Když v roce 1994 britský literární časopis Poetry Review vydal rozhovory s dvaceti představiteli mladé básnické generace, ptal se mimo jiné na autory, kteří tvorbu mladých básníků nejvíce ovlivnili. Nejčastěji uvedeným jménem bylo jméno americké básnířky Elizabeth Bishopové (1911–1979). Elizabeth Bishopová patří k těm básníkům, jejichž věhlas a význam roste pomalu, ale neustále – již za svého života byla velmi uznávána, ale během pětadvaceti let, které uplynuly od její smrti, se jednoznačně zařadila mezi největší anglicky píšící básníky dvacátého století.

Narodila se ve Worcesteru v novoanglickém státě Massachusetts, její matka však pocházela z Kanady a stejně tak i dědeček z otcovy strany. Rodina byla dobře situovaná, především díky prosperující stavební společnosti patřící otcově rodině. Záhy ji ale postihla tragédie v podobě otcovy smrti, který zemřel na Brightovu chorobu pouhých osm měsíců po Elizabethině narození. Její matkou manželova smrt otřásla natolik, že následujících pět let střídavě pobývala v psychiatrických léčebnách, kde se však přes veškerou snahu nepodařilo vrátit jí duševní zdraví. V roce 1916 byla definitivně umístěna v sanatoriu v Novém Skotsku, kde v roce 1934 zemřela, aniž kdy znovu viděla svou dceru. Elizabeth Bishopová prožila rané dětství na farmě matčiných rodičů v městečku Great Village v Novém Skotsku v Kanadě. V šesti letech si ji ale její američtí prarodiče odvezli zpátky do Worcesteru, aby se jí dostalo patřičné (americké) výchovy bez ohledu na trauma, které tím dítěti působí. Ztráta prvního domova (která se stala definitivní po smrti kanadských prarodičů v roce 1923) Bishopovou silně poznamenala a pocit vyhoštěnosti a nezařazenosti prochází celým jejím básnickým dílem.

Nezařaditelnost a postavení mimo hlavní proudy je příznačné i pro její poezii. Elizabeth Bishopová patří ke generaci, která přichází po velkých básnících angloamerického modernismu, jako byl T. S. Eliot, Ezra Pound, William Carlos Williams, Wallace Stevens či Marianne Moorová. Tito autoři samozřejmě silně ovlivnili generaci básníků vstupujících do literatury po druhé světové válce, zároveň ji však postavili před úkol vyrovnat se s tolika silnými a originálními básnickými hlasy a bohatostí svých experimentů jí do určité míry zkomplikovali hledání nových cest básnického výrazu. V poválečné americké poezii existuje několik výrazných poetických směrů, avšak poetika Elizabeth Bishopové se jim vymyká. V našem prostředí je zdaleka nejznámější poezie básníků spojovaných s Beat Generation padesátých let, především pak básně Allena Ginsberga, který se svou poetikou vrací ke konceptu básníka-barda, dominantnímu svrchovanému tvůrci a pěvci, jak ho ve svých verších vytvořil zakladatel moderní americké poezie Walt Whitman. Ovšem toto pojetí básnického hlasu je decentní, jemné a skromné poezii E. Bishopové bytostně cizí. Stejně vzdálený je jí i další silný proud americké poezie reprezentovaný Bishopové blízkým přítelem, básníkem Robertem Lowellem (1917–1976). Ten v roce 1959 vydal sbírku Studie ze života (Life Studies), jež zahájila vlnu tzv. konfesijní lyriky, jejímž hlavním rysem je důraz na básníkovu intimní zpověď včetně drásavých detailů z osobního života. Tato linie se stala na dlouhou dobu dominantním proudem americké poezie, výrazné představitele našla mimo jiné ve dvou Lowellových žačkách Ann Sextonové a u nás známější Sylvii Plathové. Své výhrady k této poetice Bishopová formuluje v dopise Robertu Lowellovi, kde mu vytýká použití osobních dopisů jeho ženy v připravované básnické sbírce Delfín (za pozornost stojí fakt, že Lowell i přes Bishopové ostrou kritiku knihu vydal bez výrazných změn).

Z generace modernistických autorů je Bishopové nejbližší Marianne Moorová, jejíž poezie je v českém prostředí bohužel prakticky neznámá. Bishopová se s Moorovou seznámila v době studií na Vassar College a jejich přátelství dokumentované bohatou korespondencí trvalo až do Moorové smrti. Moorová výrazně ovlivnila utváření poetiky E. Bishopové zejména v počátcích její tvorby. Oběma básnířkám je společný pozorovací talent a smysl pro detail, pro jejich poezii je typická popisnost a tón pozorovatele. Spojuje je také vztah ke zvířatům, která hrají důležitou roli v jejich poezii, kde se to zvířaty jen hemží. Moorová dosud uvádí čtenáře do mírné nejistoty básní o zvířeti natolik podivném, jako je luskoun, Bishopová má báseň věnovanou podobně „obrněnému“ zvířeti, pásovci. Přes některé společné rysy je však poetika obou básnířek odlišná. Moorová je intelektuální tvůrkyně modernistického experimentu, odtažitá autorka stojící vně své poezie. Bishopová je oproti tomu ve svých básních nenápadně přítomná, přes veškerou zdánlivou objektivitu a odtažitost v její poezii zaznívá osobní tón. Tato osobní přítomnost v básních je však velice skromná, často jakoby skrytá – příznačné je, že do řady svých básní vstupuje v jakýchsi vsuvkách, ve vložených komentářích, často oddělených čárkami, pomlčkami či přímo danými do závorky. Typickým příkladem je báseň „Páté patro“, kde se čtenáři předkládá scéna pozorovaná z okna, komický pták a rozpustilé štěně, a teprve v poslední verši se v závorce objeví „já“ a my si uvědomíme skrytou přítomnost pozorovatele a zároveň v náznaku vytušíme, že je nešťastný. Jediný verš tak promění vnímání celé básně, která se rázem vztáhne k neznámé bolesti mluvčího. Oproti konfesijní poezii Roberta Lowella a především jeho následovníků nám Bishopová nepředestírá bolest a utrpení a osobní problémy; zachovává noblesu a eleganci, často spojené s lehkou ironií, a traumata, starosti a neštěstí nechává jen tlumeně znít pod povrchem. Paradoxně však tato nenápadná skrytá bolest nabývá často větší působivosti než bolest vykřikovaná a vystavovaná na odiv. Právě to je případ jedné z nejznámějších básní E. Bishopové, villanelly „Jedno umění“ z její poslední sbírky Zeměpis III (Geography III). Báseň začíná jako jakýsi rozmarný návod, jak se ovládnout umění ztrácet. Jenže od všedních ztracených klíčů se přes „matčin šperk“ (vzpomínka na nepřítomnou matku) dostaneme k ztrácení domů, domovů, ztrácení jako by se začalo vymykat z rukou, ztrácíme města, řeky, celé kontinenty, až nakonec se v poslední sloce dostaneme ke ztrátě milovaného člověka a místo před hravou hříčkou stojíme před tragédií, s níž se přes veškerou snahu nelze vyrovnat, která je pravým opakem toho, co báseň tak usilovně opakuje – je plná bolesti a neštěstí. Ztráta je tak bolestná, že se pod ní hroutí samotná pevná forma básně a implicitní obsah drasticky popírá explicitní tvrzení.

Jakkoli může první letmý pohled na poezii Elizabeth Bishopové vyvolávat dojem autorčiny vyrovnanosti a sebekontroly, lehkosti a ironického nadhledu, při bližším zkoumání začne čtenář nahlížet právě ony zmiňované záblesky skryté bolesti a utrpení. Pravdou je, že Bishopové životní osud zdaleka nebyl vyrovnaný a bezproblémový. Traumatické zážitky z dětství, absence rodinného zázemí, slabé zdraví (Bishopová trpěla zejména těžkým astmatem a alergiemi), pochybnosti o sobě samé a pocit neschopnosti a neužitečnosti, hrůza z veřejných vystoupení, dlouhá období deprese, tragická úmrtí blízkých osob, lesbická sexuální orientace, neustálý neúspěšný boj s alkoholismem, neukotvenost a putování z místa na místo – to vše ji neustále provázelo a bylo by jí mohlo poskytnout dostatek materiálu pro ty nejdrásavější konfesijní verše. Poezie však pro ni není místem pro ventilaci osobních traumat, ale prostorem, kde lze osobní zkušenost přetlumočit, přeložit a snad přesáhnout.

V moderní poezii lze (s jistou dávkou nutného zjednodušení) rozlišit dvojí možný základní postoj tvůrčího subjektu: na jedné straně je to dominantní, ovládající postoj autoritativního tvůrce, na druhé straně postoj naslouchajícího, pozorujícího, vnímajícího zprostředkovatele. Každá z těchto linií má samozřejmě řadu možných podob a někdy se obě polohy mohou objevit i u jednoho básníka. V americké poezii dvacátého století mají obě polohy své vynikající představitele, přičemž Elizabeth Bishopová jasně volí druhou z nich. V souvislosti s její metodou jsem výše použila slovo „přeložit“. Domnívám se, že právě metoda překladatelská ve velmi obecném smyslu je blízká onomu naslouchajícímu, citlivému a vnímavému přístupu k básnické tvorbě (i když mezi překladateli zdaleka nejsou výjimkou tací, jimž je bytostně blízký právě spíš přístup dominantní a autoritativní). Tvůrčí subjekt zde není pasivní, naopak; jeho činnost však nesměřuje k ovládnutí, nýbrž k pochopení a uchopení. Jeho hlavní snahou je porozumět a zprostředkovat toto porozumění. Zároveň si však (podobně jako překladatel) uvědomuje praktickou nemožnost dokonalého nezaujatého zprostředkování, neustále reflektuje vlastní přítomnost ve zprostředkovávaném. Není bez zajímavosti, že Elizabeth Bishopová sama také překládala z románských jazyků, tudíž jí zkušenost překladatele v pravém slova smyslu nebyla cizí.

Pro poezii Elizabeth Bishopové je příznačná popisnost; popis je jednou ze základních metod, jak popisovanou věc či místo poznat, přiblížit se jí, přeložit si ji, najít k ní cestu a vztáhnout se k ní. Často popisuje místa, která hrála v jejím životě nějakou roli. Vztah k místu je pro Bishopovou klíčový už proto, že většinu života neměla místo, které by mohla považovat za své, za svůj domov. Nové Skotsko, kde Bishopová strávila dětství, zaujímá významné místo v její poezii a básně věnované jeho drsné chladné krajině patří k jejím nejlepším, i když jich vlastně není mnoho. Básně tematicky vztažené k Novému Skotsku začala psát relativně pozdě, teprve poté, co ho v polovině čtyřicátých let po mnoha letech opět navštívila a plně si uvědomila svůj vztah k onomu místu. Návštěva Nového Skotska Bishopovou inspirovala k napsání několika básní, které jsou typickou ukázkou její deskriptivní poetiky, jako například „Cape Breton“, „U rybářských domků“ ze sbírky Chladné jaro, či „Los“ ze sbírky Zeměpis III. Téma Nového Skotska u Bishopové úzce souvisí se vzpomínkami na dětství a snahou se s nimi vyrovnat. I ve „vzpomínkových“ básních používá Bishopová metodu popisu a vizualizace (jako například v básní „První smrt v Novém Skotsku), kdežto interpretace zůstává implicitní, i tak zásadní zážitek jako první dětské setkání se smrtí je podán jako série obrazů. Vzpomínka a problém vzpomínání vůbec se přímo spojuje s obrazem, malbou, v básni „Báseň“, kde se Nové Skotsko vlastně objevuje v dvojím zprostředkování – je zachyceno na obraze, který je popsán v básni – a nutně tak vyvstává otázka autentičnosti vidění, autentičnosti vzpomínky, možnosti zachycení pomíjivého.

Od druhé poloviny třicátých let do konce let čtyřicátých často pobývala v Key West na Floridě, v roce 1938 tam dokonce koupila dům, ale nikdy se tam neusadila úplně, stále se vracela do New Yorku, kde se v roce 1949 stala Konzultantkou pro poezii v Kongresové knihovně (prestižní místo zastávané slavnými básníky, dnes známé jako „Básník laureát“) a v této funkci se také setkala s Dylanem Thomasem, s nímž pořizovala nahrávky jeho recitace pro knihovní archiv. Kromě toho často cestovala na různá místa v USA, v Kanadě i v Evropě.

Klíčové bylo její rozhodnutí vydat se na cestu po Jižní Americe. V roce 1951 odjela lodí do Brazílie, kde se původně měla pouze zastavit a pak pokračovat dál do Argentiny. Těžký záchvat alergie na plody kešu ji však donutil se v Brazílii zdržet v péči známé architekty Loty de Macedo Soaresové. Z plánované cesty nakonec sešlo a z krátkého výletu se stalo šestnáct let života v Brazílii ve společné domácnosti s Lotou. Toto relativně šťastné období, během něhož Bishopová obdržela mimo jiné Pulitzerovu cenu (1956), skončilo Lotinou těžkou nemocí a následnou sebevraždou v roce 1967. Brazílie je hlavním tématem básní v první části sbírky Otázky cestování (Questions of Travel, 1965), mezi něž patří „Příjezd do Santos“, „Brazílie, 1. ledna, 1502“, titulní báseň „Otázky cestování“ či „Pásovec“ věnovaný Robertu Lowellovi. Příznačné je, že básně věnované místu, kde po mnoha letech nalezla domov, jsou zde zařazeny vedle básní z druhé části sbírky, které se z velké části tematicky vracejí k Novému Skotsku jejího dětství.

V sedmdesátých letech žila Bishopová opět ve Spojených státech, většinou v Bostonu, učila kurzy tvůrčího psaní na Harvardu, MIT a dalších amerických univerzitách, získala řadu literárních ocenění včetně Neustadtské mezinárodní ceny za literaturu. Stále hojně cestovala – znovu navštívila Nové Skotsko, ale také Peru, Galapágy, Mexiko (jedním z jejích přátel a z autorů, které překládala, byl mexický nositel Nobelovy ceny za literaturu Octavio Paz), Anglii, Portugalsko či Řecko. Přestože stále bojovala se zhoršujícím se zdravím a trpěla záchvaty depresí a alkoholismu, v roce 1976 vydala svou poslední sbírku Zeměpis III, která obsahuje některé z jejích nejlepších básní. Zemřela na mozkové aneurysma 6. října 1979 v Bostonu.

Básnické dílo Elizabeth Bishopové je až překvapivě skromné. Její sebrané básně mají jen o málo víc než dvě stě stran; za svého života vydala pouze čtyři samostatné sbírky, téměř pravidelně jednu za deset let. Psaní poezie pro ni představovalo náročnou a časově náročnou práci, na některých básních pracovala i několik let. V této souvislosti je proslulá báseň Los, jedna z jejích nejlepších: cesta autobusem, která ji k napsání básně inspirovala, se uskutečnila v roce 1946, báseň samu začala psát v roce 1956 a poslala ji hotovou své tetě Grace o dalších šestnáct let později. Kromě poezie napsala také řadu krátkých próz, z nichž však část zůstala nedokončená, některé dokonce jen ve stadiu plánovaného projektu. Přesto by bylo možné Bishopovou považovat za jednu z nejplodnějších spisovatelek 20. století, pokud by se do její literární tvorby zahrnula i její korespondence. Během svého života napsala několik tisíc dopisů; šestisetstránkový výbor vydaný nakladatelstvím Farrar, Strauss and Giroux v roce 1994 pod názvem Jedno umění (One Art) tak představuje jen zlomek, zde přeložený výběr pak pouhý záblesk, letmou ukázku. Dopisy E. Bishopové jsou mimořádným příkladem moderního epistolárního umění dvacátého století, umění, které ve století jednadvacátém pomalu chřadne ve stínu (či spíše v záři) elektronické pošty. Bishopová byla nejen vášnivou autorkou dopisů, ale také jejich nadšenou čtenářkou (v knihovně měla desítky svazků korespondence známých osobností) a v roce 1971-72 dokonce vedla na Harvardu seminář o psaní dopisů jakožto umění, do něhož nezařadila pouze dopisy z pera slavných spisovatelů a básníků, ale i běžné osobní dopisy. Její vlastní dopisy patří valnou většinou právě k té druhé skupině. Nejde o ambiciózní díla spisovatele, který už při jejich psaní myslí na budoucí knižní vydání, jsou spontánní, tematicky se pohybují ve velmi širokém záběru od líčení všedních zážitků, přes cestovní črty po profesionální debaty o poezii či klepy z prostředí newyorských intelektuálů.

V českém prostředí byla Elizabeth Bishopová až překvapivě opomíjena. Ojediněle se objevily časopisecké překlady jejích básní (Světová literatura 3/1974, Fragment 8/1992, Literární noviny 53/2000-01, Souvislosti 2/2001, 2/2004), ale nebyla zařazena do žádného z knižních výborů moderní americké poezie. Justin Quinn ve studii o Bishopové (Souvislosti 2/2001) uvádí jako jednu z příčin fakt, že v českém kulturním prostředí získala větší ohlas již zmiňovaná whitmanovská tradice silného dominantního básnického hlasu. Oproti tomu tlumená pozorovatelská linie reprezentovaná Bishopovou či její předchůdkyní Marianne Moorovou u nás zůstala víceméně nepovšimnuta. S tím možná souvisí fakt, že i v původní české poezii lze těžko nalézt hlas, který by, byť jen vzdáleně, odpovídal tónu poezie Elizabeth Bishopové. Nejvíce se jí deskriptivností a „objektivitou“ přibližuje Petr Borkovec, který k její poetice přímo odkazuje básní Pokračuji v Bishopové ze své poslední sbírky Needle-book.

Vzhledem k nepřítomnosti této básnické linie v české překladové i domácí tvorbě, stojí překladatel básní E. Bishopové před řadou problémů. Tím základním je nalezení odpovídajícího tónu a stylu, nejen pro jednotlivé básně, ale především pro Bishopové poezii jako celek. I když jednotlivé básně promlouvají různými hlasy, lze říci, že za nimi zaznívá tón, jenž je spojuje a činí z nich jednotné dílo. Je ovšem plný napětí a paradoxů, je proměnlivý a prchavý, těžko se dá popsat slovy a těžko se zachytí v jiném jazyce a jiné básnické tradici. Pro tento základní tón je příznačná jemná kombinace odtažitosti a citu, chladné objektivity a silné emoce, mezi nimiž básnický hlas neustále balancuje, přičemž se většinou jakoby snaží udržet na „vnější“, „objektivní“ straně hranice a jen občas (mnohdy téměř jako nedopatřením) nechá problesknout emoci skrytou v pozadí. Jako hlas slušně vychované dámy (ne náhodou se jedna z jejích básní jmenuje „Vychování“ a ne náhodou cituje v dopise R. Lowellovi Hopkinsovo tvrzení o významu pojmu „gentleman“), která ví, že se nesluší příliš mluvit sám o sobě a obtěžovat cizí lidi líčením osobních starostí a problémů, zachovává si důstojnou distingvovanost a decentní tón, za nímž tušíme nevyslovený osobní prožitek. Přestože je její hlas v řadě básní zdánlivě chladně popisný, je v něm většinou přítomen nádech osobního tónu, závan něhy a laskavosti vůči popisovanému (tak jako osamělý Robinson v rozsáhlé básni Crusoe v Anglii cítí lásku a něhu ke svému nedokonalému malému ostrovu). Snahou překladatele je tedy zachytit toto neustálé napětí v básnickém hlase pomocí podobně nenápadných prostředků (především volbou slov) a zároveň nepodlehnout pokušení posílit tu či onu rovinu (vnější či osobní, distancovanou či laskavou, ironickou či shovívavou), dovysvětlovat naznačené nebo zbytečně poetizovat záměrně nepoetické.

Jiným, na první pohled zřejmějším problémem při překladu poezie Elizabeth Bishopové je formální stránka jejích básní. Přestože stejně jako většina básníků její generace v podstatě opouští nápadné formální experimenty, v jakých si libovali modernisté a autoři evropské avantgardy, způsob, jímž pracuje s formou je velmi originální. Její básně se vyznačují formální pestrostí, vedle volného verše zde nalézáme tradiční pevné formy a jejich různé variace. Moderní poezie je zpravidla nejzajímavější nikoli tam, kde se zcela zbavuje pout prozodických pravidel, ale tam, kde se pohybuje na samém okraji jejich rámce, rozvolňuje je a narušuje, ale zcela je neopouští. Bishopová je schopna vytvořit formálně zcela čistou báseň, ale činí tak pouze zřídka. Většina jejích básní více či méně výrazně osciluje kolem určitého formálního vzorce, přičemž tomuto vzorci nikdy nedovolí, aby převládl na úkor přirozenosti tónu a na úkor toho, co se báseň snaží vyjádřit. Zároveň však je tento vzorec stále přítomen a vstupuje do složité interakce s obsahem básně. Již zmiňovaná villanella „Jedno umění“ patří mezi formálně nejpevnější básně E. Bishopové. Jde o složitou formu v trojverších, rýmovaná slova se pravidelně opakují, střídají se mužská a ženská zakončení veršů, metrum osciluje kolem jambu, který ale nikdy nesklouzne k úplné pravidelnosti, nýbrž jako by byl stále nenápadně podrýván tím, co báseň říká. Náročná forma je projevem naprosté kontroly ze strany básníka, je to „umění“, které dokázal „zvládnout“, avšak v této básni se místy zdá, že této kontrolující vůli hrozí, že se každou chvíli zhroutí pod tlakem ztrát, o nichž hovoří. Opakovaná rýmová slova jsou jakoby pevné záchytné body, které drží celek pevně pohromadě a k nimž se hlas neustále vrací v touze udržet kontrolu a řád, který se nakonec dostane na samou hranici udržitelnosti v posledním verši metricky i graficky narušeném vloženou závorkou. Výsledný efekt tak připomíná projev člověka, který s dokonalým sebeovládáním společensky konverzuje a jen občasné zachvění hlasu prozradí skryté vnitřní utrpení. Nepřítomnost formy by u této básně pravděpodobně vedla k zoufalému výčtu bolestných ztrát, dokonale čistá forma bez drobných narušení by vyvolávala dojem cynického chladu. Takto stojíme před mistrovskou ukázkou decentní poetiky Elizabeth Bishopové.

Samostatnou zmínku zaslouží Bishopové práce s rýmem, která klade na překladatele snad ještě větší nároky než její metrické variace. Bohatství rýmů a jiných zvukových shod na konci verše v její poezii je ohromující, přičemž plné rýmy zdaleka nepřevažují. Bishopová pracuje s polorýmy, konsonancemi, asonancemi, absolutními rýmy apod. využívá podivných přesahů, případně rozdělí slovo na konci verše tím nejnepravděpodobnějším způsobem. Český překladatel tu opět postrádá tradici, o kterou by se mohl opřít, protože česká poezie (kde je rýmování snazší než v angličtině) s rýmem experimentuje jen v omezené míře. Zachováním částečných rýmů (stejně jako dodržením metrických nepravidelností) riskuje, že českému uchu budou výsledné verše znít jako nedokonalý překlad, na druhou stranu jakákoli jiná cesta by znamenala zkreslení a pokřivení původních textů. Poezie Elizabeth Bishopové je navíc prostorem, který se otevírá češtině, aby dala vyniknout svým zvukovým možnostem a své pestrosti, prostorem, kterého by byla škoda nevyužít.
Jemná a na první pohled někdy až příliš prostá poezie Elizabeth Bishopové není z těch, co čtenáře ohromí mohutným přívalem slov, obrazů či myšlenek a strhne ho do svého víru. Vyžaduje čtenáře, jenž je ochoten přistoupit na roli, kterou si v ní sám přiřkl básnický hlas: na roli citlivého naslouchajícího pozorovatele, který netouží být stržen, ale stačí mu být vyzván jemným pokynutím ruky.