Hieronymus patří vedle Aurelia Augustina a Ambrosia (Ambrože) z Milána k nejvýznamnějším církevním otcům latinského Západu. Narodil se kolem roku 348, podle tradice ve městě Stridon v Dalmácii, a je proto někdy označován za prvního slovanského církevního otce (přesná lokalizace Stridónu je ovšem nejistá). Jako všichni významní raně křesťanští spisovatelé získal důkladné rétorické a gramatické vzdělání, po studiích v Římě pobýval v Trevíru, kde se seznámil s tehdy módními myšlenkami východního asketicismu a rozhodl se, že si na vlastní kůži vyzkouší drsný život východních poustevníků. Toto své předsevzetí skutečně splnil několikaletým pobytem v syrské pustině, ačkoli zde ve skutečnosti nebyl ani zdaleka v takovém odloučení, jak to líčí ve svých listech (stýkal se zde s přáteli, měl zde písaře, jimž diktoval své spisy, a dokonce i svou rozsáhlou knihovnu). Roku 382 ho papež Damasus učinil v Římě svým sekretářem a pověřil ho revizí stávajících překladů bible do latiny – Jeroným zde zrevidoval latinské překlady evangelií a žalmů s přihlédnutím k originálnímu znění. V Římě se stal rovněž neúnavným propagátorem asketického způsobu života, který byl ovšem jak pohany, tak některými křesťany vzhledem k Jeronýmovu značnému radikalismu přijímán s velkými rozpaky. Jeronýmova pozice v Římě se stala neudržitelnou po smrti jeho ochránce Damasa a církevní otec odešel definitivně na východ. Ačkoli především ve svých listech líčí Jeroným svůj odchod z Říma téměř vždy jako důsledek závistných intrik a pomluv, jejichž terčem se stal, pravdou je, že příčinou mnoha sporů a konfliktů byla rovněž jeho nesnášenlivá povaha, která neváhala zahrnout nenávistnými sarkasmy a urážkami i dlouholeté přátele (díky sporu o učení alexandrijského teologa Órigena, jehož byl Jeroným nejprve velkým zastáncem, aby pak zcela změnil svou pozici, se rozbilo Jeronýmovo dlouholeté přátelství s jiným křesťanským spisovatelem Tyranniem Rufinem). Po zastávkách v Jeruzalémě a Alexandrii se Jeroným trvale usadil v Betlémě, kde společně s hrstkou svých přátel, kteří mu ještě zbyli, založil klášter, v němž prožil zbývající léta svého života (zemřel kolem roku 420), naplněná překladem zbývajících knih bible z hebrejského originálu.

Jeroným nikdy nebyl původním, originálním teologem; z některých jeho spisů je patrné, že do mnoha subtilních teologických sporů své doby vůbec nepronikl. Jeho největší přínos spočívá především v jeho překladatelské činnosti; kromě latinského překladu bible překládal z řečtiny Órigena (včetně jeho nejvýznamnějšího spisu De principiis; z Jeronýmova překladu se však dochovaly pouze fragmenty), zachoval se jeho latinský doplněný překlad Kroniky Eusebia z Kaisareje. Jeronýmova znalost (byť nikterak oslnivá) hebrejštiny (a snad i základů syrštiny) a řečtiny z něj činila tzv. vir trilinguis (dosl. „muže tří jazyků“), což bylo na latinském Západě v té době něco zcela výjimečného. Jeho dochovaný literární odkaz je velmi rozsáhlý a v Migneho Patrologia Latina zabírá celkem 9 svazků (PL 22–30). Velká část jeho spisů sestává z exegetických děl k jednotlivým biblickým knihám; významné jsou jeho dopisy (Epistulae), z nichž mnohé jsou ve skutečnosti samostatnými ambiciózními literárními díly (např. o teorii překladu, o Jeronýmem propagovaném asketickém programu, exegeze nejrůznějších pasáží z bible, hagiografické vyprávění atd.). Jeho spis De viris illustribus sive de scriptoribus ecclesiasticis (O vynikajících mužích aneb o církevních spisovatelích) představuje svého druhu první dějiny křesťanské literatury. Jako protiklad k Athanasiovu slavnému Životu sv. Antonína vytvořil Jeroným trojici idealizovaných biografií latinských poustevníků, jimiž se v monastické oblasti vědomě snažil postavit latinský Západ naroveň řeckému Východu. Propagací Jeronýmova programu radikální askeze (v němž je manželství často přiznávána zcela podřadná role a na ty, kdo v manželství žijí, Jeroným často pohlíží jako na křesťany „druhé kategorie“) jsou motivovány i jeho některé zdánlivě teologické spisy, např. Adversus Helvidium de Mariae virginitate perpetua (Proti Helvidiovi o Mariině trvalém panenství) nebo Adversus Iovinianum (Proti Iovinianovi).

Literatura v češtině
Nejlepší výchozí bod v češtině pro seznámení se s Jeronýmem představuje: J. Šubrt, „Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících“, in: Jeroným, Legendy o poustevnících. Vitae eremitarum, přel. Jiří Šubrt, Praha: OIKOYMENH 2002, str. 7–40.
Zejména otázkám Jeronýmova pojetí askeze a jeho radikálnímu odmítání manželství na úkor panenství (panictví) je věnována studie: J. Šubrt, „Sponsae Christi: Jeroným a ideál panenství“, in: Jeroným, Výbor z dopisů, přel. J. Šubrt, Praha: OIKOYMENH (v tisku).
Zastaralé, avšak nikoli nehodnotné uvedení do Jeronýmova života a díla (včetně českého překladu Jeronýmových biografií latinských poustevníků), představuje kniha: A. Lang, Otec pouště sv. Jeronym, 2. opr. vyd Praha 1948 (Olomouc 1920).
Konkrétním aspektům Jeronýmových poustevnických legend jsou věnovány i další příspěvky J. Šubrta: „Bestiae Christum loquuntur. Mytologické bytosti v Jeronýmově Vita Pauli primi eremitae“, in: J. Nechutová (vyd.), Druhý život antického mýtu, Brno: CDK 2004, str. 58–63; a (anglicky psaný článek) „Sic nudus et armatus in Christo solitudinem ingressus est… The Motif of Desert in St. Jerome’s Legends about the Hermits“, Listy filologické 123, 3–4, 2000, str. 223–236.

České překlady (chronologicky)
Kající rozjímání o nejsvětější Svátosti oltářní a řeči o ctnostech, přel. J. T. Nováček, Praha 1835.
Eusebia Sofronia Hieronyma, kněze Stridoňana, o ustavičném panenství blah P. Marie proti Helvidiovi kniha jedna, přel. F. Bauer, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, 18, 3, 1877, str. 161–178, 257–279.
Dva listy vychovatelské (Ad Laetam, Ad Gaudentium), přel. J. Rydvan, Praha 1901.
Sv. Jeroným, Životy sv. Pavla Poustevníka, sv. Hilariona opata a mnicha Malcha Zajatce, přel. A. L. Stříž, Stará Říše 1910.
Listy svatého Eusebia Jeronyma, kněze a učitele církve. Listy od prvého do šedesátého čtvrtého dle pořadí časového, přel. A. L. Stříž, Stará Říše 1917.
Legendy o poustevnících, přel. J. Šubrt, Praha 2002 (kromě recenzí na iliteratuře je on-line dostupná ještě recenze E. Mendelové, in: Teologie a společnost 3, 2003).
Výbor z dopisů, přel. J. Šubrt, Praha (v tisku).

Internetové odkazy
Tilly, Michael, Hieronymus, BBKL II, 1990, sl. 818–821 (německy s vybranou zahraniční literaturou)
Anglické překlady Jeronýmovy kroniky, předmluv ke komentářům na některé biblické knihy a komentáře ke knize Daniel.
Anglické překlady Jeronýmových dalších spisů (De viris illustribus, Contra Vigilantium, Adversus Iovinianum a další).