Život a dílo bengálského spisovatele Amitava Ghoshe (*1956 v Kalkatě) se v mnohém neliší od jiných autorů, kteří spadají do poněkud obecně znějící kategorie postkoloniální literatury. Narodil se na indickém subkontinentu a akademického vzdělání se mu dostalo v anglicky mluvící zemi, konkrétně na univerzitě v Oxfordu. Své knihy publikuje v angličtině a spíše je známý mimo svou vlast. V čem je tedy Amitav Ghosh odlišný? Především bychom v jeho díle jen velmi těžko hledali jednotící prvek, nálepku. Je rozhodně originální a nepodřizuje se tématům a klišé postkoloniální literatury; opouští známá místa, cestuje se svými postavami prostorem i časem a umožňuje čtenáři prozkoumávat taje a zákoutí jihovýchodní Asie z hlediska kulturního i topografického.

Román Skleněný palác (The Glass Palace, Random, London 2000) spadá do kategorie historických románů a zjednodušeně řečeno popisuje osudy dvou fiktivních spřízněných rodin v rozmezí šedesáti let. Osudy postav jsou nicméně dokresleny skutečnými historickými událostmi, které se vztahují k meziválečné situaci v jihovýchodní Asii a především k historickému vývoji Indie, Barmy a Malajsie po skončení druhé světové války.

Ústřední historickou událostí je svržení barmského krále a jeho následný odsun do vyhnanství, de facto však do doživotního domácího vězení pod dohledem anglické úřední moci. Osudy všech hlavních postav jsou s tímto převratem ve větší či menší míře spjaty. Indický sirotek Rádžkumár se během královské deportace platonicky zamiluje do Dolly, jedné z dívek, které doprovázely královské dcery. Je dojat její loajálností ke královské rodině a umane si, že ji v budoucnu musí za každou cenu najít.

Po letech, během kterých se z odrbaného sirotka vypracuje na krále obchodu s týkovým dřevem v celé jihovýchodní Asii, se s Dolly opravdu znovu setkává. Životní příběhy dětí Rádžkumára a Dolly a také rodiny Schaya Johna, malajského obchodníka, jehož pomocí se Rádžkumár vzmohl, a mnohé další zápletky a příběhy dovedou osudy obou rodin až do současnosti. Jejich prostřednictvím můžeme sledovat poslední léta britské koloniální vlády v jihovýchodní Asii, seznámit se s poměrně málo známými fakty o průběhu druhé světové války v tamním regionu, sledovat boj jednotlivých zemí o nezávislost a i následné politické i násilné třenice v Barmě. Ghosh se nevyhýbá ani kritice místní totalitní moci potlačující lidská práva a zavírající odpůrce (zcela konkrétní odkazy na opravdový životní příběh držitelky Nobelovy ceny míru, disidentky Aung San Suu Kyi, dlouhá léta vězněné a dosud žijící v domácím vězení).

Literární postavy nejsou samy o sobě v tomto kontextu tím zásadním. Jejich osudy jsou ostatně natolik rozmanité a spletité, že je nemožné je jakýmkoliv způsobem shrnout. Zcela zásadním přínosem Skleněného paláce je způsob, jakým Amitav Ghosh zakomponoval tuto komplikovanou rodinnou historii do zcela konkrétního a fakty podloženého historického kontextu. Jako ve všech svých dílech absolvoval autor náročnou teoretickou přípravu - využil praktické zkušenosti sociálního antropologa - a sesbíral množství materiálů o dějinách celé velké a etnicky rozmanité oblasti.
Díky tomuto literárnímu postupu bývá často srovnáván s dalšími autory, kteří s historií pracovali podobným způsobem. Nejčastěji porovnávají literární kritici Skleněný palác s Rushdieho Dětmi půlnoci (srovnání je nasnadě už jen výběrem literárního prostoru i času) a se Sto roky samoty . Stejně tak se Ghoshův román nevyhnul srovnání s díly britského autora J. G. Farella (Nepokoje a Obléhání Krišnapuru).

Všechna tato přirovnání jsou poněkud zavádějící. Ghoshův román je stejně jako díla slavnějších kolegů ságou, která vypráví smyšlené příběhy zasazené do reálného kontextu. Zde však veškerá podobnost končí. Ghoshovi chybí onen smysl pro nadsázku, tak příznačný pro Rushdieho, ve Skleněném paláci bychom jen těžko hledali hrátky s časem a nenalezli bychom tu ani stopy po ironii a frašce.

Ghosh se vydal jinou cestou. Namísto spojování neslučitelného a vytváření fantaskních kombinací (jako např. J. G. Farrell), frašky a ironie předkládá čtenáři až fotograficky přesnou sondu do osudů jednotlivých postav. Vše podává s jakousi lyrickou něhou i krutostí – nechává volně plynout čas ve vší neměnnosti a pouze dosazuje nové a nové postavy a jejich životní příběhy. S buddhistickým klidem střídá život a smrt, zcela přirozené části lidského života, tak jako nechává ve svém vyprávění ubíhat roční doby, roky a celá desetiletí. Před očima Rádžkumára a Umy, jediných dvou postav, které procházejí celým románem, běží životy jako filmový pás, střídají se výjevy, postavy, události. Jedna filmová smyčka střídá druhou, staré je nahrazeno novým.

Cyklus nebo spíše kruh je jedním ze stavebních prvků Ghoshova historického opusu. Děj je rozdělen do četných menších úseků, které se vzájemně prolínají, splétají i rozpadají, aby se spojily v nové, neotřelé. Až na výjimky je každý jednotlivý cyklus vyhrocen v tragédii, na jejíchž troskách povstává osud nový. Rádžkumárův syn umírá nešťastnou náhodou při práci se slony a jeho místo v příběhu zaujme do té doby opomíjený bratr Dinu; jeho žena dobrovolně odchází ze světa, vyčerpaná dlouhým útěkem před válečnou okupací i vysilující péčí o novorozené dítě (její post zaujímá jedna z postav, do té doby druhořadá). Rodina Schaya Johna tragicky zemře při dopravní nehodě, sám Schay pak rukou japonského vojáka, když se s vnučkou snaží uprchnout z území obsazovaného nepřátelskou armádou.

Snad jedinou scénou kráčí Ghosh ve šlépějích slavnějších autorů magického realismu. Ve finále, jakémsi epitafu, nečekaně spojuje osudy dvou protagonistů, stařičkého Radžkumára a Umy. Za výjev překvapivého milostného sblížení obou postav by se nemusel stydět ani jeden ze zmiňovaných magických realistů. Osvěžující komiku je možno chápat jako úlitbu věčným srovnávačům a také jako hold slavným mistrům nadsázky a komiky.

"Ve snaze být užitečný, přiblížil jsem se k poháru, abych jim ušetřil námahu a trapný pocit, kdyby museli vstát z postele nazí. A když jsem pohlédl na pohár, zjistil jsem, že v něm není jedna, ale dvě zubní protézy. A co víc, nějak se do sebe zapletly, takže se jejich čelisti zaklínily, zasahovaly hluboko z jedněch úst do druhých a vzájemně se do sebe zakously.
V novém pokusu přispět pomocí jsem se snažil dostat zuby od sebe. Ale Rádžkumára už přešla trpělivost a pohár mi vytrhl. Až když si zastrčil chrup do úst, zjistil, že se Umina protéza zakousla do jeho. A pak, jak tam seděl a se zmateně vytřeštěnýma očima hleděl na růžové čelisti, které trčely z jeho vlastních, stalo se něco úžasného – Uma se naklonila dopředu a připevnila si ústa ke svým umělým zubům. jejich ústa k sobě přilnula a oni zavřeli oči."

Amitav Ghosh pracuje ve Skleněném paláci s množstvím symbolů. Sídlo barmského krále, titulní palác, symbolizuje úpadek, konec starých hodnot a zánik všeho známého. Velkou roli hraje v životech hrdinů cesta, již podnikají dobrovolně (za obchodem, příbuznými) i nuceně (útěky před nebezpečím deportace). Vzhledem k tomu, že se děj Skleněného paláce odehrává na území třech států, velkou roli při těchto cestách hrají jazykové, kulturní a etnické bariéry, které neotupila ani dlouholetá britská nadvláda.

Ač původem z indického subkontinentu, Ghosh píše svá díla anglicky. Nevyhneme se otázce, do jaké míry ve svém románu používá evergreen většiny postkoloniálních autorů – konfrontaci domácích a britských témat. Vzácně se mu podařilo oprostit se od nakažlivého vlivu evropského realistického románu a především dokázal eliminovat narážky na britské či americké reálie. Jeho román tak nepojednává o těžkém životě místního obyvatelstva pod britskou koloniální nadvládou, nestaví Británii a její zvyklosti na piedestal a už vůbec se nezabývá imigrantskou zkušeností, která se poslední dobou zdá být zárukou komerčního úspěchu knihy. Skleněný palác je knihou domácí, byť ji autor psal jiném jazyce. Právě ten mu totiž umožnil dostatečný odstup a nadhled.

Na jediném místě se Ghosh věnuje střetu místního a britského elementu, je část zabývající se vojenskou kariérou Umina synovce Ardžúna. Britská armáda samozřejmě v oblasti jihovýchodní Asie najímala do svých řad místní obyvatele a mnozí to v jejích řadách dopracovali až na vysoké důstojnické posty. Je zajímavé sledovat, jak tato umělá symbióza fungovala, obzvláště v době, kdy docházelo ke střetu loajality ke koruně s osobními či nacionalistickými postoji, když byli Indové či příslušníci ostatních národností nuceni bojovat po boku Britů proti jiným asijským národům.
Je dobře, že české publikum dostalo díky BB/artu v překladu Jindřicha Manďáka možnost seznámit se s dílem tohoto význačného indického autora. Je záslužné, že nakladatelství neskončilo pouze u vydání jediné, nejznámější knihy Amitava Ghoshe a plánuje na říjen tohoto roku vydání jeho zatím posledního díla – The Hungry Tide (Hladový příliv).