Narodila se v Římě 18. srpna 1912 z mimomanželského vztahu své matky. Žila ve čtvrti Testaccio s Augustem Morantem, otcem pouze podle jména, který tu působil jako učitel. Z osobní zkušenosti s životem v této lidové čtvrti chudých obyvatel Říma pramenil i její hluboký zájem o lidi žijící v obtížných podmínkách. Na konci gymnaziálních studií se rozhodla opustit rodinu a protloukat se životem na vlastní pěst. Nebylo to právě lehké a finanční situace ji nakonec donutila opustit studia na filozofické fakultě. Vydělávala si soukromými hodinami italštiny a latiny, posléze také spoluprací s novinami a časopisy. Roku 1941 se provdala za Alberta Moraviu. V tomto roce vyšla i její první knížka Tajná hra (Il gioco segreto), která obsahovala část její předchozí povídkové produkce publikované časopisecky. O rok později pak vydala knížku pohádek pro děti Překrásná dobrodružství copaté Káči (Le bellissime avventure di Caterì dalla trecciolina, 1942), která byla později přepracována a vyšla opět roku 1959 pod upraveným názvem Neuvěřitelná Káčina dobrodružství (Le straordinarie avventure di Caterina).

S Moraviou autorka žila na Capri a v Římě, když ale manžel musel odejít kvůli svému protifašistickému postoji do ústraní na venkov, neváhala ho následovat. V té době měla rozpracovaný svůj první román, psaní však přerušila a vrátila se k němu v poválečných letech, kdy se oba vrátili do Říma. Kniha vyšla až roku 1948 pod názvem Lež a kouzlo (Menzogna e sortilegio) a Morantová za ni obdržela prestižní cenu Premio Viareggio. Příběh o úpadku šlechtické rodiny z jižní Itálie vyprávěný jednou z členek rodiny, Elisou, nikterak nezapadal tématem ani stylem do hlavního, neorealistického proudu literární produkce poválečné Itálie, nýbrž sledoval tradici klasických romanopisců jako byli Stendhal či Tolstoj. Morantová vyslala jasný signál čtenářům i kritice, že bude psát podle svého a nikoli v souladu s převládajícími tendencemi.

Římský byt Morantové a Moravii se stal v padesátých letech oblíbeným místem setkávání intelektuálů. Toto období spisovatelka prožila naplno: podnikala cesty do zahraničí (navštívila Čínu, Sovětský svaz, USA, s Moraviou pak Brazílii a Indii, kde je doprovázel také Pier Paolo Pasolini), spolupracovala s italským rádiem RAI a psala další román Arturův ostrov (L’Isola di Arturo, 1957). Kniha vyprávějící o dětství a dospívání chlapce Artura na malém ostrově Procida poblíž Neapole byla opět velkým úspěchem a vysloužila si ocenění Premio Strega (Arturův ostrov bývá ostatně považován za nejzdařilejší spisovatelčin román).

Během pobytu ve Spojených státech autorka navázala hluboké přátelství s umělcem Billem Morrowem, jehož nenadálou smrtí v šedesátých letech byla stárnoucí Morantová hluboce zasažena. V roce 1962 se také rozešla s Moraviou, nikdy se však oficiálně nerozvedli. I v letech šedesátých pokračovala ve svých zahraničních cestách, které ji tentokrát zavedly do Španělska či Latinské Ameriky.

Jejím třetím románem byl Příběh v historii (La Storia, 1974, česky 1990), tragický příběh ženy a jejích dvou synů v letech druhé světové války. Vyvolal mnoho polemik u kritiky a velký ohlas u čtenářů na celém světě. Natalia Ginzburgová jej nazvala „nejkrásnějším románem století“, od jiných si naproti tomu vysloužil kritiku pro svůj pesimistický pohled na vztah jednotlivce a dějin.

Poslední knihou Morantové byl román Aracoeli (1982, česky 1988), za který spisovatelka obdržela francouzskou cenu Prix Medicis Etranger. Stejně jako v předchozím románu i zde je ústředním tématem vztah matky a syna. Hrdina Manuel, trýzněn osobními problémy, se v něm vydává do Andalusie, rodného místa své matky, doufaje v nalezení smyslu života.

Velké úspěchy románových knih Morantové nezabránily v práci s méně populárními žánry. V roce 1958 jí vyšla sbírka básní Alibi, o deset let později ještě sbírka Svět zachráněný dětmi (Il mondo salvato dai ragazzini, 1968) a pozadu nezůstala ani povídková tvorba, zastoupená již zmíněnými Tajnými hrami a knihou Andaluský šál (Lo sciale Andaluso, 1963).

Poslední léta autorčina života byla poznamenána vážnou nemocí, kvůli které se pokusila o sebevraždu. Přežila, ale poslední dva roky strávila na vozíčku na jedné římské klinice. Zemřela 25. listopadu 1985.

Ve svých vyprávěních se Morantová nevyhýbala kruté realitě života. Výraznými protagonistkami jejích příběhů jsou italské ženy potýkající se s každodenními problémy. Nejsou to však ženy bezmocné, ale naopak bojovnice, které se i přes nepřízeň osudu snaží překonat překážky a ze své často bezvýchodné situace vybřednout. Tato víra ve schopnost žen úspěšně se vypořádat s životními nesnázemi pramenila možná i z povahy a zkušeností samotné spisovatelky, která se celý život úspěšně snažila být soběstačná.

Romány Elsy Morantové si razily cestu nejen díky osobitému, nezávislému autorčinu stylu, ale i mohutnými rozměry. Čtenáře může tlustá kniha v prvním okamžiku odradit, ale pokud se začte do šestisetstránkového Příběhu v historii, bude za svoje odhodlání odměněn.

Odkaz Morantové nespočívá jen v její tvorbě, ale i v existenci literární ceny Premio Elsa Morante, která se letos mohla pyšnit svým již 19. ročníkem, a o jejíž kvalitě vypovídají i členové poroty, současní italští spisovatelé Dacia Marainiová (předsedkyně poroty a, hříčka osudu, žena, která Morantovou vystřídala po Moraviově boku), Vincenzo Cerami, Nico Orengo či Antonio Debenedetti.

Překlady do češtiny

Příběh v historii, přel. Zdeněk Frýbort, Odeon, Praha 1990.
Aracoeli, přel. Zdeněk Frýbort, Odeon, Praha 1988.

Bibliografie

E. Zaoralová, Lidský osud v soukolí dějin, in: E. Morantová, Příběh v historii, Odeon, Praha 1990, str. 663-669.
V. Hořký, Výpravy do paměti a historie, in E. Morante, Aracoeli, Odeon, Praha 1988, str. 401-406.
R. Pupino, Struttura e stile nella narrativa di Elsa Morante, Longo, Ravenna 1968.
C. Sgorlon, Invito alla lettura di Elsa Morante, Mursia, Milano 1972.
D. Ravanello, Struttura e follia nei romanzi di Elsa Morante, Marsilio, Venezia 1980.