuší něco o jeho kořenech a zázemí, mnozí navíc vůbec nevědí, že byl Fin. Autorka biografie, která se již léta věnuje překládání jeho děl a je tak obeznámena s mnoha peripetiemi jeho tvorby a života, zřejmě sepsáním dílka považovala za nezbytné opatřit Waltariho čtenáře „klíčem“ k hlubšímu pochopení autorovy osobnosti. Toho se Hejkalová zhošťuje v čtivém a poutavém textu, při jehož čtení vytahujeme ze skříně kostlivce v podobě Waltariho koketérií s nacismem, seznamujeme se s tím, jak autor viděl při kratičké návštěvě Prahu. Waltari dokonce sám promluví ze záhrobí, a dotkneme se i otázky biologického otce Boženy Němcové. Jedná se o čtenářsky přátelskou biografii: autorka čtenáři s náležitou erudicí vysvětluje všechny aspekty finského kontextu, ve kterých by jinak sám tápal, a předmět svého výzkumu podává v detailních souvislostech. O její znalosti Waltariho díla svědčí především to, že odkazuje i na texty (dosud?) do češtiny nepřeložené, z nichž též v rámci díla prezentuje několik úryvků. Současný literární vědec by snad mohl mít námitek tam, kde se autorka z textu Waltariho historických románů snaží dokázat něco o povaze autorově, nicméně z nezajímavosti rozhodně není možné tyto informace osočovat. Interpretace Waltariho jako v podstatě grafomanského pisatele s neuvěřitelnou fantazií, který si do svých postav mnohde projektoval svá osobní selhání a který ve svých vyprávěních unikal z všední šedé nudné finské reality, je zajímavá a má svoji platnost.

Netvrdím, že se s názory v biografii prezentovanými ztotožňuji stoprocentně – především se pak nemohu ztotožnit s tvrzením, že „romány se mají číst, ne rozebírat“ – přece si pod sebou jako aspirant literární vědy nepodříznu větev! Jinak by podle mého názoru textu neuškodilo více přesnosti především formální (finská jména se jednou skloňují, jednou ne, jednou přechylují, jednou ne…), přesnosti terminologické a větší strukturní systematičnosti, aby si na některých místech neprotiřečil, neopakoval se a nezabředával do nežádoucích stereotypů.

Dílo je třeba vedle jeho nepochybné hodnoty jako „waltariovské čítanky“ ocenit jako velmi významný, pevný a trvalý vklad do česko-finských literárních a kulturních vztahů, jejichž rozvíjení se jeho autorka ve svém nakladatelství již dlouhou dobu věnuje.