Mari Joneharová (Jonehara) patří mezi zajímavé a poměrně populární japonské autorky mladší generace. Narodila se v roce 1950 v Tokiu a v letech 1959-1964 žila v Praze, kde navštěvovala školu při sovětském velvyslanectví. Vystudovala Tokijskou univerzitu cizích jazyků a díky své znalosti ruštiny pracovala jako simultánní tlumočnice a překladatelka, nyní se však již věnuje výhradně literární tvorbě. Angažuje se také v rámci japonského PEN klubu, kde v současné době zastává funkci výkonné ředitelky, a v různých vládních projektech propagace japonské kultury a výuky japonštiny v zahraničí. V listopadu 2005 se měla zúčastnit pražského setkání zástupců japonského PEN klubu se studenty Univerzity Karlovy a překladateli do japonštiny, avšak z důvodu nemoci byla nucena svoji cestu do České republiky zrušit.

Mari Joneharová píše eseje a novely, ve kterých často čerpá ze svého pobytu v Praze a ze znalosti sovětských a československých reálií. Pro její styl je charakteristický smysl pro humor, který nezná žádná tabu, a pronikavá, přímočará kritika. Za příběh setkání se spolužáky ze sovětské školy Holá pravda lhářky Áni (Usocuki Áňa no makkana šindžicu) obdržela literární cenu Sóičiho Óji za literaturu faktu (Ója Sóiči nonfikušon šó).

Jednou z jejích nejznámějších knih je rozsáhlá esej Čest spodních kalhotek, hrdost bederních pásů (Pancu no menmoku, fundoši no koken), ve které se zamýšlí nad kulturními odlišnostmi Japonsku geograficky vzdálených zemí na příkladu spodního prádla. V úvodu vzpomíná, jak byla překvapena, když se dozvěděla, že její sovětské spolužačky se doma učí zašívat spodní kalhotky, tehdy v SSSR nedostatkové zboží. Od této vzpomínky pak odvíjí širší úvahy o spodním prádle v Sovětském svazu, západní Evropě a Japonsku. Vychází z nejrůznějších současných i historických materiálů a s provokujícím humorem do podrobností porovnává používání spodního prádla v jednotlivých kulturních prostředích, přičemž se nevyhýbá ani tak netradičním tématům, jako jsou vyměšování, menstruace nebo bederní pásy. Čtenáři přitom předkládá řadu nečekaných odhalení, často obecnějšího charakteru.

Z další tvorby: Krásná a nevěrná, nebo věrná a ošklivá? (Fudžicuna bidžo ka, teišukuna busu ka?), Tucet pro čarodějnice – třináct kapitol studené sprchy na spravedlnost a rozum (Madžo no iči dásu – seigi to džóšiki ni hijamizu o abiseru džúsanšó), V Rusku dnes opět pravděpodobně bouřky (Rošia wa kjó mo aremojó), Všechny ty nesmysly a špinavosti (Gasanetta to šimonetta), Půlnoční slunce (Majonaka no taijó), Nechcete chovat lidského samce? (Hito no osu wa kawanai no?), Snídaně cestovatelů (Rjokóša no čóšoku), Hvězdná obloha za denního světla (Mahiru no hošizora).

Z ruského překladu Joneharová přeložila do japonštiny knihu Jak se učím cizí jazyk (Wataši no gaikokugo gakušúhó), kterou napsala Kató Lomb, geniální maďarská překladatelka a tlumočnice, která hovořila sedmnácti jazyka a dalším jedenácti rozuměla.

Jan Levora, leden 2006

Pozn.: Mari Joneharová zemřela 25. 5. 2006 ve věku pouhých 56 let na rakovinu.