Asko Sahlberg se narodil roku 1964 v Heinole, asi 150 kilometrů severovýchodně od Helsinek. Na počátku profesionální dráhy postupně zkoušel práci novináře, reklamního textaře, redaktora a vydavatele časopisu. Rozčarování a znechucení ze světa médií ho však z kraje devadesátých let přimělo k několikaletému toulání po Finsku. Žil v zapadlých koutech a dělal příležitostné práce různého druhu, například ošetřovatele v psychiatrické léčebně nebo v pečovatelském domě pro lidi s handicapem. Na podzim roku 1996 odjel do Švédska a znovu začal uskutečňovat svůj dávný dětský sen stát se spisovatelem. V současnosti žije v Göteborgu.

Na pomyslné nebe finské potažmo severské literatury tedy vystoupil – pomineme-li první slibné pokusy z konce osmdesátých let – až ve svých šestatřiceti letech, zato s nebývalou razancí. Od roku 2000 mu takřka každý rok vychází nová kniha. Jeho knihy jsou vesměs kladně přijímány jak náročnými čtenáři, tak kritikou, a jedna po druhé sbírají prestižní ceny či nominace. Sahlberg bývá srovnáván s Camusem a Dostojevským, označován za existencialistu, mravouka a nihilistu, oceňován pro jazykovou a stylistickou bravuru.

Zaslouženou pozornost vzbudil hned svou překvapivě zralou románovou prvotinou Pimeän ääni (Hlas tmy) z roku 2000, v níž jedinečným způsobem zachytil problém člověka, který se ocitá v cizí zemi, kde obklopen cizí kulturou a jazykem ztrácí pojítka k vlastní minulosti a dospívá do stavu, kdy „všechno začíná a končí právě teď a na ničem jiném nesejde“.

O rok později vydal román Eksyneet (Zbloudilí), příběh plný násilí, zločinu a beznaděje. Prostřednictvím ústřední dvojice z okraje společnosti Sahlberg rozebírá podstatu morálky, jakož i příčiny a důsledky správné či nesprávné volby. Zlo v lidech je podle něho relativní, jakýkoli čin sice lze odsoudit, ale veškeré lidské soudy ve jménu morálky jsou přinejmenším stejně zpochybnitelné – „někdy se prostě nevede, a to může potkat každého“.

V roce 2002 na sebe upozornil dvěma knihami. Nejprve brilantní novelou Höyhen (Pírko), temně drásavým příběhem, v němž Sahlberg odvážně experimentuje s jazykem, jen aby čtenáři umožnil nahlédnout na svět očima mentálně postiženého člověka, a pak románem Hämärän jäljet (Stopy šera), jakoby volným pokračováním Hlasu tmy po pěti letech.

Nejrozsáhlejším a pro finské čtenáře zřejmě i nejvýraznějším dílem je román Tammilehto (Doubrava) z roku 2004, zabývající se dodnes velmi citlivou problematikou finské občanské války v roce 1918. Sahlberg zcela nově a nezvykle popisuje osudové chvíle bratrovražedné války, která na dlouhá léta rozdělila národ, a bez příkras zobrazuje nenávist, lásku, touhu, beznaděj, štěstí, nejistotu i osamělost tehdejších lidí.

Zatím posledním románem je Yhdyntä (Koitus) z roku 2005, komorní psychologické drama nesourodé čtveřice – kolaboranta, prostitutky, domovníka a malé dívenky – , kterou náhoda svedla během bombardování Helsinek v zimě 1944 do jednoho bytu na nejluxusnější helsinské třídě.

Asko Sahlberg patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co může současná finská literatura nabídnout, a dosavadní šíře jeho tematického záběru dává tušit, že zdaleka neřekl poslední slovo.