Rjúnosuke Akutagawa vstoupil do literatury v roce 1915. Patřil do skupiny označované jako neorealisté – i když je to jen uměle vytvořená skupina, každý z takto označených spisovatelů byl ve skutečnosti jedinečnou individualitou. Jejich společné rysy lze charakterizovat jen tím, že se dokázali vyrovnat s novými prvky evropské literatury a zároveň se inspirovat japonskými tradicemi. Snažili se najít zajímavá témata, ale kladli velký důraz na kvalitu díla, na kompoziční výstavbu díla a na jazyk. Přestože brojili proti naturalismu, často psali svá díla v ich-formě.

Akutagawa se narodil v Tokiu jako nejstarší syn Tošizóa Niihary. Brzy po narození propukla u jeho matky Fuku dědičná duševní choroba a dítě adoptoval strýček z matčiny strany Mičiaki Akutagawa. Po něm také Rjúnosuke dostal jméno. Studoval jak čínské klasiky, tak západní autory i soudobé japonské spisovatele, jako byl Ógai Mori a Sóseki Nacume. Studoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě, také v té době začal uveřejňovat krátké povídky. Náměty si vybíral v literatuře 12. a 13. století – hlavně z díla Příběhy bylo – nebylo (Kondžaku monogatari), dodával jim moderní psychologické pozadí a psal je vybroušeným jazykem. Vzbudil pozornost hned první povídkou Nos (Hana), kterou uveřejnil v roce 1916, tedy v roce, kdy absolvoval. Touto povídkou zaujal i Sósekiho, který ji velmi chválil. Pak krátce vyučoval na Námořní technické akademii, až se rozhodl, že se bude naplno věnovat literatuře. Také se oženil s Fumiko Cukamotovou. Časná léta jeho kariéry byla ta nejproduktivnější. Publikoval Rašómona (Rašómon, 1915), Batátovou kaši (Imogaju, 1916), Kapesník (Hankači, 1916), Smrt křesťana (Hókjónin no ši,1918), Pavoučí vlákno (Kumo no ito, 1918), Obraz pekla (Džigokuhen, 1918).

Akutagawa byl v roce 1918 už uznávaným autorem a také byl považován za hlavního odpůrce naturalismu. Od 1919 do 1922 pokračoval v psaní krátkých povídek a zároveň byl v březnu 1921 poslán vydavatelstvím „Ósackých každodenních novin“ („Ósaka mainiči šinbun“) jako dopisovatel do Číny. Tam se mu zhoršilo zdraví, zbytek života trpěl nespavostí, zažívacími problémy, ale hlavně strachem, že zdědil duševní poruchu po matce.

Poslední léta tvorby Akutagawy 1923-1927 byla mařena zhoršujícím se zdravím, většina jeho prací z tohoto období nese autobiografické rysy. V této době také diskutoval s Džun´ičiróem Tanizakim o tom, co je v literatuře důležitější – zda lyrika obsahu nebo formální struktura. Akutagawa se zastával lyriky. K jeho posledním dílům patří Vodníci (Kappa, 1927) a Ozubené kolo (Haguruma,1927). Ve svých 35 letech v roce 1927 spáchal sebevraždu požitím velké dávky veronalu. Obavy, které ho dovedly k sebevraždě, pramenily jednak z obecné nejistoty, kterou spisovatelé individualisté pociťovali, jednak ze starostí s vlastní rozrůstající se rodinou – měl tři děti – a v neposlední řadě z čím dál většího strachu, že zdědil matčinu duševní chorobu. Zanechal po sobě na stovku krásně napsaných povídek, dodnes je považován za mistra krátké povídky.

V posledním roce svého života vydal Akutagawa i literárně kritické úvahy Literární, příliš literární (Bungeitekina, amari ni bungeitekina). A osm let po jeho smrti v roce 1935 ustavil časopis „Literární letopisy“ („Bungei šundžú“) na návrh spisovatele a Akutagawova přítele, zakladatele „Literárních letopisů“, Kikučiho Kana, Akutagawovu cenu, jíž jsou oceňovány každoročně nové literární talenty. S výjimkou let 1945-1948 je cena udílena každoročně Společností pro propagaci japonské literatury (Nihon bungaku šinkókai) a je vstupenkou mezi prominentní japonské spisovatele.

Téměř každý zná film Rašómon, oceněný v roce 1951 v Benátkách, ale málokdo ví, že k jeho scénáři byly použity dvě Akutagawovy povídky, málokdo také četl další povídky, které už byly přeloženy do češtiny V. Hilskou (Obraz pekla a jiné povídky, Milenci z Jeda) a S. Bučínskou (Mandarinky) nebo do slovenštiny I. Zálupským (Vodníci). V roce 2005 u nás vyšly dvě knížky tohoto japonského klasika. Argo vydalo reedici sbírky Obraz pekla a jiné povídky (1960) v překladu V. Hilské, tentokrát pod názvem Rašómon a jiné povídky, a Mladá fronta nabídla sbírku povídek Tělo ženy a jiné povídky, které vybral a přeložil Jan Levora.

z doslovu ke knize Tělo ženy a jiné povídky