Finská spisovatelka Johanna Sinisalo (*1958) se dlouho profilovala výhradně jako autorka fantastických a vědecko-fantastických povídek, za něž byla i několikrát oceněna. Ne před slunce západem je jejím prvním románem, a to románem velmi úspěšným. Kniha se ve Finsku dlouho držela na žebříčku čtenářských bestsellerů a pochvalně jej přijala i literární kritika - Sinisalo za něj obdržela finskou nejprestižnější literární cenu Finlandia.

Zařadit toto dílo žánrově není snadný úkol, neboť se klasickému žánrovému dělení značně vzpírá. Sama autorka jej nazývá “spekulativní sociofantazií” a český podtitul “fantaskní román” je tedy poměrně výstižný. Jednotliví aktéři příběhu jsou i jeho vypravěči a děj tak nazíráme neustále z mnoha stran, čtenář má místy pocit až filmového střihu. Jejich vyprávění je doplňováno a přerušováno řadou citátů z beletrie i literatury odborné, novinových výstřižků, internetových odkazů i lidové poezie. Zvláště v beletrii Sinisalo programově sahá po těch “nejfinštějších” a tedy jaksi nejvěrohodnějších dílech - Kalevale, Sedmi bratřích Aleksise Kiviho či Neznámém vojákovi Väinö Linny. Autorka sama po vydání knihy přiznala, že jen část těchto úryvků je autentická - část je upravená a část i zcela smyšlená, a nechává na čtenáři, aby se rozhodl, do jaké kategorie ten který citát spadá.

Na hranici mezi fikcí a realitou se pohybuje i sama základní dějová linka. Příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme opuštěného a nemocného trollího mláděte, je vlastně docela uvěřitelný, dokud si nepoložíme otázku, zda trollové existují. Pro nás Středoevropany těžko stravitelná představa, lidem na Severu, a Finové nejsou mezi severskými národy v tomto ohledu výjimkou, však zhola nemožná nepřipadá. Tyto šelmy, jakési zosobnění neznáma, temnot, někdy dokonce pekla, byly vždy součástí jejich světa, jak o tom vypovídá např. lidová poezie či pohádky. Ale to je vlastně jen nepodstatný detail. Johanna Sinisalo se ve své románové prvotině zamýšlí nad daleko zásadnějšími tématy, která daleko přesahují rámec literatury.

Má člověk právo vlastnit jiného člověka nebo živou bytost? Má právo je věznit? Ústřední hrdina sice trolla zachrání a stará se o něj s až dojemnou péčí, ale jejich vztah se postupně proměňuje. Troll nabírá síly, zatímco Mikael propadá zvláštnímu druhu emoční závislosti, přes jistý pokus mu vlastně odmítá vrátit svobodu a vypustit jej zpět do divoké přírody, kam patří: “Zamkl jsem ho tady, pokusil jsem se uvěznit kus lesa, a teď les vězní mě.” Stranou zde ponechme motiv zneužití zvířete k reklamním účelům. Souběžně s hlavním příběhem Johanna Sinisalo v mozaice promluv odkrývá paralelní příběh filipínské ženy Palomity pro(v)dané do Finska, kterou její finský manžel sexuálně zneužívá, zavírá doma a brání jí v jakékoliv komunikaci s okolním světem. Oba příběhy se protnou ve chvíli, kdy Palomita pomůže Mikaelovi přimět trolla jíst. Setkání s Mikaelem, jenž se k ní na rozdíl od jejího manžela chová slušně a s úctou, přiměje Palomitu k úvahám nad vlastním osudem, postupnému uvědomování si vlastní ceny a v závěru i k jisté revoltě, která však rozhodně nekončí happyendem.

Autorka se zamýšlí i nad vztahem společnosti k menšinám a jinakosti, ať už se projevuje jakkoliv. Mikael je homosexuál a už to jej jistým způsobem v očích části společnosti diskvalifikuje, Palomita přežívá na okraji společnosti nejen proto, že je prakticky vězněna, ale i kvůli jazykové bariéře, a černočerný troll Pesi do lidského světa nepatří už vůbec, protože sem pouze zabloudil z lesa. Vztah současné, zejména městské civilizace k divoké přírodě je dalším z mnoha motivů románu Ne před slunce západem. A otázka, zda je lidská civilizace opravdu tou nejvyspělejší, nás bude po přečtení románu Johanny Sinisalo pronásledovat patrně ještě dlouho.