U příležitosti nominace předního současného běloruského básníka Ryhora Baradulina na Nobelovou cenu za literaturu vydala Národní knihovna v Praze – Slovanská knihovna dvojjazyčnou česko-běloruskou publikaci s názvem Žít!. Kniha představuje průřez básnickou tvorbou Baradulina a bezesporu potěší každého milovníka poezie.

V předmluvě ke knize zdůrazňuje Václav Havel, že etnická běloruská kultura čelí v současnosti dvojímu tlaku, je ohrožená ze dvou stran. Kromě globální unifikace a uniformity kultury, která ohrožuje a znevýhodňuje „malé“ literatury v globalizovaném světě, je to rovněž obrovský tlak ruské kultury a pseudokultury, stejně uniformní a sterilní. Běloruský knižní trh je doslova zaplaven ruskojazyčnou brakovou literaturou, z běloruských rádií se line ruská populární hudba nevalné kvality, a jak poznamenává sám básník v rozhovoru s Františkou Sokolovou, vláda promlouvá ke svým občanům rusky a Bělorusové si na to zvykají, což je snad ze všeho nejhorší. Proto každý skutek vzdorující tomuto dvojímu tlaku zaslouží obdiv, vděk a hlubokou úctu. Vydání Baradulinových básní v Praze bezesporu takovým počinem je.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že Čechy nejednou sehrály významnou roli ve vývoji běloruské kultury. Poprvé poskytly azyl běloruskému osvícenci a vědci Francysku Skarynovi, který v letech 1517 až 1519 vydal v Praze část Bible, přeloženou do staré běloruštiny. Tím položil solidní základy běloruské literatury. A zřejmě v neposlední řadě v období meziválečném, když v demokratickém Československu našlo útočiště mnoho běloruských literátů, politiků a intelektuálů, utíkajících před rusko-bolševickou okupací.

Skromně vyhlížející sbírka vzala na sebe nelehký úkol přiblížit básníkovu celoživotní tvorbu v celé její šíři. Je to úkol o to těžší, že se jedná o básníka výjimečně plodného. Baradulinova poetika prodělala zajímavý vývoj, který není možné uspokojivě předložit v tak útlém svazku. Z některých básníkových sbírek je ve výběru Žít! zastoupeno pouze několik básní, jiné nejsou zastoupeny vůbec. To, co je pro Baradulinovu tvorbu charakteristické, jsou obecně lidské, filozofující motivy, nadhled nad světským životem (v básni Pohled z letadla je to nadhled doslovný – s. 29) a křesťanský mysticismus s příměsí archaického slovanského pohanství. Prizmatem křesťanského dualismu básník vnímá život jako boj světla a tmy. Pro básníkův světonázor je rovněž příznačná víra v magickou moc slova, kterou deklaruje mj. v básni věnované jinému běloruskému básníkovi, Michasu Skolbovi Ke Slovu (s.31). Tento logocentrismus vnímá slovo jako tvůrčího činitele a má svou analogii jak v biblických textech (např. Janovo evangelium), tak i v dnešní situaci v Bělorusku. Právě slovo se již poněkolikáté v lidské historii mění v mocnou zbraň namířenou proti arogantní, cynické a svou povahou antikulturní diktatuře.

Kromě výše uvedených motivů je Baradulinova tvorba naplněna láskou k vlasti. Básník nenechává čtenáře na pochybách o tom, že své Bělorusko skutečně miluje. Tuto svou lásku konfrontuje s jalovým patosem nejrůznějších pseudopatriotů, s „nostalgií z nostalgie“ (Láska k otčině, s. 43).

Dalším častým námětem Baradulinovy poezie je reflexe černobylské havárie, která nejvíce postihla právě území jižního Běloruska. Ozvuky této tragedie najdeme např. v básních Zvon z Nagasaki, Vzájemná spolupráce nebo Apokalypsa.

Ne náhodou se do vydání dostaly básně, odrážející české reálie (Baradulin byl několikrát v Česku). Je to např. krátká báseň Československo 1939, která by se mohla klidně nazývat Československo 1968 ale i jinak, neboť se jedná o univerzální obžalobu všemožných okupačních režimů, zotročujících především lidskou mysl. V básni Gotika topolů, věnované Václavu Židlickému, se autor vyznává z úcty k českému jazyku a české kultuře. Lze tu najít rovněž motiv básníkova obdivu k českému národnímu obrození – období českých dějin, ve kterém hrstka intelektuálů dokázala vzkřísit český spisovný jazyk a vysokou kulturu. Baradulinovi je tato situace důvěrně známá. Stav současné běloruské kultury v mnohém připomíná situaci v předobrozeneckých Čechách.

Při křtu knihy, který se odehrál 5. prosince 2006 v Týnské literární kavárně v Praze, vyjádřili zástupci běloruské menšiny svůj vděk překladatelce Františce Sokolové zejména za překlad básně Motýlek (s. 51). Jedná se o aluzi na báseň Maxima Bahdanoviče (1891-1917), prvního básníka píšícího současnou spisovnou běloruštinou. Stejně jako Baradulinova básnická parafráze obstojí ve srovnání s Bahdanovičem, obstojí ve srovnání s originálem i překlad Fr. Sokolové, přesvědčivě předávající zvukomalebnost, strukturu a poetičnost originálu do češtiny. V České republice není dostatek lidí, kteří by dokázali přeložit a kvalitně přebásnit běloruskou poezii z jazyka originálu. Proto paní Františce Sokolové patří vděk po zásluze. Přesvědčivě rozptýlila skeptický, provokativně míněný výrok Michase Skolby o tom, že Baradulinovu poezii nelze dost dobře překládat do jiných jazyků.