Norská herečka Liv Ullmannová (naroz. 1939) o sobě mluví jako o nomádovi, který neumí zůstat v klidu. Prvních několik let prožila Ullmannová s matkou a otcem v Tokiu, Torontu a New Yorku. Krátká studia herectví absolvovala v Londýně, po návratu do Norska působila v divadle ve Stavangeru i norském Národním divadle v Oslu. Osudové bylo obsazení do Bergmanovy Persony v roce 1966, následoval život s Bergmanem na ostrově Farö ve Švédsku a dráha herečky a režisérky v USA.

Dvorní herečka Ingmara Bergmana dnes žije se svým partnerem ve Spojených státech amerických a pracuje na scénáři k filmu o norském houslistovi Ole Bullovi. Liv Ullmannové je 68 let, přestala brát život jako samozřejmost, seznámila se nebezpečně zblízka s nemocí a stářím, o to víc si však vychutnává každý nový den. Často mluví o své dceři, vnoučatech a zemřelém psovi.

Kniha Cesty života (Livslinjer) je koláží rozhovoru norského novináře, skladatele a pianisty Ketila Bjørnstada s Liv Ullmannovou a úryvků z jejích dosud nepublikovaných deníků a zápisků. Bjørnstad není těžkým protivníkem, je spíše spoluhráčem, který směřuje míč přesně do těch míst, kde to Ullmanová očekává, aby v zápětí a bez váhání odehrála nazpátek. Bjørnstad přilétá do Miami s magnetofonem v tašce a ubytuje se naproti hotelu, kde bydlí Ullmannová. Každý večer nahlíží do jejích oken a doufá, že ho Ullmannová tajně kontroluje, zda pročítá materiály, které mu před přáním na dobrou noc dala. Bjørnstadovy otázky nechtějí provokovat, ani odkrývat neznámé, mají spíše utěšit a utvrdit Ullmannovou v její pravdě a pohledu na svět.

O to intenzivněji však působí deníkové části. Profesní i milostný vztah s Ingmarem Bergmanem je jistě čtenářsky nejzajímavější částí knihy. Vztah autoritářského a nelítostného Bergmana a poddajné Liv byl inspirující i spalující zároveň. Ullmannová dodnes Bergmana pokládá za pilíř svého života, nazývá ho géniem, on ji svými stradivárkami, bez nichž by jeho filmy jako Hodina vlků, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života nebo Podzimní sonáta nikdy nezněly tak ryzím tónem. Stejně otevřené jsou i části, ve kterých zaznívá hlas stárnoucí Liv nebo hlas, který se nemůže smířit s chladným přijetím Ullmannové-režisérky v rodném Norsku.

Bjørnstad ukazuje Ullmanovou nejen jako milenku a herečku, ale i ochránkyni lidských práv a ženu, která se objevuje po boku významných světových státníku. Tato tvář Ullmannová však nevystupuje z knihy nijak přesvědčivě, její popis se omezuje na výčet sekání s řadou amerických prezidentů a význačných kulturních osobností jako Henry Kissinger, Woody Allen nebo Federico Fellini.

Ullmannové životní cesty jsou klikaté, často nečekaně prudce zabočí nebo se překvapivě vrací zpět, rozhodně však stojí za přečtení.