Pojmem – oficiálním a politicky korektním – Sintové (v němčině: jednotné číslo Sinto, množné číslo Sinti) se označují němečtí Romové. Jméno se odvozuje pravděpodobně od indické provincie Sind a řeky Sindhu. Uprchli před asi 600 až 700 lety z otroctví v jižní Evropě do západní Evropy a byli hudebníky, houslaři, řemeslníky (kováři, zlatníky, dráteníky) a handlíři.

Pronásledování Sintů a Romů začalo již krátce po příchodu jejich předků do Evropy. První popud k pronásledování Sintů v Německu snad dal brandenburský kurfiřt Achilles, který Sintům zakázal v roce 1482 pobyt v jeho zemi. Po říšském sněmu v Lindau a Freiburgu (1496 a 1498) následovala tento příklad i Německá říše (Deutsches Reich) a prohlásila Sinty za „volné jako ptáky“. Kdokoliv je mohl vyhnat, zbičovat, zavřít nebo i zabít. Protože tehdy existovaly četné malé německé státy, neplnily se říšské zákony do důsledků všude. V době mezi lety 1497 a 1774 je doloženo 146 cikánských ediktů. Teprve chaos v době třicetileté války zmírnil pronásledování „cikánů“. V 17. a 18. století pronásledování pokračovalo v nezmenšené míře. Právě tak jako Židé ve střední Evropě měli být Sintové vyháněni ze země a zbavováni života. Na konci 18. a začátku 19. století byla přítomnost Sintů trpěna. Vydělávali si na živobytí jako muzikanti, artisté, řemeslníci, umělci a handlíři. Teprve se založením Německé říše v roce 1871 začalo dlouhodobé a koordinované pronásledování „cikánů“. Již v roce 1871 nařídilo ministerstvo vnitra velkovévodství Hessensko s odvoláním na berlínské kancléřství, aby krajské úřady zakazovaly vystavovat Romům povolení pro provozování řemesla a u místních Sintů se mělo postupovat se zvýšenou opatrností. V roce 1886 byl zaveden nucený transport „cikánů bez německé státní příslušnosti“ ke státní hranici.

Systematický dozor nad celou etnickou skupinou začal v roce 1899 v Bavorsku. Sintové a Romové bojovali v první světové válce za Německo a získali mnohá vysoká vyznamenání za statečnost. Přesto byla zákonem z června roku 1926 zřízena Cikánská policejní stanice (Zigeunerpolizeistelle) při policejním prezidiu Mnichov, která měla dohlížet na „cikány a lidi, kteří se vyhýbají práci“.

Od roku 1911 byly všem „cikánům“ odebírány otisky prstů. Po první světové válce bylo mnoho Sintů bez práce. Policie dostala v roce 1936 doporučení od říšského ministra vnitra podnikat razie na „cikány“. Již v roce 1936 přišli první Sintové do Dachau. Na jaře roku 1940 začala systematická deportace Sintů a Romů z Německé říše do obsazeného Polska. 27. dubna 1940 nařídil Himmler první transport 2500 lidí.

Po druhé světové válce pracovaly policejní centrály pro lidi, kteří se neusadili na jednom místě, přičemž „cikáni“ byli registrováni pod čísly, která jim byla vytetována v koncentračních táborech.

Sintové a Romové v literatuře pro děti a mládež
Od 18. století patří postava „cikána“ do literatury pro děti a mládež, je součástí pověstí, pohádek, balad, dobrodružných příběhů a strašidelných příběhů. Romantikové vytvořili postavu „krásné cikánky“, která se traduje v romantických básních, pohádkách, dramatech, fantastických povídkách a románech. Ve své tvorbě čerpali ze starých legend a pověstí, z lidového vyprávění, ale i z věcné literatury. Např. Achim von Arnim vypráví ve své povídce Isabella von Ägypten (Isabela Egyptská, 1812) o tom, jak Marii bylo odepřeno ubytování při útěku do Egypta. Za to byli tito lidé prokleti k věčnému putování. Cikánská princezna Bella, která znala také mnohá kouzla, byla i velmi ctnostná, nakrátko se stala milenkou pozdějšího císaře Karla V. vysvobodila svůj lid z prokletí a zavedla jej zpět do jeho vlasti, do Egypta. U Clemense Brentana v Romanzen vom Rosenkranz (Romance o růženci, 1808–1812) je působení „cikánů“ ještě vystupňováno, ti chtěli dokonce Ježíška zabít. Z prokletí za připravovaný čin je od věčného putování vysvobodí tři sestry, tři růže.

K romantice patří i postava staré cikánky s čarovnou mocí a uměním předpovídat budoucnost. Tak třeba v Märchen vom Liebseelchen (Pohádka o dušičce) a Märchen vom Murmeltier (Pohádka o svišti, 1812) od Clemense Brentana, v Die wilde Spanierin (Divoká Španělka) od Josepha von Eichendorff či v Das öde Haus (Pustý dům) od E. T. A. Hoffmanna. Např. babička v Brentanově Die mehreren Wehmüller (Mlynář od větrných mlýnů, 1815) předpovídá budoucnost, čaruje, krade, léčí zvířata a podporuje pašeráctví a je ošklivá, hrbatá, napůl ochrnutá. Svůj protiklad zde má v mladé, krásné a okouzlující vnučce.

V období biedermeieru nejsou postavy cikánů tolik démonické, působivé je spíše exotické vzezření, např. v básních Nikolase Lenaua a Christiana Friedricha Hebbela. Setkáváme se ale opět s krásnou tancující dívkou s černýma očima a černými vlnitými vlasy, s černým chlapcem s knírem hrajícím na housle nebo cimbál. V pozdním romantismu se život „cikánů“ už neodehrává v lese, nýbrž na okraji vsi nebo města. Jsou to konečně lidé s vlastními myšlenkami, potřebami a představami.

Literatura pro děti a mládež po roce 1945
Dlouho se spisovatelé nepouštěli do zpracování osudů Sintů a Romů v době národního socialismu. Pokud tak učinili, pokračovali v tradičním obraze: „cikáni“ táhnou krajem, kradou, žebrají, žijí divoce, živí se provazolezectvím, cirkusovými vystoupeními, řemeslem, prodávají své výrobky nebo je směňují za jídlo apod. (např. Werner Bergegrün).

S postupem doby vznikají díla, v nichž se objevují postavy nebo popisují příběhy rodin Sintů, Jenišů a Romů, např.: Hakl Erich: Abschied von Sidonie (Rozloučení se Sidonií), Krausnick Michail: Da wollten wir frei sein (Chtěli jsme tu být svobodní), Petersen Elisabeth: In meiner Sprache gibt es kein Wort für Morgen (V mém jazyce není výraz pro zítra), Schnurre Wolf-Dietrich: Zigeunerballade (Cikánská balada), Tidl, M.: Es brennt in der Au (V nivě hoří), Wölfel Ursula: Mond Mond Mond (Měsíc Měsíc Měsíc).

Ráda bych blíže pojednala o dvou dílech německy psané literatury, a sice: Dagmar Scherf: Das Geheimnis der schwarzen Puppe a Michail Karusnick: Auf Wiedersehen im Himmel.

Literatura
Böhm, W. Wörterbuch der Pädagogik. Stuttgart: A. Körner 2000.
PÄD Forum, 2/2000, s. 59 – 62.
Poláková, J. Tři milníky německé základní školy. Olomouc: VUP 2004.
Verdorfer, Martha: Unbekanntes Volk. Südtirol: Gesellschaft für bedrohte Völker, 1995. http://www.gfbv.it/3dossier/sinti-rom/de, 27. 7. 2005.
Wippermann, W. Wie die Zigeuner. Antisemitismus und Antiziganismus im Vergleich. Berlin 1997.