Jak však vysvítá z množství podrobných informací, které kniha obsahuje, musel se na takový úkol dlouho připravovat a poctivě sbírat materiály. Autoři nedávné kritické edice díla dokonce rozlišují tři období vzniku definitivního textu, a sice v rozemezí let 1457-1458.

Dosud se nikdo nepokusil zrekonstruovat prameny, které Enea Silvio ke svému dílu používal, stále máme jen dílčí informace. Je pravděpodobné, že pro starší české dějiny mohl konzultovat obecně rozšířenou Kosmovu kroniku a již Palacký v jeho vyprávění odkryl stopy latinské verze kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře doby Karla IV., Další zprávy, zejména o nedávných dějinách, měl Enea Silvio od svých českých přátel a korespondentů. S určitostí to byl mistr Jan Papoušek ze Soběslavi, husitský odpadlík, který mu opatřil kompaktáta a další písemnosti. Rovněž vídeňská kancelář nabízela množství zajímavých materiálů, o kuloárových jednáních ani nemluvě.

Ať již měl tedy autor k dispozici cokoli, jeho plán byl ambiciózní. Jako jediný historik v té době se odhodlal vypsat české dějiny od legendárních počátků až do samotného roku 1458, kdy Historii píše a kdy usedá v Čechách na trůn Jiří z Poděbrad.

Nutno ovšem podotknout, že skutečným tématem Silviovy Historie je doba husitská, fenomén, který nemá v evropských dějinách obdoby a který ho proto obzvláště provokuje. Předchozí dějiny jsou jen úvodem k této zapeklité historické otázce. Z celkových 72 kapitol je husitské době věnováno 37, tedy více než polovina knihy.

Jak lze od kardinála a prominenta římské kurie očekávat, nebere si vůči kacířům žádné servítky. Všechny zmínky o husitech, utrakvistech a jejich představitelích jsou doprovázeny hanlivými přídomky a nenávist vůči nim se pak přenáší na Čechy vůbec. Češi jsou líčeni jako sprostá holota, opilci, zloději, kacíři, lháři a vrazi. Na druhou stranu je pod povrchem této averze cítit jakýsi skrytý obdiv, který autor chová vůči zatvrzelým kacířům a jejich vojenským úspěchům. Zvláště postava Jana Žižky ve své téměř démonické obludnosti budí respekt a Historie česká se tím stává dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu si vysloužila tvrdé odsudky českých čtenářů, počínaje humanisty 16. století až po současné historiky, na druhou stranu zprostředkovala světu husitský mýtus a z Jana Žižky udělala neporaženého hrdinu.

Záhy po svém dokončení se Historie stala oblíbeným dílem. Již v roce 1474 je poprvé vytištěna v Římě a po tomto vydání následuje mnoho dalších, často v protestantských zemích. U nás se naproti tomu po Bílé hoře dostává papežova kniha dokonce na Index! Není se čemu divit, vždyť čtenáři, lačnému dočíst se o husitských vítězstvích, Silviovy hanlivé nánosy nijak nepřekážejí.

Enea Silvio, militantní katolík a cizinec, tak napsal po staletí nejúspěšnější knihu o českých dějinách. V samotných Čechách se mu sotva kdo mohl vyrovnat. Jeho elegantní latina, vypravěčský talent, vynikající pozorovací schopnosti, záliba v kuriozitách a zajímavých detailech dokázaly propůjčit Historii české kouzlo, které působí ještě dnes.

Do češtiny byla Historie česká poprvé přeložena již v roce 1487 knězem Janem Húskou, který však překládal neobratně, mechanicky a jeho dílo se nedočkalo žádného ohlasu. Roku 1510 se textu ujal mnohem významnější literát, známý překladatel a tiskař Mikuláš Konáč z Hodiškova. Jeho překlad, vydaný na pražském Starém městě pod názvem Česká kronika, je dokonalým příkladem toho, jak lze překládat nejen z jednoho jazyka do druhého, ale i z jedné politické pozice do druhé. Utrakvista Konáč při překladu pečlivě očistil text od všech nadávek Čechům a husitům, takže z jeho rukou vyšlo zcela nové dílo. Opačný přístup zvolil významný humanista Daniel Adam z Veleslavína. Silviův text přeložil poctivě a svoji polemickou pozici vyjádřil v rozsáhlé předmluvě, která je dodnes vysoce ceněna jako bystrá a erudovaná úvaha o povaze historiografie. Překlad vydal Veleslavín spolu s „kroničkou“ Martina Kuthena v roce 1585 pod titulem Kroniky dvě o založení země české.

Vliv Historie české a její četné ohlasy jsou zaznamenány zejména historiky husitského hnutí. Není však pochyb o tom, že řada dalších ohlasů ještě vyplyne na povrch. Na závěr zmiňme poslední objev, který dosud čeští historikové nezaznamenali. Italská badatelka Rosella Bianca nalezla v rukopise vatikánské knihovny Vat. lat. 5167 zajímavé básnické zpracování Historie české. Jeho autorem je milánský právník a spisovatel Lodrisio Crivelli, Piccolominiho přítel a korespondent, kterého papež nedlouho po svém zvolení (v říjnu 1458) dokonce jmenoval apoštolským sekretářem. Crivelli byl Piccolominiho oddaným obdivovatelem a čtenářem jeho spisů. Do rukou se mu dostala i Historie česká a rozhodl se potěšit autora složením básně o stu latinských hexametrů, která shrnuje její děj a která splňuje účel jakési básnické "upoutávky".

Bibliografie:
E. S. Piccolomini, Historia Bohemica/Historie česká, vyd. D. Martínková, A. Havrdová, J. Matl, úvodní studie F. Šmahel, KLP, Praha 1998.
E. S. Piccolomini, Historia Bohemica, sv. 1 (Historich-kritische Ausgabe des lateinischen Textes, vyd. J. Hejnic a H. Rothe), sv. 2 (Die frühneuhochdeutsche Übersetzung /1463/ des Breslauer Stadtschreibers Peter Echenloër, vyd. V. Bok), sv. 3 (Die erste alttschechische Übersetzung /1487/ des katolischen Priesters Jan Húska, vyd. J. Kolár), Böhlau, Köln 2005.
F. Palacký, Ocenění starých českých dějepisců, in: Dílo Františka Palackého, sv. 1, přel. J. Charvát, Mazáč, Praha 1941, str. 262-276.
F. M. Bartoš, Eneáš Silvius. Jeho život a Česká kronika, Vydavatelství Volné myšlenky, Praha 1925.
J. B. Novák, Enea Silvio Piccolomini e la sua Storia di Boemia, in: Rivista italiana di Praga 1, 1927, str. 18-38.
I. Opelt, Studi sull’Historia Bohemica di Enea Silvio Piccolomini, in: L. Rotondi Secchi Tarugi (vyd.), Pio II e la cultura del suo tempo, Guerini ed Associati, Milano 1991, str. 293-299.
H. Kaminsky, Pius Aeneas among the Taborities, in: Church History 28, 1959, str. 281-309.
G. Zippel, E. S. Piccolomini e il mondo germanico, in: La cultura 19, 1981, str. 267-350.
R. Bianchi, Intorno a Pio II. Un mercante e tre poeti, Sicania, Messina 1988, str. 161-193.